ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce
DELAINE HOLDING INC., Trust Company Complex, Ajeltake Road, Ajeltake Island,
Majuro, Marshall Islands, MH 96960, číslo společnosti 6880, zastoupeného Mgr.
et Mgr. Miroslavou Pavlů, advokátkou, se sídlem v Praze 7, Letohradská 755/50,
PSČ 170 00, proti žalovaným 1) QUALITY CLUB, spol. s r. o., se sídlem v
Kramolně, Lhotky 11, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 25 93 63 95, 2)
PEKO, spol. s r. o. pekárna, se sídlem v České Skalici, Palackého 110, PSČ 552
03, identifikační číslo osoby 15 04 67 37, 3) P. V., 4) Z. F., 5) Z. F., 6) J.
L., 7) N, V,, 8) H. F., 9) I. F., 10) M. L., zastoupeným, s výjimkou druhé
žalované, JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, se sídlem v Náchodě, Palachova 1742,
PSČ 547 01 a 11) Ing. B. P., zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, PSČ 115 03,o námitkách proti směnečnému
platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm
24/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.
listopadu 2009, č. j. 9 Cmo 190/2009-333, takto:
I. Dovolání jedenáctého žalovaného Ing. B. P. se odmítá.
II. Jedenáctý žalovaný Ing. B. P. je povinen zaplatit žalobci na náhradu
nákladů dovolacího řízení částku 6.231,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku, k rukám jeho zástupkyně.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 9 Cmo
190/2009-333, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. března
2009, č. j. 39 Cm 24/2008-184, se ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou
QUALITY CLUB, spol. s r. o., třetím žalovaným P. V., čtvrtým žalovaným Z. F.,
pátým žalovaným Z. F., šestým žalovaným J. L., sedmou žalovanou N. V., osmou
žalovanou H. F., devátou žalovanou I. F. a desátou žalovanou M. L. zrušují a
věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. března 2009, č. j. 39 Cm
24/2008-184, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 22. února
2008, č. j. 39 Sm 46/2008-11, jímž žalovaným uložil, aby žalobci zaplatili
společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 6,902.171,58 Kč se 6% úrokem od
16. prosince 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 23.007,- Kč a náhradu nákladů
řízení.
Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 17 zákona č. 191/1950 Sb.
(dále jen „směnečný zákon“) a na výsledky provedeného dokazování – uzavřel, že
„žalobce směnku nabyl před uplynutím lhůty k protestaci směnky a za vědomé
jednání ke škodě dlužníka nelze považovat jednání žalobce, které spočívalo v
tom, že se neseznámil s obsahem úvěrové smlouvy včetně směnečného vyplňovacího
prohlášení obsaženého v této smlouvě. Vzhledem k uvedenému se nemohl zabývat
kauzálními námitkami žalovaných, respektive zánikem pohledávky zajištěné
směnkou započtením, jakož i námitkou, že směnka nebyla vyplněna tak, jak bylo
ujednáno“. V této souvislosti dále doplnil, že druhé až jedenáctému žalovaným
jako směnečným rukojmím „námitka o zániku pohledávky z úvěrové
smlouvy“ (rozuměj námitka zániku kauzální pohledávky) nepřísluší, neboť „nebyli
účastníky příslušné smlouvy“. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou
ani výhradu žalovaných, podle níž žalobce neprokázal svou právní subjektivitu,
ani námitku, že jim směnka nebyla předložena k placení.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 25. listopadu 2009,
č. j. 9 Cmo 190/2009-333, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Jakkoli se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož druhé až
jedenáctému žalovaným jako směnečným rukojmím nenáleží kauzální námitka zániku
směnkou zajištěného závazku [a potud dovodil, že směneční rukojmí byli
„přinejmenším konkludentně účastni směnečné dohody, obsažené ve smlouvě o
úvěru, z níž vyplynulo, že směnka je vystavena v podobě blankosměnky k
zajištění závazku z předmětné smlouvy o úvěru a rovněž byli účastni dohody o
vyplňovacím právu (listiny s podpisy žalovaných na č. l. 34, 35 spisu)“],
uzavřel, že „vůči danému žalobci“ jim zmíněná námitka nesvědčí.
V této souvislosti „konstatoval, že jestliže směnka byla převáděna až poté, co
byla vyplněna, nelze již na danou situaci vztáhnout ustanovení čl. I. § 10
směnečného zákona a věc je nutno posuzovat jedině z hlediska ustanovení čl. I.
§ 17 směnečného zákona. Tedy, žalovaní by v daném případě museli prokázat, že
nabyvatel směnky jednal ke škodě dlužníka, když věděl o nesprávném vyplnění
směnky, pouhá nedbalost na straně nabyvatele zde nemůže mít místa“. Shodně se
soudem prvního stupně měl odvolací soud za prokázané, že „směnka byla v
okamžiku nabytí žalobcem, jako posledním nabyvatelem směnky, jednak vyplněná,
jednak byla indosována před splatností, respektive před uplynutím lhůty pro
protestaci. Jelikož neshledal, že by žalobce při nabývání směnky jednal vědomě
na škodu dlužníka, vyhodnotil odvolání žalovaných jako nedůvodná a rozhodnutí
soudu prvního stupně jako věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Druhá žalovaná (PEKO, spol. s r. o. pekárna) a jedenáctý žalovaný (Ing. B. P.),
majíce dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), považují
rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné v řešení otázky
(ne)existence právní subjektivity žalobce, považujíce za dovolacím soudem
neřešenou otázku „náležitostí výpisu z obchodního rejstříku na M. o“. Snáší
argumenty ve prospěch názoru, podle něhož žalobce právní subjektivitu
neprokázal a požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil. V „druhém“ doplnění dovolání, podaném na poštu k přepravě 20. července 2011,
popisují majetkové a personální propojení předchozích majitelů směnky (IV NOVA,
a. s., BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD, ABES – Izol, s. r. o. a žalobce) a
zdůrazňují, že nabytí směnky žalobcem nebylo korektní a „žalovaným se vůči
žalobci otevírá cesta k uplatnění námitek, jež zakládají na kauzálním vztahu k
úvěrovému závazkovému vztahu a také k vyplnění předmětné směnky“ (čl. I. § 17
směnečného zákona). První žalovaná (QUALITY CLUB, spol. s r. o.) a třetí až desátá žalovaní
odkazují co do přípustnosti dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřujíce zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve výkladu
ustanovení čl. I § 10 a § 17 směnečného zákona, a to zejména z hlediska
„významu zápisu na směnce“, podle něhož se směnka vztahuje ke konkrétnímu
závazkovému vztahu a ve spojení s opakovaným převodem směnky. Zdůrazňují, že v poměrech projednávané věci, kdy „ze zápisu na směnce bylo
žalobci zřejmé, že směnka je směnkou zajišťovací a vztahuje se ke konkrétní
úvěrové smlouvě“ a „muselo mu být zřejmé, že se směnka oddělila od závazkového
úvěrového vztahu, když žalobce tento závazek nenabyl postoupením“, mělo být
jednání žalobce, který se nepřesvědčil a nezajímal o obsah závazkového vztahu,
posuzováno za vědomé jednání ke škodě dlužníka. Odvolací soud se tak měl
námitkou zániku směnkou zajištěné pohledávky věcně zabývat. Dále dovolatelé setrvávají na námitce nesprávného vyplnění blankosměnky, jde-li
o doplnění údajů data splatnosti a směnečné sumy, přičemž polemizují i se
závěrem, podle něhož byla směnka na žalobce převedena před splatností. V tomto
směru poukazují na údaj obsažený ve smlouvě ze dne 30. listopadu 2007 (jde o
„kupní smlouvu o prodeji směnky vlastní“, uzavřenou mezi HAMDON FINANCE LTD
jako prodávajícím a žalobcem jako kupujícím, z níž dovozují, že směnečná suma
byla splatná) a konečně se připojují k námitce druhé a jedenáctého žalovaných
co do nedostatku právní subjektivity žalobce. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalobkyně považuje dovolání druhé a jedenáctého žalovaných za nepřípustné a
navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Jelikož v průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze
dne 23. srpna 2012, č. j. KSHK 42 INS 15797/2012-A-13/celk.4, rozhodl o úpadku
druhé žalované (PEKO, spol. s r. o.
pekárna) a na její majetek prohlásil
konkurs, Nejvyšší soud – vzhledem k účinkům předvídaným ustanovením § 263 a §
265 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona) – o dovolání druhé žalované nerozhodoval. Dovolání jedenáctého žalovaného (Ing. B. P.) proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §
237 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243
odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Učinil tak proto, že námitkou (ne)existence právní subjektivity žalobce
dovolatel neuplatňuje žádný z dovolacích důvodů předvídaných ustanovením § 241a
odst. 2 a 3 o. s. ř., nýbrž tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §
229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zmatečnostní vada řízení však není způsobilým
dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a jejím
prostřednictvím na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. usuzovat nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Ke shora uvedenému konečně Nejvyšší soud dodává, že pro účely řešení otázky
přípustnosti dovolání jedenáctého žalovaného nepřihlížel k „druhému“ doplnění
dovolání (obsahujícímu v dovolání nevznesené a tudíž nové výhrady k závěru
odvolacího soudu ohledně nepřípustnosti kauzální námitky vůči žalobci), jež
dovolatel podal po uplynutí lhůty k podání dovolání [§ 240 a § 242 odst. 3 a 4
o. s. ř. ]. Dovolání „zbývajících“ žalovaných Nejvyšší soud shledává přípustným podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to ve výkladu ustanovení čl. I §
17 směnečného zákona. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení čl. I. § 10 směnečného zákona, nebyla-li směnka, která byla
při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli
směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé
víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.
Podle ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona kdo je žalován ze směnky, nemůže
činit majiteli směnky námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k
výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal
vědomě na škodu dlužníka.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že směnka je v právní teorii obvykle
definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění
přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a
abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase
stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o
určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah,
jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho
existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela
samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie
vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami
zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že
nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek
zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků
je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu
tzv. kauzálních námitek (čl. I. § 17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze
zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výhrada, že majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I.
§ 17 směnečného zákona), přitom nepředstavuje samostatnou námitku proti
směnečnému platebnímu rozkazu (jde toliko o předpoklad přípustnosti námitek,
majících původ ve vlastních vztazích k předchozímu majiteli směnky) a zásadě
koncentrace směnečného řízení (vyjádřené v ustanovení § 175 odst. 1, 4 o. s.
ř.) nepodléhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn.
29 Cdo 2605/2007, uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek)
Dále Nejvyšší soud zdůrazňuje, že považuje za správný názor odvolacího soudu,
podle něhož první žalované (jako výstavkyni směnky) a třetímu až desáté
žalovaným (jako směnečným rukojmím s vlastním vztahem k remitentovi Union
bance, a. s.) obecně přísluší kauzální námitka zániku směnkou zajištěné
pohledávky započtením, která byla těmito žalovanými uplatněna ve včasných
námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Podepsali-li totiž směneční
rukojmí (a třetí žalovaný jako jednatel první žalované) smlouvu o úvěru ze dne
17. července 2002, respektive potvrdili-li svým podpisem, že byli seznámeni s
textem smlouvy o úvěru (jež obsahuje mimo jiné i ujednání o zajištění
pohledávky dvěma blankosměnkami, vystavenými první žalovanou a avalovanými
druhou až jedenáctým žalovanými, jakož i podmínky, za nichž budou doplněny o
údaje splatnosti a směnečné sumy) a jejími přílohami, nepochybně měli vlastní
vztah k remitentovi a svědčily jim i námitky založené tímto vztahem.
Zbývá tak posoudit správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož
označení žalovaní takové námitky nemají k dispozici ve vztahu k žalobci,
jelikož neprokázali, že by žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu
dlužníka (čl. I. § 17 směnečného zákona).
V právní teorii není pochyb o tom, že výjimkou z pravidla obsaženého v
ustanovení čl. I. § 17 směnečného zákona je pouze okolnost, kdy nový majitel
jedná při nabývání směnky vědomě ke škodě dlužníka, přičemž subjektivní vztah
nového majitele k převodu musí být dán již v okamžiku, kdy směnku nabývá. Aby
byl dán předpoklad vědomého nabývání ke škodě dlužníka, stačí, když nabyvatel
má nutně představu o tom, jaké kauzální námitky se mohou dlužníkům nabízet,
přičemž jeho představa musí být zcela určitá, vztahující se ke konkrétnímu
kauzálnímu vztahu. Musel by tedy vědět, o jaký zcela jedinečný kauzální vztah
jde a jaké námitky s ohledem na jeho obsah, vzhledem ke konkrétním pro právě
tento jednotlivý vztah určitým právům a povinnostem, přicházejí zcela konkrétně
v úvahu; jinými slovy musí znát konkrétní okolnosti zajištěného kauzálního
vztahu (k tomu srov. Kovařík, Z. Směnka jako zajištění. 1. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2002, str. 53, jakož i Kotásek, J. Zákon směnečný a šekový. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, str. 143).
V poměrech dané věci považuje Nejvyšší soud pro řešení výše vymezené otázky za
stěžejní následná zjištění soudů nižších stupňů (ve vazbě na obsah spisu):
1) Na směnce je vyznačena „doložka“ – „směnka B náleží ke smlouvě o úvěru.
2) Směnka byla správkyní konkursní podstaty remitenta (Union banky, a. s.) Ing.
M. H. dne 20. července 2004 převedena na J & T BANKU, a. s., následně na IV
NOVA, a. s., na BRADDOCK FINANCE & CAPITAL LTD, na ABES – Izol, s. r. o., na
HAMDON FINANCE LTD a konečně na žalobkyni DELAINE HOLDING INC., s tím, že vyjma
prvního rubopisu byla směnka převáděna nedatovanými rubopisy.
3) Dne 30. listopadu 2007 uzavřely společnosti HAMDON FINANCE LTD a DELAINE
HOLNDING INC. kupní smlouvu o prodeji vlastní směnky, a to za kupní cenu
4.000,- USD, která byla zaplacena při podpisu smlouvy. Jde o společnosti
registrované na M. o., mající stejné sídlo, přičemž ve smlouvě je obsaženo
ujednání o tom, že právní vztah smlouvou založený se bude řídit „zákony České
republiky“ (srov. č. l. 154 – 156).
Ze shora uvedeného je zcela zjevné, že žalobce musel vědět o zajišťovací povaze
směnky (k tomu srov. údaj obsažený na směnce, podle něhož směnka náleží ke
smlouvě o úvěru). Byť (jen) z tohoto údaje bez dalšího na vědomé jednání
žalobce ke škodě dlužníků při nabývání směnky (rozuměj na jednání realizované s
cílem eliminovat v úvahu předcházející kauzální námitky) nelze usuzovat, nelze
přehlédnout další skutečnosti, jež činí nabytí směnky „nekorektním“. Především
je zde evidentní nepoměr mezi směnečnou sumou, činící bezmála 7,000.000,- Kč a
úplatou za převod směnky (4.000,- USD), to vše v situaci, kdy je směnka
převáděna před splatností (nejde o tzv. nuznou směnku). K zaplacení směnečné
sumy je společně a nerozdílně zavázáno úhrnem jedenáct přímých dlužníků, čímž
je výrazně zvýšen předpoklad reálného zaplacení směnečné sumy. Vzhledem k
povaze směnky jako směnky zajišťovací (kterážto skutečnost je zjevná přímo z
obsahu směnky) je rovněž evidentním „signálem“ v tomto směru (i s přihlédnutím
k tomu, že společně se zajišťovací směnkou nebyla na žalobce „převedena“ i
zajištěná pohledávka) i počet indosamentů před splatností směnky a konečně z
pohledu žalobce a předchozího majitele směnky, jakožto právnických osob se
sídlem na M. o., je z hlediska jejich (ne)vědomosti o důvodu vystavení směnky
(a možných kauzálních námitkách) poněkud „neobvyklé“ také ujednání o aplikaci
práva České republiky na smlouvu o převodu směnky.
Výše zmíněné skutečnosti pak podle přesvědčení Nejvyššího soudu podporují
závěr, podle něhož žalobce při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníků;
námitky zániku směnkou zajištěné pohledávky tak směnečným dlužníkům ve vztahu k
žalobci náleží.
Jelikož se odvolací soud – zastávaje nesprávný právní názor co do jednání
žalobce ke škodě dlužníků při nabývání směnky – nezabýval kauzálními námitkami
označených dovolatelů, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i
nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
byl označenými dovolateli uplatněn po právu. Nejvyšší soud proto ve vztahu mezi
žalobcem a těmito dovolateli rozhodnutí odvolacího soudu a ze stejných důvodů i
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst.
3 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. O náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a výše zmíněnými dovolateli, včetně
nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst.
1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a jedenáctým žalovaným je výrok o náhradě nákladů
dovolacího řízení odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když dovolání tohoto dovolatele bylo odmítnuto a vznikla mu
povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé
žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za
dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29.
února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, §
15 a § 18 odst. 1 činí 5.000,- Kč (vzhledem k tomu, že vyjádření žalobce podal
k dovolání druhé a jedenáctého žalovaných, jde o polovinu zmíněnými
ustanoveními určené sazby) a z paušální částky náhradě hotových výdajů ve výši
150,- Kč za jeden úkon právní služby (z týchž důvodů jde rovněž o polovinu
určené částky) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem
s připočtením 21% sazby daně z přidané hodnoty činí 6.231,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. dubna 2013
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu