29 Cdo 815/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl v právní věci žalobce: F.n.m.Č.r. , zast. advokátem, proti žalovaným: 1) J. , spol. s r. o., a 2) H.H. , a.s., , zast. advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 57/95, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 1999, čj. 1 Cmo 86/99 - 251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladu dovolacího řízení částku Kč 1.075,- do tří dnu od právní moci tohoto rozhodnutí, a to k rukám jeho advokáta.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, pod výroky II. a III. pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský obchodní soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 6. 1998 čj. 44 Cm 57/95 - 168, rozhodl ve výroku I., že se určuje, že žalobce je vlastníkem vyjmenovaných nemovitostí pod č. 1 až 12, v obci a katastrálním území K.V. , dosud zapsaných na listě vlastnictví č. 1576 pro žalovaného 2) a pod výrokem II. rozhodl o náhradě nákladu řízení.
Odvolání žalovaného 1) proti rozsudku soudu prvního stupně posoudil odvolací soud jako nedůvodné.
V podrobném odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud vypořádal s námitkami žalovaného 1) jako odvolatele a uzavřel, že žalovaný 1) ke sporným nemovitostem nikdy vlastnické právo nezískal. Žalobce dostatečně osvědčil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, který především vychází z jeho postavení v privatizačním procesu, upraveném zákonnými předpisy.
Proti tomuto rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podal žalovaný 2) prostřednictvím svého právního zástupce dovolání s odkazem na ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., a to do všech výroku rozsudku soudu obou stupňů.
Podle názoru dovolatele jsou obě rozhodnutí zmatečná a nepřezkoumatelná a jsou ve vzájemném rozporu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným 1) je kupní smlouvou podle zákona o velké privatizaci (zákon č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), přičemž odstoupení od smlouvy posoudil podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Zároveň dovodil, že tato smlouva je platná a že žalobce od ní po právu odstoupil, protože žalovaný 1) nezaplatil ve sjednané lhůtě kupní cenu. Naproti tomu odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že jde o smlouvu o prodeji podniku podle § 476 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obch. zák.") a tato smlouva je od počátku neplatná vzhledem k neplatnosti odkládací podmínky pro její neurčitost a nesrozumitelnost podle § 37 odst. 1 obč. zák. a žalovaný 1) vlastnické právo nikdy nenabyl. Rovněž u druhé kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dospěl soud první instance k závěru, že byla platně uzavřena, je ale neplatná z důvodu odstoupení žalobce od smlouvy, uzavřené mezi ním a žalovaným 1). Odvolací soud dovodil, že smlouva je neplatná proto, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než má sám a za druhé proto, že je neplatná pro nesplnění náležitostí podle § 46 obč. zák., příp. je neplatná také proto, že strany projevily vůli uzavřít smlouvu o prodeji podniku a předmět koupě není dostatečně určitý.
Dovolatel tvrdí, že oba soudy se nevypořádaly dostatečně s jeho námitkami, zejména, že zákon o velké privatizaci je lex sui generis, podle něhož vlastnictví přechází na nabyvatele ex lege a ve smyslu § 47 obč. zák. účinnost smlouvy nastává současně s její platností a také vlastnické právo se zapisuje do katastru nemovitostí nikoli vkladem, nýbrž pouze záznamem. Zůstala nezodpovězena otázka, zda platí ve smlouvě vepsané datum splatnosti kupní ceny, které je v rozporu s nedílnou přílohou. Odstoupení od této smlouvy se řídí subsidiárně, obchodním nebo občanským zákoníkem. Č. ú. z. a k. v přípise ze dne 11. 4. 1995 konstatuje, že mu nebylo žalobcem nikdy kvalifikovaně prokázáno, že došlo k odstoupení od smlouvy.
Dále dovolatel namítá, že soudy se nevypořádaly s naléhavým právním zájmem žalobce na určovací žalobě, jen odvolací soud konstatuje, že naléhavý právní zájem žalobce vychází z postavení žalobce v privatizačním procesu.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podle § 243 o. s. ř. a ve věci samé navrhuje, aby dovolací soud oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání sděluje, že žalovaný 2) neuvádí žádný právně relevantní důvod přípustnosti svého dovolání, a to ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 238 odst. 1 o. s. ř., ani podle § 239 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce podotýká, že nepřichází v úvahu ani důvod přípustnosti podle ust. § 239 odst. 2 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný 2) ani v odvolání, ani v průběhu řízení před odvolacím soudem neuplatnil návrh na vyslovení přípustnosti, navíc napadené rozhodnutí podle názoru žalobce po právní stránce zásadní význam nemá.
Pokud jde o věcnou stránku, žalobce rekapituluje právní posouzení obou předmětných smluv jako smluv neplatných resp. zaniklých z důvodu odstoupení a pokud se jedná o naléhavý právní zájem žalobce, i ten byl v řízení správně posouzen; jinak by se totiž postavení žalobce stalo nejistým, přičemž z chování žalovaných byl patrný úmysl porušit vlastnické právo žalobce a způsobit mu újmu.
Žalobce navrhuje, aby dovolání žalovaného 2) bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje zákonem stanovené náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se musel nejprve zabývat tím, zda dovolání je přípustné (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
V daném případě odvolací soud svým rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by došlo k předchozímu zrušení dřívějšího rozsudku a nepřipadá proto v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání mohla být v tomto případě založena podle ust. § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., avšak odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a žalovaný 2) vyslovení přípustnosti ani nenavrhl nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku a proto o přípustnosti dovolání ve smyslu cit. ustanovení nemohl rozhodnout ani dovolací soud (ovšem za předpokladu, že by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam).
Zbývá možnost přípustnosti dovolání podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. pro tzv. zmatečnost řízení, žádný z důvodů uvedených v tomto ustanovení však dovolací soud z obsahu spisu nezjistil (ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. by musel k takovým důvodům přihlédnout z úřední povinnosti), a dovolatel ani žádný z těchto důvodů netvrdil.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nepřípustné odmítnout (ust. § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na ust. § 243b odst. 4 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (analogicky) v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. Neúspěšnému dovolateli náhrada nákladu nenáleží, přičemž je povinen je nahradit žalobci k rukám jeho právního zástupce, a to za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání v částce 1.000,- Kč (ust. § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb. - advokátního tarifu) a jeden paušál hotových výloh 75,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. tarifu), celkem 1.075,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 9. ledna 2001
JUDr. František F a l d y n a , CSc., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová