29 Cdo 887/2022-370
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana
Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně JUDr. Radky Píšťkové Záhorcové, advokátky, se sídlem v Uherském
Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, PSČ 686 01, identifikační číslo osoby
66256917, jako likvidační správkyně pozůstalosti M. K., proti žalovaným 1/ Best
Oil Česká republika s. r. o., se sídlem v Praze 1, Na příkopě 393/11, PSČ 110
00, identifikační číslo osoby 28597575, a 2/ Jaroslavu Lekešovi, místem
podnikání v Uherském Hradišti, Školní 650, PSČ 686 05, identifikační číslo
osoby 47349620, oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, se
sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, PSČ 186 00, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 3/2011, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12.
srpna 2015, č. j. 59 Co 196/2015-263, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. srpna 2015, č. j.
59 Co 196/2015-263, a rozsudek Okresního osudu v Uherském Hradišti ze dne 12.
prosince 2014, č. j. 6 C 3/2011-205, se zrušují a věc se vrací soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 6 C 3/2011-117, Okresní soud v
Uherském Hradišti zamítl žalobu, jíž se původní žalobkyně (M. K.) domáhala vůči
žalovaným (Best Oil Česká republika s. r. o., s tehdejší obchodní firmou
LENORMET PRO s. r. o., a Jaroslavu Lekešovi) určení, že je výlučnou vlastnicí
tam specifikovaných nemovitostí v katastrálním území XY a obci XY (dále jen
2. K odvolání původní žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně
usnesením ze dne 28. srpna 2013, č. j. 59 Co 167/2013-179, zrušil rozsudek
soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Rozsudkem ze dne 12. prosince 2014, č. j. 6 C 3/2011-205, soud
prvního stupně opět zamítl žalobu o určení vlastnického práva (body I. a II.
výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Původní žalobkyně se žalobou podanou dne 11. ledna 2011 domáhala
určení vlastnického práva k nemovitostem s odůvodněním, že dne 19. července
2005 byl prohlášen konkurs na majetek jejího již zesnulého manžela P. K., a ač
jmenovaný v průběhu konkursního řízení dne XY zemřel a správce konkursní
podstaty i konkursní soud o tom byli nejpozději dne 17. července 2009
informováni, přistoupil správce k prodeji nemovitostí zahrnutých do konkursní
podstaty. Dle žalobkyně tím byl porušen § 44 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o
konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“).
Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovala v nesouladu stavu
faktického se stavem právním, když jako vlastníci nemovitostí jsou v katastru
nemovitostí zapsány subjekty, které nabyly své vlastnické právo v rozporu se
zákonem.
[2] Z rozsudků Krajského soudu v Brně (dále též jen „konkursní soud“) ze
dne 10. února 2009, č. j. 55 Cm 89/2006-82, který nabyl právní moci dne 17.
března 2009, a ze dne 4. března 2009, č. j. 34/4 Cm 69/2006-78, který nabyl
právní moci dne 22. dubna 2009, soud prvního stupně zjistil, že obě žaloby
původní žalobkyně na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty byly zamítnuty.
[3] Usnesením ze dne 29. června 2009, č. j. 39 K 4/2005-1228, které
nabylo právní moci dne 3. července 2009, konkursní soud vyslovil souhlas s
prodejem nemovitostí mimo dražbu za stanovených podmínek.
[4] Dne 20. července 2009 uzavřel správce konkursní podstaty úpadce s
žalovanými kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti.
[5] Usnesením ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 39 K 4/2005-1288,
konkursní soud rozhodl, že do řízení vstupují na místo zemřelého úpadce jeho
dědici, a to původní žalobkyně a D. K.
[6] Usnesením ze dne 26. října 2010, č. j. 39 K 4/2005-1380, rozhodl
konkursní soud o schválení konečné zprávy a odměně a nákladech správce
konkursní podstaty.
5. Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 80 písm. c/ zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013
(dále též jen „o. s. ř.“), § 126 odst. 1 a § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a odkazuje na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem
81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“) –
uzavřel, že původní žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Konstatoval, že legitimnost zahrnutí věci do majetkové podstaty v rámci
konkursního řízení nelze zpochybnit jinak než vylučovací žalobou. Původní
žalobkyně však v řízeních o vylučovacích žalobách nebyla úspěšná. Soud prvního
stupně proto rozhodl tak, že žalobu zamítl, aniž se jí věcně zabýval.
6. K odvolání původní žalobkyně odvolací soud ve výroku označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud – cituje § 27 odst. 1 a 2 ZKV, § 132 odst. 1, § 133
odst. 2 obč. zák., a § 2 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o
zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a odkazuje na R
81/2005 – uvedl, že žalovaní nabyli vlastnické právo k nemovitostem v rámci
zpeněžení majetku z konkursní podstaty, žalobkyně v důsledku toho pozbyla své
vlastnické právo a nemůže se úspěšně domáhat určení, že je vlastníkem
nemovitostí na základě určovací žaloby podle § 80 písm. c/ o. s. ř. Původní
žalobkyně přitom měla námitky týkající se nesprávného postupu správce konkursní
podstaty nebo pochybení konkursního soudu uplatnit v konkursním řízení,
eventuálně se domáhat náhrady škody, která by jí tvrzeným nesprávným postupem
vznikla. S ohledem na závěry R 81/2005 však nemůže prosadit své tvrzené
vlastnické právo žalobou o určení vlastnictví.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 o. s. ř. argumentem, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, případně otázky
hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena,
uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní
posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Za dovolacím soudem neřešenou otázku (případně za otázku, při jejímž
řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů R 81/2005) považovala původní
žalobkyně otázku, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva
k nemovitostem, které byly převedeny na kupující v rámci zpeněžení majetku
patřícího do konkursní podstaty za situace, kdy správce konkursní podstaty při
zpeněžování nemovitostí (údajně) porušil zákon (či pokyn konkursního soudu),
respektive zda lze v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva zkoumat
platnost kupní smlouvy, jíž byla při zpeněžování majetku náležícího do
konkursní podstaty převedena nemovitost na kupujícího. Argumentovala ve
prospěch závěru, že odvolací soud pochybil při aplikaci § 80 písm. c/ o. s. ř.,
neboť naléhavý právní zájem na určení jejího vlastnického práva je dán.
10. V průběhu dovolacího řízení původní žalobkyně zemřela. Usnesením
Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. ledna 2022, č. j. 21 D
896/2019-350, byla (mimo jiné) nařízena likvidace pozůstalosti a likvidační
správkyní byla jmenována advokátka JUDr. Radka Píšťková Záhorcová. Likvidační
správkyně tak v souladu s § 229 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně okamžikem
zveřejnění usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu (což se stalo
18. ledna 2022). Nejvyšší soud proto bez dalšího nadále jednal s likvidační
správkyní jako s dovolatelkou (žalobkyní).
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31.
prosince 2013) se podává z článku II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
12. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř.,
když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených
v § 238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním otevřené právní otázky je rozsudek
odvolacího soudu v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nejsou namítány a ze
spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených
dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
14. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
16. Podle § 80 písm. c/ o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení
řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah
nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
17. V R 81/2005 Nejvyšší soud vysvětlil, že ten, na koho správce
konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§ 27 ZKV) převedl majetek sepsaný do
konkursní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem takového
majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době
zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že
jeho vlastnické právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako
součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke
konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2
ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní
podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem
konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Se žalobou na
určení vlastnického práva (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo
majetek zpeněžením nabyl, však taková osoba uspět nemůže.
18. Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty
vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl
vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší
právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobu směřující vůči
osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na
překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož
následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (R 81/2005).
19. Na R 81/2005 Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 10. prosince
2008, sp. zn. 29 Cdo 5193/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo
6, ročník 2009, pod č. 76, v němž uvedl, že závěry formulované v R 81/2005 se
týkají oprávnění správce konkursní podstaty zpeněžit majetek sepsaný v
konkursní podstatě úpadce a ochrany nabyvatele takového majetku odvíjející se
od práva správce konkursní podstaty majetek zpeněžit [výslovně se tam uvádí, že
jde o jeden z případů, kdy zákon konstrukcí nevyvratitelné domněnky obsažené v
§ 19 odst. 2 ZKV prolamuje zásadu, podle které nikdo nemůže převést na jiného
více práv než má sám (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse
habet)].
20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo
268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (šlo rovněž o žalobu na určení spoluvlastnického práva k
nemovitostem zpeněženým správcem konkursní podstaty na základě nezákonného
postupu správce konkursní podstaty, z obsahu rozhodnutí je pak zřejmé, že
naléhavý právní zájem shledaly soudy všech instancí; dále jen „R 19/2006“) se
naopak podává, že tato ochrana se nevztahuje na jiné důvody neplatnosti kupní
smlouvy uzavřené při zpeněžení takového majetku správcem konkursní podstaty, ať
již mají původ v porušení norem konkursního práva (v R 19/2006 tímto důvodem
bylo, že správce konkursní podstaty nemovitost, kterou zpeněžoval, vůbec
nesepsal) nebo v okolnostech spočívajících na straně kupujícího (např. v tom,
že kupující nemá způsobilost k právním úkonům nebo že jednal v duševní poruše,
která jej činila k uzavření kupní smlouvy neschopným).
21. Odvolací soud, vycházeje ze závěrů R 81/2005, nesprávně dovodil, že
nabude-li osoba vlastnické právo k nemovitosti na základě kupní smlouvy
uzavřené v rámci zpeněžování majetkové podstaty, naléhavý právní zájem na
určení vlastnického práva k dané nemovitosti nemůže být dán z povahy věci
nikdy, neboť ke zpochybnění správnosti zahrnutí věci do majetkové podstaty
slouží výhradně vylučovací žaloba. Takový úsudek však v porovnání s výše
uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nemůže obstát. Z ní vyplývá, že
není-li zpochybňována (pouze) oprávněnost správce konkursní podstaty zpeněžit v
rámci konkursního řízení majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, lze
zpochybnit kupní smlouvu, jíž byla daná věc v rámci zpeněžování konkursní
podstaty prodána, žalobou o určení vlastnického práva vůči tomu, kdo věc nabyl.
Napadnout kupní smlouvu pak bude zpravidla možné z důvodů spočívajících na
straně kupujícího nebo pro porušení norem konkursního práva, což je i případ
uplatňovaný žalobkyní v tomto řízení. K tomu srov. rozsudek sp. zn. 29 Cdo
5193/2007.
22. Existenci naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.
tak nelze a priori vyloučit s odůvodněním, že žalovaní nabyli nemovitosti při
zpeněžování konkursní podstaty úpadce a žalobkyně se svými vylučovacími
žalobami v rámci konkursního řízení nebyla úspěšná.
23. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací
praxe dovolacího soudu a jeho právní závěr, který žalobkyně v dovolání
zpochybnila, není správný.
24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro
které bylo zrušeno rozhodnutí odvolací soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, proto Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř.
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
25. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 věta první za středníkem a § 226 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud
dodává, že v mezích vytyčených dovolacímu přezkumu podaným dovoláním se toto
jeho rozhodnutí nijak nevyslovuje k otázce věcné legitimace žalobkyně, tedy k
tomu, zda žalobě lze z důvodů v ní uvedených také vyhovět.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 12. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu