29 Cdo 756/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a
soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně A. Š,
zastoupené JUDr. Josefem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka
108, PSČ 272 01, proti žalované Mgr. H. V., o zaplacení částky 639.332,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 15 C 69/2009, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. října
2012, č. j. 25 Co 403/2012-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 25. května 2012, č. j. 15 C 69/2009-272, zamítl Okresní soud v
Kladně žalobu, kterou se žalobkyně (A. Š.) domáhala vůči žalované (Mgr. H. V.)
zaplacení částky 639.332,- Kč s příslušenstvím tvořeným 7,5 % úrokem z prodlení
za dobu od 1. ledna 2002 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku).
Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě.
Prvním rozsudkem (ze dne 2. září 2005, č. j. 47 Cm 79/2001-75), zamítl Krajský
soud v Praze (coby tehdejší soud prvního stupně) žalobu o zaplacení částky
851.204,- Kč (s 8 % úrokem z prodlení od 1. ledna 2002 do zaplacení) a Vrchní
soud v Praze rozsudkem ze dne 7. prosince 2006, č. j. 4 Cmo 54/2006-121, tento
rozsudek potvrdil. K dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11.
srpna 2009, č. j. 29 Cdo 2816/2007-158, oba tyto rozsudky zrušil a věc
postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Kladně jako soudu věcně
příslušnému k řízení v prvním stupni.
Druhým rozsudkem (ze dne 25. května 2011, č. j. 15 C 69/2009-219), zamítl
Okresní soud v Kladně žalobu o zaplacení částky 639.332,- Kč s příslušenstvím
(která zůstala předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby). K odvolání
žalobkyně však Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2011, č. j. 25
Co 350/2011-237, tento rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2012, č.
j. 25 Co 403/2012-297, potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 25. května 2012.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (popřípadě i rozhodnutí okresního soudu
zrušil) a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu
(oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno
usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Odkazuje-li dovolatelka v závěru bodu I. dovolání na obsah jejích „podání
přednesů v této věci“, zejména pak na obsah „odvolání z 9. července 2012, jde o
odkaz argumentačně bezcenný. Již v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29
Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, totiž Nejvyšší soud vysvětlil, že odkaz dovolatele na obsah podání
učiněných v předchozím průběhu řízení před soudy nižších stupňů nelze považovat
za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.). Dále Nejvyšší soud uvádí, že ustálil rozhodovací praxi soudů při posuzování
odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům
konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené
správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této
funkce již v rozsudku ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001,
uveřejněném pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v němž
uzavřel, že za takto vzniklou škodu odpovídá správce konkursní podstaty podle §
420 odst. 1 obč. zák.), přičemž závěry odvolacího soudu jsou s takto
nastavenými východisky souladné. Dovolatelka v dovolání sice ohlašuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/
o. s. ř., její polemika se závěry soudů nižších stupňů o tom, že žalovaná v
období rozhodném pro vznik tvrzené škody (od července 2000 do 30. listopadu
2010) nekonala v rozporu s povinnostmi řádného hospodáře, se však nese
především v rovině kritiky hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (kritiky
skutkových závěrů). Skutkový dovolací důvod uvedený v § 241a odst.
3 o. s. ř. ale dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen prostřednictvím § 237
odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici (srov. dikci § 241a odst. 3 o. s. ř.). Obecně pak platí, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně
napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem
108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu
na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96,
uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a u
žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nebyly zjištěny.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu