29 Cdo 837/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně – městě, Dominikánské náměstí 1, identifikační číslo osoby 44 99 27 85, zastoupeného JUDr. Milošem Jedličkou, advokátem, se sídlem v Brně, Foustkova 104/19, PSČ 616 00, proti žalovanému JUDr. R. H., zastoupenému JUDr. Václavem Zemanem, advokátem, se sídlem v Plzni, Sedláčkova 11, PSČ 301 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55/39 Cm 95/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. října 2010, č. j. 6 Cmo 19/2010-551, k odvolání žalovaného (tehdejšího správce konkursní podstaty úpadkyně Ing. Bc. R. D.) potvrdil rozsudek ze dne 10. prosince 2009, č. j. 55/39 Cm 95/2000-518, jímž Krajský soud v Brně vyloučil z konkursní podstaty úpadkyně ve výroku označené nemovitosti.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 536 a § 542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění „platném“ ke dni uzavření smlouvy o dílo (ke dni 4. října 1994) a na skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o dílo ze dne 4. října 1994 „obsahuje všechny podstatné náležitosti, neurčitostí ve vymezení předmětu díla ani v ujednání o ceně, včetně její skladby a splatnosti netrpí“. Dále zdůraznil, že úpadkyně „plnila dle platně uzavřené smlouvy o dílo, toto dílo žalobci předala, přičemž žalobce cenu díla postupně platil a dílo řádně převzal a stal se tak jeho vlastníkem“. Z hlediska vzniku vlastnického práva žalobce ke sporným nemovitostem poukázal i na skutečnost, že dílo bylo zhotoveno na pozemcích, které žalobce opatřil, přičemž „ohledně vlastnictví předmětu díla ve smlouvě o dílo nebylo stanoveno jinak“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní správce konkursní podstaty úpadkyně dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel spatřuje „zejména v posouzení a vymezení toho, co je otázkou znaleckou a tedy co soud nemůže zkoumat v rámci své odborné erudice a co znaleckou otázkou není.
Posouzení souladu zadávací dokumentace, obsahu smlouvy o dílo, a to v části předmětu díla, prováděcí dokumentace a skutečného provedení stavby, je dle názoru dovolatele nepochybně otázkou znaleckou“. Přitom bez zpracování znaleckého posudku „nebylo možné tyto rozpory odstranit“. V této souvislosti dovolatel zdůrazňuje, že „v celé řadě svých podání poukazoval na to, co je rozporné ve vymezení předmětu díla ve vlastní smlouvě o dílo, v jejích přílohách, v cenových ujednáních a projektové dokumentaci“.
Namítá, že neměl možnost seznámit se s argumentací žalobce, obsaženou v jeho závěrečném návrhu, čímž byla výrazně zkrácena jeho procesní práva. Dále soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly jím navrhované důkazy výslechy svědků, a to Ing. J. H. a JUDr. D. L. (jde o osoby, které vykonávaly funkci primátora Statutárního města Brna) a Ing. J. V. (ředitele Dopravní inženýrské organizace města Brna, tj. subjektu pověřeného výkonem investorské činnosti) a neprovedení důkazů odpovídajícím způsobem neodůvodnily.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce akcentuje, že zhotovitel (úpadkyně) nemohl mít nikdy pochybnosti o tom, co je předmětem díla, neboť projekt díla sám zabezpečoval jako součást dodávky a podle něj dílo prováděl a objednateli předal; navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. září 2012, č. j. 39 K 45/98-1468, zprostil dosavadního správce konkursní podstaty úpadkyně Ing.
Bc. R. D. funkce, novým správcem konkursní podstaty úpadkyně ustavil JUDr. R. H. a určil, že toto rozhodnutí je vykonatelné dnem jeho doručení novému správci konkursní podstaty. K výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31.
prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov.
k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatel avizuje (i) uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu – zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud
vybudoval následné právní posouzení věci; namítá tak existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává ani v řešení otázky (ne)platnosti smlouvy o dílo. Potud jeho závěry odpovídají zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98 a ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2605/2007, uveřejněných pod čísly 35/2001 a 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Výhradou, podle níž byl zkrácen na svých procesních právech, když neměl možnost se seznámit s obsahem závěrečného návrhu žalobce, dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jsou bezvýznamné i námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6.
prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 29. února 2012), která podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s celkem připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty činí 3.085,50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2013 JUDr. Petr G e m m e l předseda senátu