29 Cdo 77/2024-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce R. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, se sídlem v Praze, Sedlčanská 1044/18, PSČ 140 00, proti žalovanému J. Š., zastoupené JUDr. Petrem Lopatou, advokátem, se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, PSČ 301 00, o zaplacení částky 143.546 Kč s postižními právy ze směnky, o návrhu žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 386/2010, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. července 2014, č. j. 5 Cmo 313/2014-116, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 2. února 2011, č. j. 43 Cm 386/2010-12, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 143.546 Kč s 6% úrokem od 1. listopadu 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 478 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 44.532 Kč.
2. Podáním ze dne 24. března 2011 navrhl žalovaný s odkazem na § 50d zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), aby soud vyslovil neúčinnost doručení směnečného platebního rozkazu.
3. Usnesením ze dne 14. května 2014, č. j. 43 Cm 386/2010-105, soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení
směnečného platebního rozkazu (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Šlo přitom o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci, když jeho první usnesení ze dne 13. dubna 2011, č. j. 43 Cm 386/2010-41, jímž zamítl návrh žalovaného na vyslovení neúčinnosti doručení a rozhodl o náhradě nákladů řízení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. prosince 2011, č. j. 9 Cmo 203/2011-60, změnil tak, že se návrh na vyslovení neúčinnosti doručení nezamítá, s tím, že soud prvního stupně se má v dalším řízení blíže zabývat tvrzeními žalovaného ohledně jeho nepřítomnosti na doručovací adrese v rozhodné době.
4. Soud prvního stupně nejprve v obecné rovině předeslal, že platná právní úprava doručování nastolila od 1. července 2009 zásadu, že každý adresát je odpovědný „za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů“, a proto je každý povinen zajistit si přijímání listin na adrese pro doručování bez ohledu na to, kde (na jaké adrese) se skutečně zdržuje. Z uvedené zásady přitom zároveň plyne, že adresát se nemůže s doručovanou písemností seznámit jen tehdy, má-li k tomu omluvitelný důvod.
5. V poměrech dané věci podle soudu prvního stupně podmínky pro vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu nejsou splněny, neboť žalovaný neprokázal, že by se s doručovanou písemností nemohl seznámit z omluvitelného důvodu. Z provedených důkazů totiž nelze mít za zjištěné, že žalovaný (jak tvrdil) v období od 17. února 2011 do 8. března 2011 zajišťoval provoz restaurace XY a nemohl si tak doručenou zásilku vyzvednout.
6. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
7. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalovaný v řízení neprokázal své tvrzení o místě, kde se měl v rozhodné době zdržovat. Dále zdůraznil, že úprava neúčinnosti doručení obsažená v ustanovení § 50d o. s. ř. míří na situace, kdy se účastník řízení nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu seznámit s písemností, která mu byla řádně doručena. Od návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení je však nutno odlišovat zpochybnění samotného (náhradního) doručení písemnosti, tedy situaci, kdy účastník řízení namítá, že mu písemnost nebyla řádně doručena. Právě taková námitka (nikoli řádného doručení) přitom byla v dané věci žalovaným vznesena, a to s odůvodněním, že se žalovaný v době doručování nezdržoval na adrese, na které mu byl směnečný platební rozkaz doručován. Tato argumentace však nemůže obstát.
8. Platná právní úprava vychází ze zásady, že pro posouzení účinků doručení je nepodstatné, kde se adresát v době doručování zdržuje. Princip odpovědnosti každého adresáta za ochranu vlastních zájmů a za existenci tzv. adresy pro doručování, na němž je současná právní úprava založena, znamená, že účastník řízení je povinen vytvořit si předpoklady pro to, aby byl schopen přijímat doručované písemnosti na adrese pro doručování bez ohledu na to, zda se na ní skutečně zdržuje. Je přitom zcela na úvaze účastníka, je-li jím fyzická osoba a jedná-li se o doručování prostřednictvím doručujícího orgánu, jakou adresu pro doručování si zvolí. Je v jeho zájmu, aby se jednalo o adresu, na níž může být zpravidla (nenastanou-li výjimečné okolnosti) zastižen. Jde-li však o adresu, na níž se zdržuje jen zřídka, ať již z důvodů rodinných, pracovních, zdravotních či jakýchkoli jiných, případně na níž se trvale nezdržuje, nelze mu to přičítat ku prospěchu. Nezvolí-li si účastník zvláštní adresu pro doručování, aplikuje se ustanovení § 46b písm. a/ o. s. ř., podle něhož je takovou adresou adresa místa trvalého pobytu vedená podle zvláštního právního předpisu.
9. V projednávané věci byl směnečný platební rozkaz žalovanému doručován právě na adresu evidovanou jako místo jeho trvalého pobytu (tj. XY). Na této adrese byla zanechána žalovanému výzva k vyzvednutí písemnosti, písemnost byla uložena u doručujícího orgánu dne 17. února 2011, a protože si ji žalovaný nevyzvedl, poštovní doručovatel ji vhodil do jeho schránky dne 1. března 2011. Směnečný platební rozkaz tak byl doručen žalovanému řádně, a to fikcí dne 28. února 2011.
10. S ohledem na uvedené je tudíž bez významu, kde se žalovaný zdržoval v době doručování směnečného platebního rozkazu a nelze ani přisvědčit názoru, že k závadě v doručování směnečného platebního rozkazu došlo tím, že obálka (se směnečným platebním rozkazem) byla žalovaným nalezena dne 9. března 2011 (dle jeho tvrzení) mezi letáky v koši.
11. Jinak řečeno, v posuzované věci nebyla překážkou bránící tomu, aby se žalovaný seznámil s doručovanou písemností, jeho krátkodobá nepřítomnost na adrese pro doručování, nýbrž změna místa jeho trvalého pobytu, na níž však nereagoval zákonem předpokládaným způsobem, jímž by si zajistil řádnou ochranu svých práv. Tato skutečnost však podle ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř. není (nemůže být) omluvitelným důvodem pro vyslovení neúčinnosti doručení směnečného platebního rozkazu.
12. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., argumentem, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda dlouhodobá nepřítomnost účastníka řízení na adrese svého trvalého bydliště z důvodu výkonu podnikání (zaměstnání) je důvodem pro určení, že doručení rozhodnutí soudu je podle ustanovení § 50d o. s. ř. neúčinné“. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Dovolatel konkrétně namítá, že v průběhu řízení prokázal, že se na adrese svého trvalého bydliště v době od 17. února 2011 do 8. března 2011 (z důvodu zajišťování provozu restaurace XY) nezdržoval, přičemž po tuto dobu byl ubytován v XY. Hodnocení provedených důkazů (jež vyústilo v opačný závěr) považuje dovolatel za nesprávné.
14. Dovolání, jež mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtené v ustanovení § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
16. Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2013. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (a nikoli již pro tzv. skutkový dovolací důvod uplatnitelný pro dovolací řízení omezeně před 1. lednem 2013 na základě tehdejšího znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).
17. Jakkoli dovolatel formálně namítá nesprávné právní posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – toliko nepřípustně zpochybňuje skutkový stav věci z něhož při svém rozhodování vyšly soudy nižších stupňů (nesouhlasí se závěrem, že v řízení nebylo prokázáno, kde se zdržoval v době od 17. února 2011 do 8. března 2011). Prostřednictvím této argumentace však dovolatel nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejímu přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže. 18. Budiž k výše uvedenému doplněno, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. 19. Shora formulované závěry platí pro posouzení důvodnosti dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 tím více, že skutkový dovolací důvod dovolatel nemá (jak bylo uvedeno již výše) od uvedeného data vůbec k dispozici. Je tedy vyloučeno posuzovat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem na základě skutkových závěrů, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a které pro potřebu svých odlišných právních závěrů v dovolání zformuloval dovolatel sám. 20. K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
JUDr. Jiří Zavázal předseda senátu