29 Cdo 850/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce JUDr. L. K., proti žalovanému JUDr. P. K., advokátu, jako správci
konkursní podstaty úpadkyně D. h. a. s. „v likvidaci“, zastoupenému Mgr. R. G.,
advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 33 Cm 26/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 195/2004-239, takto:
I. Dovolání proti třetímu až pátému výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo 195/2004 239, o nákladech řízením a o
soudním poplatku, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. září 2006, č. j. 3 Cmo
195/2004 239, se zrušuje v prvním měnícím výroku o věci samé a ve třetím až
pátém výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku. Dále se zrušuje rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. září 2001, č. j. 33 Cm 26/2001-28, v
prvním vyhovujícím výroku o věci samé a ve třetím výroku o nákladech řízení.
III. V rozsahu, v němž byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny ve výrocích o
věci samé, se řízení zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech
stupňů.
Ve výroku označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě na základě žaloby R. z.,
spořitelního a úvěrního družstva, směřující vůči žalovanému Doc. Ing. J.V.,
jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. h. a. s. „v likvidaci“, určil, že
žalobce má v konkursu úpadkyně pohledávku ve výši 32.289.956,49 Kč (bod I.
výroku), v rozsahu, v němž se žalobkyně dále domáhala určení existence své
pohledávky co do dalších částek (32.289.956,49 Kč a 30.391.417,30 Kč) žalobu
zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud vyšel z toho, že žalobce ve skutečnosti do konkursu vedeného na majetek
úpadkyně přihlásil pouze částku 62.681.373,79 Kč, u částky 32,289.956,49 Kč
však uvedl dva samostatné právní důvody (směnku a převzetí dluhu), z nichž ke
zjištění pohledávky stačí, obstojí-li jen jeden z nich.
Ve vztahu k vyhovujícímu výroku rozsudku se soud zabýval smlouvou o převzetí
dluhu ze smlouvy o úvěru ve výši 32.289.956, 49 Kč uzavřené mezi pozdější
úpadkyní, žalobcem a Mgr. V. dne 25. října 1999 (dále též jen „smlouva o
převzetí dluhu“), kterou pokládal za platnou. To, zda pozdější úpadkyně dluh
převzala nebo k němu pouze přistoupila, nepokládal za rozhodné, s tím, že v
obou případech by byla žalobcovým dlužníkem a prokázala existenci pohledávky za
úpadkyní jak z titulu smlouvy, tak z titulu směnky, ovšem s tím, že pohledávku
lze uznat toliko z jednoho titulu.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci
samé tak, že se zamítá žaloba žalobce, aby bylo určeno, že má na základě
úvěrové smlouvy ze dne 25. dubna 1999 vůči úpadkyni pohledávku ve výši
32,289.956,49 Kč (první výrok).
V zamítavém výroku o věci samé v napadené části co do částky 30.391.417,30 Kč
odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom „správném“ znění, že
žaloba žalobce, aby bylo určeno, že má za úpadkyní pohledávku ve výši
30.391.417,30 Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o budoucím splácení dluhu
ze dne 25. října 1999, se zamítá (druhý výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení
před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok) a o soudním poplatku z odvolání
(pátý výrok).
Odvolací soud o věci již rozhodoval jako s novým žalobcem s JUDr. L. K., jenž
sporné pohledávky nabyl postoupením a o jehož procesním nástupnictví bylo
rozhodnuto v konkursu vedeném na majetek úpadkyně. Na místě žalovaného již
odvolací soud jednal s JUDr. P. K., jenž se v mezidobí stal novým správcem
konkursní podstaty úpadkyně.
Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku dále odvolací soud vyšel
zejména z toho, že:
1/ Původní žalobce (spořitelní a úvěrní družstvo) jako věřitel uzavřel s Mgr.
V. V. (svým členem) jako dlužníkem dne 24. května 1999 smlouvu o úvěru
(sepsanou formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti), doplněnou
dodatky č. 1 a 2, na jejímž základě poskytl jmenovanému úvěr ve výši 32
miliónů Kč (dále též jen „úvěrová smlouva“).
2/ Původní žalobce, Mgr. V. V. a pozdější úpadkyně uzavřeli dne 25. října 1999
smlouvu o převzetí dluhu, na základě které pozdější úpadkyně se souhlasem
původního žalobce coby věřitele převzala závazek Mgr. V. z úvěrové smlouvy ve
výši 32.289.956,49 Kč, s tím, že jde o vykonatelnou pohledávku.
3/ Původní žalobce přihlásil pohledávku označenou pod bodem 2/ do konkursu
vedeného na majetek úpadkyně jako vykonatelnou. Správce konkursní podstaty
vykonatelnost pohledávky neuznal a při přezkumném jednání dne 12. ledna 2001
pohledávku popřel.
Odvolací soud dovodil, že smlouva o převzetí dluhu byla uzavřena dle § 531
odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a
měnící (první) výrok svého rozsudku o věci samé pak odůvodnil tím, že jde o
smlouvu absolutně neplatnou.
Potud odkázal na ustanovení § 3 odst. 1 písm. b/ zákona č. 87/1995 Sb., o
spořitelních a úvěrních družstvech (ve znění platném ke dni uzavření smlouvy o
převzetí dluhu), o tom, že družstevní záložna je oprávněna poskytnout úvěry
(pouze) svým členům. Souhlasila-li družstevní záložna se záměnou dlužníka, v
jejímž důsledku se stal jejím dlužníkem „nečlen“, dopustila se tímto úkonem
obcházení zákona, konkrétně výše označeného ustanovení zákona č. 87/1995 Sb.
Toto ustanovení brání nejen tomu, aby úvěr byl poskytnut „nečlenovi“, nýbrž i
tomu, aby se dlužníkem stal namísto člena záložny někdo jiný.
Takový souhlas je proto úkonem absolutně neplatným dle § 39 obč. zák., čímž se
stala neplatnou i celá smlouva o převzetí dluhu. hodlal-li původní žalobce
„ošetřit stav“, kdy dlužník Mgr. V. V. nebyl schopen dluh z úvěru uhradit, měl
tak podle odvolacího soudu učinit postupem dle § 531 odst. 2 obč. zák. (kdy by
se vedle původního dlužníka ocitl formou kumulativní intercese další dlužník).
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a proti výrokům o
nákladech řízení a o soudním poplatku podal žalobce dovolání, jež je z
obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím
soudem (jíž je vyhrazen dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“), požaduje,
aby Nejvyšší soud rozhodnutí v napadených výrocích zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o
převzetí dluhu je absolutně neplatná pro obcházení zákona č. 87/1995 Sb., maje
za nesprávný výklad § 3 odst. 1 písm. b/ tohoto zákona. Podstatu jeho dovolací
argumentace - opírající se o dikci § 524 a § 531 obč. zák. - lze shrnout tak,
že v záměně osob na straně dlužníka nelze spatřovat obcházení označeného
ustanovení, nebylo-li prokázáno, že rovněž úvěr poskytnutý členu spořitelního a
úvěrního družstva byl určen pro nového dlužníka, který členem družstva není.
Žalovaný ve svém vyjádření navrhuje dovolání odmítnout (maje za to, že v něm
chybí vůle dovolání podat), potažmo zamítnout (jako nedůvodné). Dovolatel podle
žalovaného nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že družstevní záložna může
poskytnout úvěr toliko svému členovi a pouze ten může být z této smlouvy
zavázán. Namítá pouze, že závazek nepřevzal v celém rozsahu, kterážto námitka
neobstojí, neboť smlouvou o převzetí dluhu převzal dovolatel celý dluh z
úvěrové smlouvy, takže by (nebýt neplatnosti tohoto úkonu) beze zbytku vstoupil
do povinnosti původního dlužníka poskytnutý úvěr vrátit.
„Pro úplnost“ žalovaný dodal, že úvěrová smlouva mohla být platně uzavřena jen
se členem záložny. Soud prvního stupně (jenž tak měl učinit z úřední
povinnosti) tuto otázku nezkoumal; odvolací soud sice jeho pochybení nenapravil
(ač na to bylo v odvolacím řízení poukazováno), správně však žalobu zamítl.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005 (podle občanského
soudního řádu ve stejném znění o odvolání rozhodoval odvolací soud).
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že dovolatelovo podání (oproti mínění
žalovaného) za řádné dovolání má (záměr napadnout tímto mimořádným opravným
prostředkem označené výroky rozsudku odvolacího soudu je v něm jasně projeven).
Odvolací soud pak výslovně vychází i z toho, že původní dlužník byl členem
družstevní záložny.
V rozsahu, v němž toto dovolání výslovně směřuje proti třetímu až pátému výroku
napadeného rozhodnutí, je Nejvyšší soud nicméně bez dalšího odmítl podle § 243b
odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné (k
výrokům o nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a k výroku o soudním
poplatku srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 29
Cdo 113/2007, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Dovolání proti (prvnímu) měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se
nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy
správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem
nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Dle ustanovení § 531 obč. zák., kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho
dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas.
Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal
(odstavec 1). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem,
stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (odstavec 2).
V této podobě platila citovaná ustanovení občanského zákoníku v době uzavření
úvěrové smlouvy i smlouvy o převzetí dluhu a jde i o stávající znění zákona.
Podle ustanovení § 1 zákona č. 87/1995 Sb. v původním, nenovelizovaném znění,
jež platilo v době uzavření úvěrové smlouvy i smlouvy o převzetí dluhu (dále
též jen „v rozhodném znění“), tento zákon upravuje postavení a činnost
spořitelních a úvěrních družstev (dále jen „družstevní záložna“), pojištění
vkladů členů v družstevních záložnách a dohled nad činností a hospodařením
družstevních záložen (odstavec 1). D. z. je družstvo, které pro podporu
hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí
přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých
formách, a které dále poskytuje svým členům další služby pro uspokojování
jejich potřeb (odstavec 3). D. z. je oprávněna vykonávat pouze činnosti
stanovené tímto zákonem (odstavec 6).
Z ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném znění) se dále
podává, že k činnostem, jež je družstevní záložna oprávněna vykonávat, náleží
též poskytování úvěrů jejím členům (slovy písmene b/ je oprávněna /…/
„poskytovat úvěry svým členům“).
Poslanecký návrh pozdějšího zákona č. 87/1995 Sb. projednávala Poslanecká
Sněmovna ve svém prvním volebním období 1993 - 1996 jako tisk č. 1197. V
obecné části důvodové zprávy se jako „třetí rys“ družstevní záložny uvádí, že
„produkty své činnosti, nabízí a poskytuje jen členům, přičemž soubor činností,
které může družstevní záložna vykonávat, je různou měrou, avšak vždy, omezen
zákonem“. Ve zvláštní části důvodové zprávy se k § 3 poslaneckého návrhu zákona
uvádí, že „tímto zásadním ustanovením se taxativně uvádí, jaké činnosti je
oprávněna družstevní záložna vykonávat a stanoví se, že tyto činnosti lze
vykonávat jen pro své členy. Dále se uvádí taxativní výčet dalších činností,
které je povoleno vykonávat v rámci hospodaření a dosahování účelu, pro který
jsou družstevní záložny zakládány“.
Jakkoli text poslaneckého návrhu zákona doznal v průběhu projednávání v
Poslanecké Sněmovně v § 3 odst. 1 změn, když původně určoval, že „družstevní
záložna je oprávněna vykonávat pouze pro své členy jen tyto činnosti: (…) b/
poskytovat úvěry, lze (po srovnání podoby obou verzí § 3 odst. 1) z pasáží
citovaných z důvodové zprávy usuzovat na záměr zákonodárce zajistit, aby
finanční prostředky poskytované spořitelními a úvěrními družstvy sloužily
výhradně potřebám jejich členů.
Žádné z těchto ustanovení ani žádné jiné ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. však
nezakazuje, aby splacení poskytnutého úvěru bylo provedeno třetí osobou, která
členem družstva není. Takovýto postup se výše zmíněnému nijak neprotiví, neboť
tím, že určitá osoba poté, co byl členu družstevní záložny poskytnut úvěr, a
poté, co se závazek člena poskytnutý úvěr družstevní záložně vrátit, stal
splatným, převzala (jako někdo, kdo není členem družstevní záložny) závazek
splnit dluh za člena družstva, nedošlo ke změně v osobě oprávněné k čerpání
(již) poskytnutého úvěru.
Jinými slovy, výše citovaná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. (v rozhodném
znění) vymezují okruh osob, jimž mohou družstevní záložny poskytovat úvěry,
nikoli osoby, jež mohou (musí) poskytnutý úvěr splatit. To ostatně připouští v
napadeném rozhodnutí i odvolací soud, podle jehož názoru je sice neplatné
ujednání podle § 531 odst. 1 obč. zák., avšak právně dovolené by bylo ujednání
dle § 531 odst. 2 obč. zák. (v jehož důsledku by úvěr opět mohla beze zbytku
splatit i jiná osoba než člen družstva). Výklad podaný odvolacím soudem by
nadto mohl platit jen po dobu, po kterou by družstevní záložna byla věřitelem
pohledávky z úvěrové smlouvy. Není totiž nikterak vyloučeno, aby se družstevní
záložna zbavila rizikové (včas nesplacené) pohledávky z úvěru poskytnuté jejímu
členu (k rizikovým pohledávkám družstevní záložny srov. mutatis mutandis též
závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2008, sp. zn. 29
Odo 324/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2008,
pod číslem 154) tím, že ji postoupí za úplatu jiné osobě ve smyslu § 524 a
násl. obč. zák. Kdyby k převzetí dluhu došlo po změně v osobě věřitele
(družstevní záložny), zjevně by argumentaci založenou na obcházení zákona
nebylo možné nalézt.
Nejvyšší soud uzavírá, že úvaha o obcházení zákona by byla namístě, kdyby vyšlo
najevo, že cílem celé transakce (uzavření úvěrové smlouvy a následně i smlouvy
o převzetí dluhu) od počátku bylo zajistit, aby úvěr poskytnutý družstevní
záložnou čerpal (pro své potřeby využil) někdo jiný, než její člen. Takový
úsudek však ze zjištěného skutkového stavu věci neplyne (a nic takového nebylo
v řízení ani tvrzeno).
Právní posouzení věci odvolacím soudem tedy ve světle výše podaného výkladu
správné není a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl
uplatněn právem. Nejvyšší soud tudíž, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), napadený rozsudek v (prvním) měnícím výroku o věci samé a
v závislých výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku zrušil.
V průběhu dovolacího řízení byl konkurs na majetek úpadkyně zrušen po splnění
rozvrhového usnesení (usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. února 2009,
které nabylo právní moci 25. března 2009). Jakmile nastal účinek zrušení
konkursu na majetek úpadkyně (srov. § 44 až § 45 ZKV), pominuly též důvody vést
dále incidenční spor o určení pravosti sporné pohledávky. Skončení konkursního
řízení má za následek neodstranitelný nedostatek podmínek tohoto řízení
(řízení, které spor vyvolalo, zde již není), vyvolávající v této věci nutnost
postupu podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (srov. k tomu shodně stanovisko
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2007,
Opjn 8/2006, uveřejněné pod číslem 74/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nejvyšší soud proto zrušil v prvním vyhovujícím výroku o věci samé
a ve třetím výroku o nákladech řízení i rozsudek soudu prvního stupně a řízení
o určovací žalobě v popsaném rozsahu zastavil.
Nejvyšší soud se zřetelem k výše popsaným účinkům zrušení konkursu pokládá za
vhodné doplnit, že v rozsahu, v němž se žalobce s pohledávkou, ohledně které
bylo jeho dovolání důvodné, měl podílet na rozvrhu výtěžku zpeněžení majetku
konkursní podstaty úpadkyně (tedy ohledně částky, kterou by při zjištění
pohledávky v konkursu při rozvrhu dostal) se může jejího vyplacení domáhat (z
lepšího práva) vůči těm věřitelům, kteří podle rozvrhového usnesení obdrželi (v
poměrném rozsahu) tuto částku na jeho úkor.
Výrok o nákladech řízení před soudy všech stupňů je odůvodněn celkovým
výsledkem sporu (v němž v zásadě neuspěla převažující měrou žádná ze sporných
stran) a vychází z ustanovení § 25a odst. 1 ZKV a dále z ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 a § 146 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 25. června 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu