29 Cdo 829/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobců a/ JUDr. M. L., LL. M., jako správce konkursní podstaty úpadkyně
SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo osoby 25780590 a b/ České republiky -
České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 25, PSČ 225
08, identifikační číslo osoby 00006963, proti žalovanému Ing. L. S., o určení
neúčinnosti právních úkonů a o zaplacení částky 1,251.350,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C
153/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24.
července 2009, č. j. 18 Co 536/2008-173, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 28. března 2008, č. j. 14 C 153/2006-122, zamítl Okresní soud
Plzeň - město (mimo jiné) návrh žalobce a/, aby do řízení přistoupili jako
další účastníci na straně žalobce DELFINN REAL ESTATE a. s., identifikační
číslo 26152398 (dále jen „společnost D“) a MMB CZ, s. r. o., identifikační
číslo 26707110 (dále jen „společnost M“).
V odůvodnění rozhodnutí - cituje ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - uvedl, že návrhu na
přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobce lze vyhovět jen
tehdy, jestliže s tím navrhovaní účastníci souhlasí. Uvedená podmínka přitom v
posuzované věci nebyla splněna. Společnost D na výzvu soudu, aby sdělila, zda s
navrženým přistoupením do řízení souhlasí, nereagovala, společnost M pak
(prostřednictvím „řádně zmocněného“ advokáta JUDr. M. G.) vyjádřila s
přistoupením do řízení nesouhlas. K souhlasům, které žalobce předložil spolu s
návrhem na přistoupení dalších účastníků do řízení, soud prvního stupně
nepřihlížel, neboť nebylo prokázáno, že osoby, jež je měly jako zástupci
označených společností podepsat (za společnost D tak učinil advokát JUDr. J.
B., CSc. a za společnost M advokátka JUDr. S. P.), jsou oprávněny za tyto
společnosti jednat v probíhajícím řízení (z plných mocí doložených žalobcem je
zřejmé, že byly uděleny výslovně jen pro zastupování v konkursním řízení
vedeném na majetek dlužnice SKYWALKER, s. r. o., nikoli též pro zastupování v
řízení o odpůrčí žalobě).
K odvolání žalobce a/ Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení soudu prvního stupně (v části, v níž soud prvního stupně
návrhu na přistoupení dalších účastníků na straně žalobce do řízení nevyhověl).
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že navržené společnosti
nevyjádřily souhlas s přistoupením do řízení, dodávaje, že v průběhu odvolacího
řízení sdělil také žalobcem označený zástupce společnosti D (JUDr. J. B., CSc.)
soudu, že tato společnost - vzhledem k tomu, že smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 24. dubna 2007 postoupila svou pohledávku za úpadkyní
společnosti VKW Group, s. r. o. - se svým vstupem do řízení jako další účastník
na straně žalobce nesouhlasí.
K žalobcem uplatněné námitce věcné nepříslušnosti pak odvolací soud odkázal na
pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2006, č. j. 12 Cmo
91/2006-64, uzavíraje, že tímto rozhodnutím byla v daném řízení vyřešena věcná
příslušnost soudu (šlo o usnesení, kterým Vrchní soud v Praze jako odvolací
soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze o nařízení předběžného opatření a
věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň - město jako soudu věcně příslušnému).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce a/ dovolání, namítaje, že jsou
dány dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že a/
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a b/ napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
požaduje, aby Nejvyšší soud potud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
postoupil soudu „věcně a místně“ příslušnému (kterým je dle názoru dovolatele
Městský soud v Praze).
Podle dovolatele je řízení postiženo vadou ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. proto, že o návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení
rozhodovaly věcně nepříslušné soudy; v projednávané věci jde o spor z odpůrčí
žaloby podle ustanovení § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, k
jehož projednání a rozhodnutí je v prvním stupni dána věcná příslušnost
krajského soudu. Odvolací soud nicméně i přesto „zcela nepochopitelně stále
odmítá fakt, že je soudem k projednání a rozhodnutí této věci věcně i místně
nepříslušným“, čímž podle dovolatele zatěžuje řízení „trvalou vadou s následky
pro celé řízení“.
V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. pak dovolatel
zpochybňuje správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že osoby, jejichž
přistoupení do řízení jako dalších účastníků na straně žalobce navrhl, s tím
nevyslovily souhlas. Společnost M tak (podle dovolatele) učinila
prostřednictvím svého zástupce JUDr. S. P. již při podání návrhu na přistoupení
dalších účastníků do řízení, přičemž soudu prvního stupně nic nebránilo v tom,
aby o vstupu společnosti M do řízení rozhodl na základě tohoto „původního“
souhlasu. Ve vztahu ke společnosti D měl odvolací soud - v situaci, kdy mu tato
společnost k výzvě, zda souhlasí se svým vstupem do řízení, sdělila, že
pohledávku za úpadkyní postoupila třetí osobě - učinit dotaz „novému právnímu
nástupci původního věřitele (…) a teprve na základě této odpovědi mohl ve věci
řádně rozhodnout“.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., není však důvodné.
Především je třeba zdůraznit, že řízení není zatíženo vadou namítanou
dovolatelem, tedy tím, že by ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního
stupně. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o určení věcné příslušnosti v
projednávané věci je konečné a nelze je napadnout opravným prostředkem. Stejně
jako usnesení vydané podle ustanovení § 104a o. s. ř. (srov. § 104a odst. 7 o.
s. ř.) je i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle § 226
odst. 2 o. s. ř. závazné pro účastníky řízení a pro soud. To znamená, že po
určení věcné příslušnosti nemůže být v projednávané věci otázka věcné
příslušnosti znovu úspěšně nastolena; to platí nejen pro řízení u soudu prvního
stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Srov. obdobně ve vztahu k
rozhodnutí podle § 226 odst. 2 o. s. ř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
června 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, které se týkalo téhož dovolatele a které
je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti
dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu)
Dovolací důvod dle 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. tedy zjevně dán není.
Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud se dále - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním -
zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Podle ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit,
aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení
vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající sporné řízení (a o
takové řízení jde i v posuzovaném případě) - mimo jiné procesní právo
navrhnout, aby do řízení přistoupil další účastník. Navržené přistoupení
dalšího účastníka do řízení má právní účinky, jen jestliže je soud připustí;
přistoupení do řízení nastává dnem právní moci usnesení (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001,
uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod
číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Návrhu na přistoupení dalšího žalobce do řízení soud může, jak se podává z
citovaného ustanovení, vyhovět jen tehdy, vysloví-li s tím další žalobce
souhlas. Naplnění uvedeného předpokladu přitom soud posuzuje podle stavu
řízení, jaký tu je v době, kdy o návrhu na přistoupení dalšího žalobce do
řízení rozhoduje.
V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že podle stavu řízení, jaký tu
byl v době rozhodování (soudy nižších stupňů) o návrhu na přistoupení dalších
účastníků na straně žalobce do řízení, podmínka, že osoby, které měly v řízení
vystupovat na straně žalobce, se svým vstupem do řízení souhlasí, splněna
nebyla. Společnost M prostřednictvím svého zástupce JUDr. M. G. výslovně
prohlásila (srov. podání na č. l. 115 spisu), že s přistoupením do řízení
nesouhlasí, společnost D pak osobně na výzvu soudů nižších stupňů ke sdělení
svého stanoviska k návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení
nereagovala, tedy jinak řečeno, souhlas se vstupem do řízení rovněž nevyslovila
a neučinila tak ani prostřednictvím advokáta JUDr. J. B., CSc., který (bez
zřetele k tomu, zda žalobcem předložená plná moc jej opravňovala zastupovat
společnost D v daném řízení) v průběhu odvolacího řízení soudu sdělil (srov.
podání ze dne 8. července 2009 na č. l. 171 spisu), že společnost D se vstupem
do řízení nesouhlasí.
Neopodstatněnou, z pohledu věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu,
shledává Nejvyšší soud rovněž výhradu dovolatele, podle které měl odvolací soud
v situaci, kdy zjistil, že společnost D postoupila svou pohledávku za úpadkyní
třetí osobě, oslovit „nového právního nástupce původního věřitele“ a zjistit
jeho stanovisko k podanému návrhu na přistoupení dalších účastníků do řízení.
Potud dovolatel zjevně pomíjí, že právní nástupnictví v důsledku singulární
sukcese, k níž došlo na straně toho, kdo má do řízení teprve přistoupit jako
další účastník, se může projevit (za podmínek upravených v ustanovení § 107a o.
s. ř.) v okruhu účastníků řízení jen tehdy, jestliže soud návrhu na přistoupení
dalšího účastníka pravomocně vyhoví a taková osoba se účastníkem řízení
skutečně stane.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že podmínky
ustanovení § 92 odst. 1 o. s. ř. pro žalobcem navržené přistoupení dalších
žalobců do řízení splněny nebyly.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů
správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno v souladu se závěry obsaženými
v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001,
uveřejněném pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (řízení
před soudem prvního stupně nebylo doposud skončeno).
Pro dovolací řízení v této věci byl rozhodný občanský soudní řád ve znění
účinném do 31. prosince 2007. Je tomu tak proto, že jde o spor vyvolaný
konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
konkrétně o odpůrčí žalobu podle § 16 uvedeného zákona (srov. k tomu stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne
13. června 2007, Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Na tom nic nemění skutečnost, že se zřetelem k
závaznému soudnímu rozhodnutí o věcné příslušnosti je věc projednávána u jiného
soudu prvního stupně, než který je k rozhodování o tomto typu sporů povolán
zákonem. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro spory vyvolané konkursem
podle zákona č. 328/1991 Sb. pak plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434
zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního
zákona). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září
2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu