29 Cdo 815/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Fondu pojištění vkladů, se sídlem v Praze 1, Růžová 15, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 49710362, zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 142a, PSČ 603 00, proti žalované
Československé obchodní bance, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150,
PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, o zaplacení částky
187,213.859,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 15 C 19/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, takto:
I. V rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku ve věci samé
rozsudku ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co 99/2008-138, jíž Městský soud v
Praze rozhodl o žalobě o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení
ve výši 2,5 % ročně od 1. února 2003 do zaplacení, se dovolání zamítá.
II. Ve zbývající části výroku ve věci samé a ve výrocích o nákladech
řízení se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. srpna 2008, č. j. 39 Co
99/2008-138, zrušuje.
III. Současně se s výjimkou té části výroku I. rozsudku ze dne 15.
října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, jíž Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o
žalobě o zaplacení částky 30,000.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 %
ročně od 1. února 2003 do zaplacení, zrušují rozsudky Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97 a ze dne 21. listopadu 2007, č.
j. 15 C 19/2007-105, a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání
žalobce rozsudek ze dne 15. října 2007, č. j. 15 C 19/2007-97, doplněný
rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 19/2007-105, jimiž Obvodní soud
pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 187,213.859,- Kč s příslušenstvím.
Vyšel přitom z toho, že:
1) Žalovaná v letech 2002 až 2006 provozovala pobočku bez právní subjektivity
se sídlem v Bratislavě (dále též jen „pobočka“).
2) Žalobce se zaplacení částky 187,213.859,- Kč s příslušenstvím domáhal z
titulu příspěvku za pojištění pohledávek z vkladů na pobočce žalované ve
Slovenské republice za roky 2002 až 2006.
3) Pobočka žalované vykonávala v letech 2002 až 2006 bankovní činnosti na
základě bankovního povolení, uděleného Národní bankou Slovenské republiky.
4) Vklady na pobočce žalované byly v letech 2002 až 2006 pojištěny u
slovenského Fondu ochrany vkladov v souladu se zákonem č. 118/1996 Z.z.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – cituje ustanovení § 41c odst. 8
zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, a § 100 odst. 1 a § 101 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dovodil, že nárok žalobce na
zaplacení příspěvku za roky 2002 a 2003 je promlčen a s ohledem na žalovanou
vznesenou námitku promlčení jej nelze žalobci přiznat. Roční příspěvek za
pojištění vkladů je banka povinna zaplatit vždy do 31. ledna následujícího
roku. Žaloba byla přitom podána až dne 1. února 2007 a tříletá promlčecí doba
tudíž marně uplynula 31. ledna 2006, resp. 31. ledna 2007.
Odvolací soud dále, poukazuje na směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES
ze dne 30. května 1994, o systémech pojištění vkladů (Úřední věstník L 135,
31.5.1994, s. 5-14, zvláštní vydání v českém jazyce kapitola 6, svazek 2, s.
252-261), dovodil, že tato směrnice sice „neměla za cíl toliko zavedení
jednotné platební licence, ale podle preambule se jednalo především o
harmonizaci systému pojištění vkladů uvnitř Evropského společenství (…), avšak
současně zavedla jednotnou licenci, z níž vyplývalo, že pobočky bank členských
států nadále nepotřebují povolení v žádném hostitelském členském státě, neboť
jejich jednotné povolení se vztahuje na celé Evropské společenství“. Do českého
právního řádu byla tato směrnice „inkorporována“ novelou zákona o bankách č.
126/2002 Sb. Teprve tato novela upravila působení českých bank i mimo území
České republiky. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že se
tak stalo v souvislosti se zavedením principu jednotné licence. Ani z
novelizovaného ustanovení § 1 odst. 1 zákona o bankách bez dalšího neplyne
působnost zákona o bankách na pobočky domácí banky v zahraničí. Jelikož pobočka
žalované poskytovala bankovní služby na základě licence vydané Národní bankou
Slovenské republiky (a nikoliv na základě jednotné bankovní licence),
nevztahoval se na ní zákon o bankách a nárok žalobce ani v nepromlčené části
není důvodným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel shledává v řešení otázky,
zda příslušná ustanovení zákona o bankách, ukládající bance povinnost platit
příspěvky Fondu pojištění vkladů, a to jak v období od 7. září 2001 do 30. dubna 2002, tak i poté, lze vztáhnout i na vklady, které byly u žalované
uloženy na její pobočce ve Slovenské republice, a dále v posouzení délky
promlčecí doby nároku žalobce. Dovolatel zdůrazňuje, že pobočka žalované byla pouhou organizační složkou
podniku žalované bez právní subjektivity a – cituje ustanovení § 1 zákona o
bankách – dovozuje, že zákon o bankách, jenž platí pro žalovanou, platí i pro
její pobočku. Dovolatel brojí i proti názoru odvolacího soudu, podle něhož zákonem č. 126/2002 Sb. byla implementována toliko úprava jednotné bankovní licence,
poukazuje na článek 4 odst. 1 směrnice o systémech pojištění vkladů a uzavírá,
že systém pojištění vkladů v České republice se vztahuje i na vklady na pobočce
žalované. Opačný výklad by podle dovolatele znamenal, že Česká republika
nezajistila vkladatelům žalované na její pobočce stejnou ochranu, jakou mají
vkladatelé žalované v České republice, neboť náhrada za pojištěný vklad na
Slovensku byla nižší než v České republice. Bez právního významu je podle dovolatele také skutečnost, že vklady na pobočce
žalované byly pojištěny ve Slovenské republice. Žalovaná se mohla ze své
povinnosti platit příspěvky slovenskému Fondu pojištění vkladů v souladu se
slovenskou právní úpravou „vyvázat“, neboť se účastnila českého systému
pojištění vkladů. Konečně dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož je nárok
dovolatele na zaplacení příspěvků za roky 2002 a 2003 promlčen, maje za to, že
úprava promlčení se řídí obchodním zákoníkem (neboť jak dovolatel, tak i
žalovaná jsou zapsáni v obchodním rejstříku a jsou tudíž pro účely aplikace
obchodního zákoníku podnikateli) a promlčecí doba je tudíž čtyřletá. Jelikož
žaloba byla podána již 31. ledna 2007 (a nikoliv 1. února 2007, jak uvedl
odvolací soud), bylo i právo na zaplacení příspěvku za rok 2002 uplatněno před
uplynutím promlčecí doby. Žalovaná – považujíc dovolání za nepřípustné i nedůvodné – snáší argumenty na
podporu napadeného rozhodnutí a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl,
popř. zamítl. Dovolání může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde),
tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody
včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s.
ř.) - dospěje k závěru,
že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Výklad ustanovení § 41a a násl. zákona o bankách, upravujících (mimo jiné)
povinnost bank platit příspěvky Fondu pojištění vkladů (dále též jen „Fond“),
ve znění účinném od 7. září 2001 do 30. dubna 2002, napadené rozhodnutí zásadně
právně významným nečiní, neboť odvolací soud na jeho posouzení své rozhodnutí
nezaložil; v rozsahu, v němž se dovolatel domáhá zaplacení příspěvku za rok
2002, žalobu zamítl pro promlčení uplatněného nároku. Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významné (a v
tomto rozsahu má dovolání za přípustné) v posouzení otázky, zda žalovaná banka
byla v letech 2003 až 2006 povinna platit příspěvky podle ustanovení § 41c
zákona o bankách i za pohledávky z vkladů na její pobočce ve Slovenské
republice, a dále v posouzení délky promlčecí doby pro uplatnění pohledávky
dovolatele na zaplacení těchto příspěvků. 1) K pojištění pohledávek z vkladů u pobočky žalované ve Slovenské republice:
Právní úprava pojištění pohledávek z vkladů byla do zákona o bankách včleněna s
účinností od 29. července 1994 zákonem č. 156/1994 Sb. Novelou provedenou
zákonem č. 126/2002 Sb. byla tato úprava uvedena do souladu s požadavky
směrnice o systémech pojištění vkladů (srov. k tomu důvodovou zprávu k návrhu
zákona posléze vyhlášeného pod č. 126/2002 Sb.; dále též jen „důvodová
zpráva“). Označená směrnice ukládá členským státům, aby zavedly alespoň jeden systém
pojištění vkladů (článek 3 odst. 1 směrnice). Podle článku 4 odst. 1 směrnice
chrání tyto systémy pojištění vkladů zavedené a úředně uznané v některém
členském státě i vkladatele u poboček, zřízených úvěrovými institucemi v jiných
členských státech. Pojem pobočky i úvěrové instituce je pak pro účely směrnice
definován v jejím článku 1 odst. 4 a odst. 5. Novela zákona o bankách, provedená zákonem č. 126/2002 Sb., doplnila do jeho
ustanovení § 1 odst. 1 větu, podle které „tento zákon upravuje některé vztahy
související se vznikem, podnikáním a zánikem bank se sídlem na území České
republiky, včetně jejich působení mimo území České republiky, a dále některé
vztahy související s působením zahraničních bank na území České republiky.“
Uvedený text (slovy důvodové zprávy) jednoznačně deklaruje, že tento zákon se
vztahuje i na organizační složky (pobočky) tuzemských bank působící v
zahraničí. V souladu s výše popsanými požadavky směrnice o systémech pojištění
vkladů pak zákon o bankách v ustanovení § 41a odst. 3 určuje, že: „Všechny
banky a pobočky zahraničních bank jsou povinny účastnit se systému pojištění
pohledávek z vkladů a přispívat v rozsahu stanoveném tímto zákonem do Fondu“,
aniž z této povinnosti vylučuje vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. Pobočky zahraničních bank se sídlem v členských státech Evropské unie, které
požívají výhod jednotné licence, systému pojištění vkladů v České republice (s
výjimkou možnosti připojištění podle ustanovení § 41m odst. 1 a odst. 2 zákona
o bankách) nepodléhají (srov. ustanovení § 5a odst. 4 zákona o bankách).
Ostatní pobočky zahraničních bank se nemusí účastnit systému pojištění
pohledávek z vkladů, pokud svůj záměr oznámí České národní bance a současně jí
prokáží, že systém pojištění pohledávek z vkladů, na kterém jsou účastny,
zaručuje oprávněným osobám nejméně stejný stupeň ochrany jako systém pojištění
pohledávek z vkladů podle tohoto zákona (§ 41l odst. 1 zákona o bankách)
Taktéž ustanovení § 41c odst. 1 zákona o bankách nečiní rozdílu mezi vklady v
České republice a vklady u poboček tuzemských bank, umístěných v jiných
státech, když stanoví, že: „Pojištěny jsou veškeré pohledávky z vkladů včetně
úroků vedených při splnění požadavků na identifikaci stanovených v odstavci 3 v
české měně nebo v cizí měně, evidovaných jako kreditní zůstatky na účtech či
vkladních knížkách nebo potvrzených vkladovým certifikátem, vkladním listem či
jiným obdobným dokumentem, nejde-li o pohledávky uvedené v odstavci 2.“
Jinými slovy systém pojištění pohledávek z vkladů, upravený v ustanoveních §
41a a násl. zákona o bankách, se (v souladu s požadavky směrnice o systémech
pojištění vkladů) vztahuje na veškeré pohledávky z vkladů u tuzemských bank (ve
smyslu ustanovení § 41c odst. 1 zákona o bankách), bez ohledu na to, zda jde o
vklady v tuzemsku či vklady u zahraničních poboček tuzemských bank. A veškeré
tyto vklady jsou také podkladem pro výpočet výše příspěvku banky do Fondu
pojištění vkladů. Okolnost, zda pobočka žalované poskytovala bankovní služby na základě tzv. jednotné bankovní licence či zda i po 1. květnu 2004 vykonávala tyto činnosti
na základě licence (povolení působit jako banka) vydané Národní bankou
Slovenské republiky, je pro shora učiněné závěry nepodstatná; zákon o bankách
(a ostatně ani směrnice o systémech pojištění vkladů, jež – a v tom se odvolací
soud mýlí, dovozuje-li opak – problematiku jednotné bankovní licence
nereglementuje) s touto skutečností žádné následky nespojuje. Konečně ani skutečnost, že žalovaná se (dobrovolně) účastnila (v rozsahu vkladů
u její pobočky) slovenského systému pojištění vkladů, nemá pro posouzení její
povinnosti platit příspěvek do Fondu pojištění vkladů žádný význam; zákon o
bankách (v souladu se směrnicí o systémech pojištění vkladů) ani s touto
skutečností žádné důsledky (např. v podobě snížení příspěvku o podíl
připadající na vklady u dotčené zahraniční pobočky) nespojuje. 2) K promlčecí době:
Dovolateli lze přisvědčit, že jak on, tak i žalovaná jsou jakožto osoby zapsané
v obchodním rejstříku podnikateli podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku (dále též jen „obch. zák.“; srov. ustanovení § 2 odst. 2 písm. a/
obch. zák.). Nicméně tato skutečnost není jedinou podmínkou pro podřízení
vztahu z pojištění pohledávek z vkladů, vzniklého mezi dovolatelem (Fondem) a
bankou, třetí části obchodního zákoníku (a tedy i ustanovením § 387 až 408
obch. zák.). V souladu s ustanovením § 261 odst. 1 obch. zák. je dále nezbytné,
aby s přihlédnutím ke všem okolnostem bylo při vzniku tohoto vztahu zřejmé, že
se týká podnikatelské činnosti banky i Fondu.
Jakkoliv lze u banky dovodit, že se vztah z pojištění pohledávek z vkladů,
vzniklý mezi ní a Fondem, týká její podnikatelské činnosti, u Fondu tomu tak
není. Činnost Fondu, spočívající v provozu systému pojištění pohledávek z
vkladů (zejména přijímání příspěvků bank, hospodaření s těmito příspěvky,
vyplácení náhrad atd.), není podnikáním ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 obch. zák. Výkonem těchto činností totiž Fond nesleduje dosahování zisku, ale pouze
plní zákonem mu svěřenou funkci v systému pojištění pohledávek z vkladů.
Z výše uvedeného plyne, že se vztah z pojištění pohledávek z vkladů, vzniklý
mezi Fondem a bankou, neřídí třetí částí obchodního zákoníku, a tudíž ani
právní úpravou promlčení zakotvenou v ustanoveních § 387 až 408 obch. zák.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je nutné délku promlčecí doby posoudit
podle ustanovení § 101 obč. zák., je tudíž správný; tato doba činí tři roky.
Podal-li dovolatel žalobu o zaplacení příspěvku za rok 2002, jenž byl splatný
do 31. ledna 2003 (ustanovení § 41c odst. 8 zákona o bankách, ve znění účinném
od 1. května 2002 do 4. června 2010), dne 31. ledna 2007, učinil tak po marném
uplynutí promlčecí doby a závěr odvolacího soudu, podle něhož (za situace, kdy
žalovaná vznesla námitku promlčení) pohledávku na zaplacení příspěvku za rok
2002 nelze dovolateli z tohoto důvodu přiznat, je správný.
Proto Nejvyšší soud, jenž neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.),
dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku ve věci samé
napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v
části výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení příspěvku za rok 2002, podle
ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Naopak odvolacímu soudu nelze přisvědčit v jeho závěru, podle něhož došlo i k
promlčení pohledávky dovolatele na zaplacení příspěvku za rok 2003. Žaloba, jíž
se dovolatel zaplacení tohoto příspěvku (jenž byl splatný 31. ledna 2004)
domáhal, byla – jak plyne z obsahu spisu – podána prostřednictvím telefaxu 31.
ledna 2007 a dne 1. února 2007 v souladu s ustanovením § 42 odst. 3 o. s. ř.
byla řádně doplněna podáním shodného znění; dovolatel tudíž žalobu podal před
uplynutím tříleté promlčecí doby a jeho pohledávka na zaplacení příspěvku za
rok 2003 promlčena není.
Jelikož řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, není (s
výjimkou výše uvedenou) správné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu (v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě o zaplacení příspěvků za roky
2003 až 2006, a v závislých výrocích o nákladech řízeních) zrušil (§ 243b odst.
2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudky soudu prvního stupně;
Nejvyšší soud proto zrušil (v rozsahu uvedeném ve výroku III. tohoto rozsudku)
i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. srpna 2011
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu