29 Cdo 786/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně Ing. L. H., jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně Výzkumného
ústavu výživy zvířat, s. r. o., identifikační číslo osoby 64 51 00 00,
zastoupené JUDr. Zlatavou Davidovou, CSc., advokátkou, se sídlem v Brně,
Přívrat 12, PSČ 616 00, proti žalovanému městu Pohořelice, se sídlem v
Pohořelicích, Vídeňská 699, identifikační číslo osoby 00 28 35 09, zastoupené
JUDr. Tamarou Kolískovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Sibiřská 52, PSČ 621
00, o zaplacení částky 1,547.542,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského
soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 272/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 4 Cmo 132/2009-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. června 2009, č. j. 4 Cmo
132/2009-68, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 26. ledna 2009, č. j. 41 Cm 272/2004-46, jímž Krajský soud v Brně uložil žalovanému zaplatit
tehdejšímu správci konkursní podstaty úpadkyně Ing. J. Š.částku 1,547.542 Kč,-
s příslušenstvím z titulu doplatku kupní ceny. Podle obsahu spisu soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 27. března 2003 uzavřel žalovaný a Pozemkový fond České republiky (dále
jen „fond“) smlouvu, na základě které žalovaný „přistoupil“ k závazku
Výzkumného ústavu výživy zvířat, s. r. o. (dále jen „úpadkyně“) vůči fondu z
titulu smlouvy o prodeji podniku ze dne 18. února 1996, a to do výše
10,031.058,- Kč, s tím, že výše uvedenou částku žalovaný fondu téhož dne
uhradil. 2) Dne 22. dubna 2003 uzavřely úpadkyně (jako prodávající) a žalovaný (jako
kupující) za účasti fondu kupní smlouvu, jejímž předmětem byly ve smlouvě
specifikované nemovitosti a trafostanice, s tím, že část kupní ceny ve výši
10,031.058,- Kč již byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy na účet fondu,
čímž byla uhrazena část závazku úpadkyně vůči fondu ze smlouvy o prodeji
podniku, a částka 1,547.242,- Kč měla být uhrazena do 30. září 2003 na účet
fondu, s tím, že jejím zaplacením bude uhrazena část závazku úpadkyně vůči
fondu ze smlouvy o prodeji podniku. 3) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. září 2003, č. j. 27 K 29/2003-75,
prohlásil konkurs na majetek úpadkyně, ustavil správce její konkursní podstaty
a vyzval osoby, které mají závazky vůči úpadkyni, aby plnění poskytovaly jen
správci konkursní podstaty. 4) Po prohlášení konkursu na majetek úpadkyně žalovaný bezhotovostně uhradil
fondu částku 1,547.542,- Kč v souladu s kupní smlouvou ze dne 22. dubna 2003,
přičemž zmíněná částka byla odepsána z účtu žalovaného 25. září 2003. Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 13 odst. 2
písmeno d), § 13 odst. 6 a § 14 odst. 1 písmeno g) zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2004, (dále jen „ZKV“)
shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že plnil-li žalovaný po prohlášení
konkursu úpadkyni, „byť na účet třetí osoby“, nemohl jeho závazek zaniknout. „Jedinou možností po prohlášení konkursu je splnit závazek do konkursní
podstaty. Jinak by totiž docházelo ke zvýhodnění věřitele, jemuž bylo v celém
rozsahu plněno, proti jiným věřitelům úpadkyně, kteří zřejmě v konkursním
řízení splnění svých pohledávek ve stejném rozsahu nedosáhnou“. Za zcela
nerozhodné přitom považoval, zda žalovaný o prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně věděl, když účinky prohlášení konkursu nastaly již dnem 19. září 2003,
tj. dnem vyvěšení usnesení o prohlášení konkursu na úřední desce soudu, který
konkurs prohlásil. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší
soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.;
proto je podle ustanovení § 243 odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písmeno b) o. s. ř.]. Jen z pohledu
tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3
o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti
skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písmeno a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006,
sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník
2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06,
jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V průběhu dovolacího řízení Městský soud v Brně usnesením ze dne 31. srpna
2010, č. j. 27 K 29/2003-376, zprostil funkce správce konkursní podstaty Ing. J. Š. a novou správkyní konkursní podstaty ustavil Ing. L. H.; Nejvyšší soud k
této změně v osobě správce konkursní podstaty přihlédl při označení žalobce v
záhlaví tohoto rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu a právní závěry, na nichž toto rozhodnutí spočívá,
Nejvyšší soud z pohledu dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů a jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) neshledává zásadně právně
významným již proto, že povinnost žalovaného zaplatit část kupní ceny ve výši
1,547.542,- Kč, jež se stala splatnou prohlášením konkursu na majetek úpadkyně,
k rukám správce konkursní podstaty (a nikoli samotné úpadkyni, resp. dle pokynu
úpadkyně třetí osobě), zcela zřetelně vyplývá z ustanovení § 13 odst. 2 písm. d) ve spojení s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) ZKV. Přitom závěr, podle
něhož pohledávky úpadce patří do konkursní podstaty a dlužníci úpadce své
závazky vůči úpadci splní (jen) plněním do konkursní podstaty, je standardně
zastáván i judikaturou (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly
74/2001, 42/2003 a 24/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 343/2006,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2008, pod číslem 100). Totéž platí o řešení otázky aktivní a pasivní věcné legitimace ve vztahu k
vrácení bezdůvodného obohacení, jež vzniklo v důsledku plnění dlužníka úpadkyně
nikoli do konkursní podstaty, nýbrž k rukám třetí osoby.
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani
z hlediska dovolací námitky, podle níž žalobkyně na straně jedné požaduje
zaplacení zbytku kupní ceny a na straně druhé věci, které byly předmětem kupní
smlouvy, sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty; zmíněná skutečnost
totiž na existenci závazku žalovaného doplatit kupní cenu nemá vliv.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto
a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu