29 Cdo 861/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petr Šuk a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci navrhovatele E. O., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, PSČ 110 00, za účasti společnosti 1) G.E.O. s. r. o., se sídlem v Praze 3, Perunova 12, PSČ 13000, identifikační číslo osoby 63 98 09 24, 2) M. K., 3) I. K., účastníci 2) a 3) zastoupeni JUDr. Petrem Kališem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Královskou Oborou 11, PSČ 170 00, o určení výše obchodních podílů, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Cm 125/2007, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2010, č. j. 7 Cmo 219/2009-97, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2009, č. j. 80 Cm 125/2007-63 tak, že zamítl návrh na určení, že společníky společnosti G.E.O. s. r. o. (dále jen „společnost“) jsou E. O., s obchodním podílem 50 % a G. O., s obchodním podílem 50 % (výrok I.). Odvolací soud dále uložil navrhovateli povinnost zaplatit účastníkům 2) a 3) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a účastníku 1) nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Odvolací soud konstatoval, že sám navrhovatel tvrdil a z dokazovaní, jež provedl soud prvního stupně, vyplynulo, že došlo k převodům částí obchodních podílů tak, že E. O. převedl jednou smlouvou část obchodního podílu ve výši 20 % odpovídající vkladu 20.000,- Kč, na I. K.. Druhou smlouvou převedl G. O. část obchodního podílu ve společnosti ve výši 20 % odpovídající vkladu 20.000,- Kč, na M. K. Podle odvolacího soudu tyto dvě smlouvy stojí samostatně vedle sebe, převody na sebe nebyly nikterak vázány a tudíž navrhovatel „nemá žádný právní zájem na tom, aby byla určena výše obchodního podílu jiné osoby – G.
O.“.... „nemá tedy aktivní věcnou legitimaci ohledně určení výše obchodního podílu jiné osoby – G. O.“
Odvolací soud zkoumal platnost a účinnost výše uvedených smluv o převodu částí obchodních podílů a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že valná hromada udělila s převody částí obchodních podílů souhlas. Nebylo tedy prokázáno, že by tyto smlouvy nabyly účinnosti. Ve vztahu ke smlouvě o převodu obchodního podílu uzavřené mezi navrhovatelem a I. K. pak dospěl odvolací soud k závěru, že se „jeví jako platná, avšak vzhledem k nedoložení souhlasu valné hromady s převodem části obchodního podílu ve smyslu § 115 odst. 1 obchodního zákoníku, nikoli jako účinná, na jejím základě tedy nedošlo ke změně výše obchodních podílů“.
Odvolací soud však dovodil, že I. K. část obchodního podílu nabyl v důsledku vydržení. Uzavřel, že bylo prokázáno, že dne 12. května 1997 byl I. K. zapsán do obchodního rejstříku jako společník společnosti a vkladem ve výši 20.000,- Kč, u navrhovatele byl vymazán vklad 50.000,- a zapsán vklad ve výši 30.000,- Kč. Dne 23. září 1999 byl tento vklad u navrhovatele vymazán a byl u něj zapsán vklad ve výši 300.000,- Kč a výše obchodního podílu 30 %. Téhož dne byl u I. K. vymazán vklad ve výši 20.000,- Kč a byl u něj zapsán vklad ve výši 200.000,- Kč a obchodní podíl ve výši 20 %.
Z notářského zápisu z valné hromady konané dne 30. dubna 1999 sepsaného notářem JUDr. Zdeňkem Špačkem a z listiny přítomných podle odvolacího soudu vyplývá, že „valné hromadě byl přítomen navrhovatel s vkladem 30.000,- Kč a I. K. s vkladem 20.000,- Kč. Na této valné hromadě bylo mimo jiné rozhodnuto o zvýšení základního jmění společnosti na 1,000.000,- Kč, s tím, že vklad navrhovatele bude 300.000,- Kč a vklad I. K. 200.000,- Kč; to bylo následně zapsáno do obchodního rejstříku. Odvolací soud uzavřel, že uvedenými důkazy bylo prokázáno, že „navrhovatelka“ (správně společnost) i ostatní účastníci řízení byli v dobré víře, že od 23.
prosince 1996, resp.
12. května 1997 (zápis změn v důsledku převodů částí obchodních podílů do obchodního rejstříku) došlo ke změně výše vkladu a obchodního podílu navrhovatele a „vzniku vkladu a obchodního podílu“
I. K. Proto vzal za prokázané, že zde byla „dána nepřetržitá držba obchodních podílů v uvedené výši po dobu více než tří let“, když oprávněnou držbu v dobré víře lze „datovat prakticky až do doby podání návrhu ve věci samé dne 3. dubna 2007.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání; co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl žádné dokazování „ohledně oprávněnosti dobré víry“ M. a I. K. přesto, že navrhovatel navrhl provedení výslechu účastníků a svědků o tom, že je informovali, že pokládají jejich účast „za podvodně nabytou“ a opakovaně je upozorňovali, že valná hromada neschválila převod obchodního podílu. Podle dovolatele je zcela zřejmé, že už prosté upozornění na to, že obchodní podíly nebyly získány řádně, je skutečnost, která jednoznačně popírá dobrou víru, a tudíž i možnost obchodní podíly vydržet. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel nenapadá závěr odvolacího soudu o tom, že navrhovatel nemá aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na určení výše obchodního podílu G. O. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá výhradně z toho důvodu, že „nebylo provedeno žádné dokazování“ ohledně „oprávněnosti a dobré víry“ držitelů obchodního podílu. Toto tvrzení však není pravdivé. Jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, odvolací soud vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že důsledky převodu (částí) obchodního podílu byly zapsány do obchodního rejstříku.
Dále pak provedl důkaz notářským zápisem sepsaným notářem JUDr. Zdeňkem Špačkem (viz č. l. 94), ze kterého vzal za prokázané, že se I. K. (a rovněž navrhovatel) zúčastnil valné hromady, která rozhodla o zvýšení základního jmění společnosti a na tomto zvýšení se podílel. Z uvedeného pak dovodil dobrou víru a oprávněnou držbu I. K. a tím i splnění předpokladů pro vydržení obchodního podílu. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pokud pak dovolatel tvrdí, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníků řízení a svědka G.
O., „kteří se mohli vyjádřit právě k oné dobré víře“, Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že navrhovatel sice navrhl výslech E. a G. O., avšak nikoli k otázce dobré víry ostatních účastníků řízení, ale za účelem „objasnění existence smlouvy o převodu obchodního podílu“, kterýžto důkaz nebyl vzhledem k právnímu názoru zaujatému odvolacím soudem potřebný, když odvolací soud dovodil, že smlouva o převodu obchodního podílu neměla právní účinky. S tvrzením, že E. a G. O. upozorňovali M. a I. K., že převod obchodního podílu neschválila valná hromada, přichází dovolatel až v dovolání, a proto se jím dovolací soud nemohl zabývat (§ 241a odst. 4 o.
s. ř.). Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl. O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku, neboť dovolatel neměl ve věci úspěch a ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
doc. JUDr. Ivana Štenglová předsedkyně senátu