29 Cdo 849/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390, PSČ 128 00, identifikační číslo
osoby 69797111, proti žalovanému JUDr. V. S., jako správci konkursní podstaty
úpadce KJ - leasing s. r. o., zastoupenému JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou,
se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 535/6, PSČ 500 02, o vyloučení
nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského
soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 59/2003, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. prosince 2011, č. j. 15 Cmo
228/2008-278, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 6. června 2008, č. j. 40 Cm 59/2003-186, Krajský soud v Hradci
Králové zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Česká republika – Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových) domáhala vůči žalovanému (správci
konkursní podstaty úpadce KJ - leasing s. r. o.) vyloučení
specifikovaných pozemků v katastrálním území Kylešovice (dále jen „sporné
pozemky“) z konkursní podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech
řízení (bod II. výroku). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (první
výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud – s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – vyšel především z rozsudku
Okresního soudu v Opavě ze dne 3. února 2011, č. j. 10 C 280/2008-281,
potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. listopadu 2011, č. j. 11 Co 188/2011-126 (oba rozsudky nabyly právní moci dne 15. září 2011),
vydaného ve sporu mezi Českou republikou a společností KGL s. r. o. „v
likvidaci“ (dále jen „KGL“) o určení vlastnického práva ke sporným pozemkům. Uzavřel, že jediným vlastníkem sporných pozemků je „a vždy byl český stát,
takže právní důvod zápisu sporných pozemků podle § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v podobě existence zástavního práva
váznoucího na sporných pozemcích nikdy platně nevznikl“. K tomu doplnil, že podle § 25 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky
a jejím vystupování v právních vztazích, nelze k věci ve vlastnictví státu
smlouvou zřídit zástavní právo, z čehož vyplývá, že zástavní smlouvu uzavřenou
mezi úpadcem a věřitelem (dále jen „banka“) k zajištění úvěru úpadce, nelze
posuzovat z hlediska její platnosti ani podle § 151d zákona č. 40/1960 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy, jako
zástavu cizí věci. Konečně zdůraznil, že podle § 43 odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb. platí, že majetek, se kterým hospodaří příslušné orgány státu uvedené v § 9
až § 11 zákona (mezi něž patří i Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových) nemůže být předmětem konkursu ani vyrovnání podle zvláštního
předpisu, takže jej nelze v konkursu zpeněžit a použít výtěžek zpeněžení k
uspokojení konkursních věřitelů úpadce. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež je přípustné podle §
237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné. Učinil tak proto, že podstatou dovolací argumentace je námitka žalovaného, že
na základě podaného dovolání bude zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 11 Co 188/2011, z něhož při svém rozhodování vyšel odvolací soud a jímž
bylo určeno (jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu o určení), že
vlastníkem sporných pozemků je žalobkyně.
Tato námitka jednak není způsobilá
zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o tom, že sporné pozemky jsou ve
vlastnictví státu (žalovaný neuvádí žádný konkrétní argument, který by svědčil
o tom, že stát není jejich vlastníkem; takovým rozhodně není pouhý poukaz na
to, že po určitou dobu byl v katastru nemovitostí duplicitní zápis vlastnických
práv, která svědčila státu i KGL), navíc dovolací soud nepřehlédl, že Nejvyšší
soud usnesením ze dne 2. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 570/2012, odmítl dovolání
KGL proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Předpoklad
žalovaného, že rozsudek, z něhož při svém rozhodování vyšel odvolací soud, bude
zrušen, se tak nenaplnil. Není-li zpochybněn závěr, že stát je vlastníkem sporných pozemků (a byl jím i v
době, kdy byla uzavřena zástavní smlouva mezi pozdějším úpadcem a bankou),
nemohou být žádné pochybnosti o tom, že zápis sporných pozemků do soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce byl v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1
zákona č. 219/2000 Sb. Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř. odůvodněn tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a
žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2007) plyne z § 432 odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o
úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona); srov. v podrobnostech
pro spory vyvolané konkursem prohlášeným podle zákona č. 328/1991 Sb. též
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. srpna 2013
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu