U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně SOLOMON INVEST, INC, se sídlem Simmonds Building, Wickhams Cay 1,
Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 272635,
zastoupené Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Farní 4, PSČ
586 01, proti žalovaným 1/ Mgr. M. Ch. jako správci konkursní podstaty úpadkyně
ICOM a. s., identifikační číslo osoby 49454676, 2/ Pivovaru ZUBR a. s., se
sídlem v Přerově, Komenského 35, identifikační číslo osoby 47676906, o určení
pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 65/2007,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna
2009, č. j. 9 Cmo 70/2009-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 26. ledna 2009, č. j. 4 Cm 65/2007-84, Krajský soud v Brně
zamítl pro opožděnost žalobu o určení pravosti pohledávky žalobkyně za úpadkyní
ICOM a. s. (dále jen „úpadkyně“) ve výši 2,033.052,05 Kč z titulu půjčky a
smluvního úroku dle smlouvy o půjčce ze dne 10. května 2006 (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výroky II. a III.). Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok
druhý a třetí). Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvody dle
§ 241a odst. 2 o. s. ř. a navrhujíc, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla
zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i
ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému a třetímu výroku rozsudku o
nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (srov. k tomu i
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Otázku, jaké náležitosti musí obsahovat výzva k podání žaloby o určení pravosti
nevykonatelné pohledávky dle § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), Nejvyšší soud zodpověděl již v
bodu XXXI. (odst. 13 odůvodnění) stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž uvedl, že daná výzva musí obsahovat určení lhůty 30 dnů k
podání dané žaloby a současně poučení věřitele popřené pohledávky, že žalobu
musí podat ve stanovené lhůtě a že zmeškání této lhůty má následky, které jsou
uvedeny v ustanovení § 23 odst. 4 a § 24 odst. 1 ZKV. V rozsudku uveřejněném pod číslem 90/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek přitom Nejvyšší soud - vycházeje z toho, že jde o dva rozdílné
procesní nástroje - uvedl, že nic nebrání tomu, aby výzva k podání žaloby o
určení pravosti nevykonatelné pohledávky dle § 24 odst.
1 ZKV byla učiněna
konkursním soudem, když tato může být obsažena v poučení, kterého se přítomným
věřitelům při přezkumném jednání dostane. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu proto nezakládá námitka
dovolatelky, podle níž poučení účastníků řízení konkursním soudem na přezkumném
jednání nemůže nahradit výzvu ve smyslu § 24 odst. 1 ZKV. V projednávané věci
je tomu tak i proto, že na opačném závěru předestíraném dovolatelkou (že
poučení nahrazuje výzvu a naopak) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud naopak - vědom si rozdílu mezi oběma právními instituty -
uzavřel, že výzva dle § 24 odst. 1 ZKV v poučení, kterého se konkursním
věřitelům na přezkumném jednání konaném dne 10. července 2007 dostalo, obsažena
byla. Z bodu XVIII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia uveřejněného pod
číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vyplývá, že účastníky
konkursního řízení ve fázi po prohlášení konkursu jsou úpadce a věřitelé, kteří
přihlásili do konkursu své pohledávky. V rozsudku uveřejněném pod číslem 40/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož účast
konkursního věřitele v konkursním řízení zaniká marným uplynutím lhůty určené
mu k podání žaloby o určení pravosti pohledávky, obdobně též marným uplynutím
lhůty k doplnění nebo opravě jeho přihlášky (srov. § 20 odst. 3 ZKV). Oprávnění konkursních věřitelů (účastníků konkursního řízení) popírat
přihlášené pohledávky ostatních věřitelů se podává z ustanovení § 23 odst. 1
ZKV. Závěr, podle něhož důvodem popření pohledávky nemůže být vada její
přihlášky, přitom vyplývá z ustálené judikatury dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/1998,
jenž byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod
číslem 93). Zaniká-li účast věřitele v konkursním řízení až marným uplynutím lhůty dle § 20
odst. 3, § 23 odst. 4 či 24 odst. 1 ZKV, je zřejmé, že do této doby mohou
konkursní věřitelé přihlašovaných pohledávek (lhostejno, zda jejich pohledávky
byly zjištěny či nikoli) vykonávat všechna práva plynoucí z jejich účasti v
konkursním řízení, tedy i právo popěrné. Opačný (dovolatelkou naznačený) názor
by ve svém důsledku znamenal, že v pořadí první přezkoumávanou pohledávku by
nemohl úspěšně popřít žádný z konkursních věřitelů. Závěr odvolacího soudu, podle něhož druhý žalovaný mohl popřít pravost, výši a
pořadí všech přihlášených pohledávek, neboť ve lhůtě stanovené v usnesení o
prohlášení konkursu podal přihlášku své pohledávky u konkursního soudu, a stal
se tak účastníkem konkursního řízení (přičemž na uvedeném závěru nemůže ničeho
změnit ani to, že přihláška jeho pohledávky byla přezkoumána teprve následně na
zvláštním přezkumném jednání konaném dne 19. srpna 2008), tak vychází z
ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že na výše uvedeném závěru nic
nemění ani skutečnost, že pohledávka druhého žalovaného byla posléze úspěšně
popřena a jeho účast v konkursním řízení tak zanikla.
Zánik účasti popírajícího
věřitele v konkursním řízení bez právního nástupce je totiž důvodem pro
zastavení řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky pouze ve vztahu k
osobě tohoto věřitele, nikoliv vůči správci konkursní podstaty, a to bez ohledu
na to, zda tento spornou pohledávku - vedle věřitele - na přezkumném jednání
taktéž popřel (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010,
sp. zn. 29 Cdo 2099/2009, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových
stránkách).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a § 25a ZKV, když dovolání žalobkyně
bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona). Pro spory vyvolané konkursem prohlášeným
podle zákona č. 328/1991 Sb. srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, jenž je veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu