29 Cdo 901/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů A. P. K. a B.
P. K., o neplatnost usnesení valné hromady T. p. Ú., a. s., o dovolání
navrhovatelů proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999, č.
j. 7 Cmo 975/98-179, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 1999, č. j. 7 Cmo
975/98-179 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
2. 9. 1998, č. j. 33 Cm 382/97-64, kterým tento soud zamítl návrh na vyslovení
neplatnosti usnesení valné hromady T. p. Ú., a. s. konané dne 30. 6. 1997.
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování zprávou Střediska cenných
papírů a rejstříkovými spisy P., s. r. o., P., s. r. o. a
T. p. Ú. a.s. (dále jen „společnost\"), shledal, že odvolání není důvodné.
Odvolací soud především posuzoval námitku podjatosti vznesenou vůči soudci Mgr.
B., který věc rozhodoval v prvním stupni a dospěl k závěru, že Mgr. B. podjatý
není, neboť ani z obsahu spisu, ani z vyjádření soudce nevyplývá nic, co by
naznačovalo byť jen pochybnosti o jeho nepodjatosti.
V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že žalobci nezpochybňovali, že
P., s. r. o. byla „držitelem\" akcií, s nimiž hlasovala. Stěžejní otázka sporu
spočívala v tom, jakým způsobem tato společnost akcie nabyla. Odvolací soud při
svém rozhodování vycházel z toho, že podle § 156 odst. 7 věta druhá obch. zák.
vykonává práva spojená se zaknihovanými akciemi na majitele osoba vedená v
evidenci Střediska cenných papírů (dále jen „Středisko\"). Podle § 58 odst. 7
zákona č. 591/1992 Sb., je majitelem zaknihovaného cenného papíru osoba, na
jejímž účtu je cenný papír evidován.
Pro účast akcionáře na valné hromadě je třeba vycházet z rozhodného dne, kterým
je v projednávané věci sedmý kalendářní den před konáním valné hromady, neboť
stanovy společnosti jej neurčují jinak. Podle výpisu z účtu majitele u
Střediska byl P., s. r. o., k rozhodnému dni majitelem 276.000 akcií
společnosti, což navrhovatelé nezpochybňovali, namítali však proti způsobu,
kterým akcie nabyl. To však není pro posouzení schopnosti usnášení valné
hromady relevantní.
Pro daný spor není podle závěru odvolacího soudu relevantní ani to, jakým
způsobem proběhly převody obchodního podílu P., s. r. o., pro úplnost však
odvolací soud konstatoval, že podle stávající soudní praxe i teorie se
připouští udělení souhlasu valné hromady se smlouvou o převodu obchodního
podílu i následně.
Za nedůvodnou označil odvolací soud i námitku porušení ustanovení § 184 odst. 1
věta druhá obch. zák., které vylučuje, aby zástupcem akcionáře na valné hromadě
byl člen představenstva nebo dozorčí rady. M. N. byl jednatelem P., s. r. o. a
jednal tedy jejím jménem jako statutární orgán, nezastupoval ji jako zástupce
na základě plné moci.
Dále odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci nedošlo k porušení
oznamovací povinnosti podle § 183d odst. 1 obch. zák., neboť tuto povinnost
nemá majitel zaknihovaných akcií, je-li jeho podíl na hlasovacích právech určen
pouze počtem jeho akcií [§ 183d odst. 4 písm. a) obch. zák.]. Prokázáno nebylo
podle odvolacího soudu ani jednání ve shodě, přičemž od této námitky odvolatelé
v průběhu řízení ustoupili. Na P., s. r. o. se nevztahuje ani ustanovení § 183b
odst. 1 obch. zák., neboť v rozhodné době měla méně než 50 % akcií společnosti.
Ani situace, kdy by akcionář nemohl vykonávat hlasovací právo podle § 186c
odst. 2 písm. d), e) obch. zák. u P., s. r. o. nenastala.
Pro provádění navržených důkazů, týkajících se jednání mezi
společností a P., s. r. o. a ekonomické situace v těchto
společnostech v době před napadanou valnou hromadou, neshledal odvolací soud
důvody, neboť to nesouvisí s předmětem řízení. Protože odvolací soud neshledal
důvody pro vyslovení neplatnosti usnesení napadané valné hromady, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolatelé požadovali připuštění dovolání pro právní otázky
- zda lze použít majetek společnosti k nabytí vlastních akcií, byť
prostřednictvím třetí osoby, vlastněné společností, tedy personálně a majetkově
propojené osoby,
- zda lze k akciím nabytým takovým způsobem vykonávat hlasovací práva,
- zda lze platně uzavírat smlouvy mezi členem orgánu ovládající společnosti a
ovládanou společností bez souhlasu valné hromady ovládající společnosti za
cenu, která není stanovena znaleckým posudkem a zda je lze dodatečně měnit,
např. ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní na smlouvu o půjčce, popř. jak,
- „zda lze dodatečně měnit kupní cenu za akcie než za níž se fakticky
realizoval převod ve Středisku, RM-Systému či Burze cenných papírů jako
podstatnou náležitost kupní smlouvy, když kupní cena již byla zaplacena a
vrácení rozdílů mezi původní a pozdější kupní cenou po prodávajícím nebylo
požadováno\",
- zda je převod majetku na ovládanou společnost za účelem nabytí vlastních
akcií v souladu s § 66 odst. 2 v návaznosti na § 567 odst. 1 a 2
obch. zák., tedy požadavkem na jednání v zájmu společnosti a jejích akcionářů s
odbornou péčí,
- zda lze platně uzavřít smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti s
ručením omezeným, když souhlas valné hromady s převodem byl dán po uzavření
této smlouvy,
- zda je platná smlouva o převodu obchodního podílu, když nebyla zaplacena
kupní cena a lze se důvodně obávat, že bylo úmyslem nabyvatele již v době
uzavření smlouvy, tuto cenu nezaplatit.
Odvolací soud nepovažuje žádnou z těchto otázek za otázku zásadního právního
významu pro daný spor, proto návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci, zastoupení advokátem, v
otevřené lhůtě dovolání. Co do přípustnosti dovolání odkázali na ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř.
Žalobci především vytýkají odvolacímu soudu, že ač v odvolání vznesli námitku
podjatosti soudce Mgr. B., nevydal soud v této věci žádný rozsudek nebo
usnesení, pouze v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že ze spisu ani z
vyjádření soudce nevyplývá nic, co by vzbuzovalo pochybnosti o jeho
nepodjatosti. Dovolatelé však trvají na tom, že soudce byl podjatý, když v
ústním odůvodnění rozsudku několikrát naznačil žalobcům, že jejich žaloba je
spekulativní, když před účastníky řízení i veřejností vyslovil svůj názor na
menšinové akcionáře, kteří jsou podle něj pouze „vyděrači pokoušející se soudní
cestou co nejvíce zhodnotit své bezvýznamné akciové podíly, a protože nemají
dostatek finančních prostředků na nákup majoritního podílu, snaží se ho alespoň
touto cestou vydírat. Menšinový akcionář se musí smířit s tím, že kdo má peníze
má i rozum.\" Nakonec se podivil nad tím, proč se žalobci obraceli na soud,
když se jejich akcie mohou lépe zhodnotit jinak. Žalobci přitom odvolacímu
soudu doložili i novinové články, v nichž se některé z těchto výroků objevily,
neboť na jednání byl i novinář, zabývající se kauzou žalovaného.
Z uvedeného podle názoru dovolatelů vyplývá, že soudce byl podjatý, když touto
svou konstrukcí nejen že nerespektoval čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, ale i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle
kterého se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu,
což žalobce svým podáním učinil. Nestrannost soudce je ze subjektivního
hlediska dána tím, že podle svého vědomí a svědomí je nezávislý na projednávané
věci a stranách sporu v tom smyslu, že je vůči nim neutrální, že vůči nim nemá
předsudky, sympatie ani antipatie, že strany sporu jsou v jeho očích zcela
rovné, žádná z nich nemá v jeho očích apriorně výhodu či nevýhodu, přednost ani
nedostatek a že k právnímu vztahu, který řeší, nemá vztah ještě předtím, než mu
byla věc svěřena k rozhodnutí a že ji tedy bude moci posuzovat zcela svobodně a
nezávisle. Dovolatelé dále uvedli, že „objektivní momenty nestrannosti
postihují jevovou stránku vystupování soudce v řízení a z tohoto pohledu je
nestranný jen ten soudce, který kromě toho, že je subjektivně prost jakéhokoli
vztahu k projednávané věci a jejím stranám, též v řízení postupuje a chová se
tak, že o nedostatku toho nevzbuzuje žádné pochybnosti.\"
Dále dovolatelé soudu vytýkají, že se jako předběžnou otázkou nezabýval jejich
námitkou, že P., s. r. o. „v žádném případě nemohla předmětné akcie právně
vůbec nabýt do svého majetku.\" Soud proto měl zkoumat, kdo je skutečně
majitelem 48 % podílu ve společnosti a na základě výsledku tohoto zkoumání měl
rozhodnout, zda napadaná valná hromada proběhla řádně, či zda na ní hlasovaly
osoby, které k tomu „neměly způsobilost.\" Navrhovatelé soudu postupně
předkládali smlouvy o převodech cenných papírů, kde na straně kupujícího
vystupoval Ing. Č., který byl současně členem dozorčí rady společnosti a na
druhé straně P., s. r. o. kterou zastupoval P. Š., jenž byl současně předsedou
představenstva společnosti. Přitom z výslechu P. Š. na policii vyšlo najevo, že
Ing. Č. se nikdy netajil tím, že kupoval akcie společnosti za účelem jejich
zhodnocení formou prodeje majoritního balíku. V prvním čtvrtletí roku 1996 se
Ing. Č. obrátil na vedoucí pracovníky společnosti s návrhem, aby od něj
odkoupili akcie společnosti, jinak je prodá jinému zájemci.
Již 2. 4. 1996 byla sepsána smlouva o smlouvě budoucí o nákupu cenných papírů,
podle které se Ing. Č. zavázal prodat P., s. r. o., 100 % dceřinné společnosti
T. p. Ú., 280 tisíc akcií za celkovou částku 380 mil. Kč. Smlouvu podepsal za
společnost předseda jejího představenstva a současně jednatel P., s. r. o. P.
Š. K vlastnímu prodeji akcií však došlo až 24.1.1997, kdy byly uzavřeny dvě
kupní smlouvy. Za P., s. r. o. je podepsal P. Š. Těmito smlouvami koupila P.,
s. r. o. od Ing. Č. 167 tis. akcií společnosti za 221,776.000,- Kč a 109 tis.
akcií za 275,116.000,- Kč. Přitom management společnosti nechtěl koupit
majoritní balík akcií, neboť by musel nabídnout odkup akcií drobným akcionářům.
Přitom P. Š., kterému nabídl funkci předsedy představenstva společnosti Ing. Č.
jako majoritní akcionář a ostatnímu managementu nezbylo, než přistoupit na
nákup akcií, jestliže chtěli nadále působit ve společnosti.
V této souvislosti vyjadřují dovolatelé podiv na tím, že odvolací soud přehlédl
„tak závažné porušení ustanovení § 161a a 196a odst. 3 obch. zák. a rovněž
ustanovení § 21 odst. 2 a § 20 zákona č. 591/1992 Sb., kdy nejenže nebyl k
nákupu akcií dán souhlas valné hromady a ani cena, za kterou Ing. Č.
akcie dceřinné společnosti prodal, nebyla stanovena znalcem a proto je
Ing. Č. ze zákona na dceřinnou společnost převést nemohl.
Odvolací soud měl také zkoumat, zda Ing. Č., jako předseda dozorčí rady
společnosti, a P. Š., jako předseda jejího představenstva, neporušili
ustanovení § 81 zákona č. 591/1992 Sb.
Dovolatelé rovněž uvádějí, že za akcie společnosti zaplatila Ing. Č. sama
společnost, a to formou zvýšení základního jmění P., s. r. o., tím došlo k
porušení ustanovení § 161f obch. zák., neboť společnost takto nabývala vlastní
akcie, jakož i § 161e obch. zák., neboť společnost půjčila své 100 % dceři
prostředky na nákup akcií.
Dovolatelé též napadli závěr odvolacího soudu, že pro projednávanou věc není
podstatné, jakým způsobem proběhly převody obchodního podílu v P., s. r. o.,
tvrdí, že soud nevzal v potaz ustanovení § 115 odst. 2 obch. zák., když
zakladatelská smlouva této společnosti převod obchodního podílu na jinou osobu
nepřipouštěla. Proto byl převod 51 % obchodního podílu na P., s.r.o. ze dne
23.1.1997 neplatný a ani pozdější změna zakladatelské listiny a následné
schválení valnou hromadou na tom nemůže nic změnit
Dovolací soud se musel nejprve zabývat námitkou podjatosti soudce, neboť v
případě podjatosti by bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. g) o. s. ř. Dovolatelé především namítají, že odvolací soud „nevydal v
této věci žádný rozsudek nebo usnesení\", pouze v odůvodnění svého rozsudku
konstatoval, že ze spisu ani z vyjádření soudce nevyplývá nic, co by vzbuzovalo
pochybnosti o jeho nepodjatosti. K tomu dovolací soud uzavřel, že postup
odvolacího soudu byl za situace, kdy dovolatelé vznesli námitku podjatosti v
odvolání, správný. Samostatné rozhodnutí o podjatosti soudce vydává odvolací
soud pouze tehdy, jestliže účastník řízení vznese námitku podjatosti soudce,
který ve věci rozhoduje v prvním stupni, v průběhu řízení před soudem prvního
stupně. Jestliže však je taková námitka jedním z důvodů odvolání, rozhoduje o
ní odvolací soud v rámci rozhodnutí o odvolání, což také odvolací soud učinil.
Dále pak se dovolací soud zabýval důvodností vznesené námitky podjatosti.
Dovolatelé spatřují podjatost soudce v tom, že jim při ústním odůvodnění
rozsudku několikrát naznačil, že jejich žaloba je spekulativní, tím, že před
účastníky řízení i veřejností vyslovil svůj názor na menšinové akcionáře, kteří
jsou podle něj pouze „vyděrači pokoušející se soudní cestou co nejvíce
zhodnotit své bezvýznamné akciové podíly, a protože nemají dostatek finančních
prostředků na nákup majoritního podílu, snaží se ho alespoň touto cestou
vydírat. Menšinový akcionář se musí smířit s tím, že kdo má peníze má i
rozum.\" Nakonec pak se soudce podivil nad tím, proč se žalobci obraceli na
soud, když se jejich akcie mohou lépe zhodnotit jinak. K důkazu žalobci
doložili odvolacímu soudu novinové články, v nichž se některé z těchto výroků
objevily.
K tomu dovolací soud uzavřel, že jestliže soudce poté, co zhodnotil předložené
důkazy, učinil potřebná skutková zjištění, zaujal právní názor na projednávanou
kauzu a na základě toho vyhlásil zamítavý rozsudek ve věci, vyslovil v
odůvodnění rozsudku svůj názor na jednání žalobců, lze za určitých okolností
označit takový postup jako nevhodný, nelze jej však považovat za důkaz
podjatosti soudce, neboť vyslovený názor je třeba hodnotit jako důsledek
posouzení skutkových zjištění a právního závěru soudce, nikoli jako důsledek
jeho poměru k žalobcům, jejich právní zástupkyni či projednávané věci ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. Takovým poměrem k účastníkům by mohl být např.
poměr příbuzenský nebo obdobný, přátelský či naopak zjevně nepřátelský,
popřípadě vztah ekonomické závislosti. O tom, že by soudce byl v takovém poměru
k účastníkům řízení, jejich právním zástupcům či k projednávané věci, který by
vzbuzoval pochybnosti o jeho nepodjatosti, žalobci žádný důkaz nenavrhli a ani
takový stav netvrdili.
Poté se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 2 o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu
se stává dovolání přípustným.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná, jestliže je v rozhodnutí řešena právní otázka významná nejen pro
rozhodnutí v projednávané věci. Přitom musí jít o otázku, která dosud není
řešena v rozhodovací praxi vyšších soudů (anebo v ní není řešena jednotně) a
která není řešena ani v rozhodnutí nižšího soudu publikovaném ve sbírce
soudních rozhodnutí, ani ve stanovisku Nejvyššího soudu. Za otázku zásadního
právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném
rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Dovolatelé se domáhali připuštění dovolání především pro řešení otázek
souvisejících s tím, zda jeden z akcionářů, který hlasoval na valné hromadě P.,
s. r. o., nabyl akcie, ze kterých vykonával hlasovací práva, či zda byla
smlouva o nabytí těchto akcií neplatná. Dovolací soud dospěl k závěru, že v
rozsahu těchto právních otázek je dovolání přípustné.
Dovolatelé soudu vytýkají, že se jako předběžnou otázkou nezabýval jejich
námitkou, že P., s. r. o. „v žádném případě nemohla předmětné akcie právně
vůbec nabýt do svého majetku.\" Soud měl zkoumat, kdo je skutečně majitelem 48
% podílu ve společnosti a na základě výsledku tohoto zkoumání měl rozhodnout,
zda napadaná valná hromada proběhla řádně, či zda na ní hlasovaly osoby, které
k tomu „neměly způsobilost.\" V tom směru dovolatelé tvrdili, že smlouvy o
převodech akcií, kterými P., s. r. o. nabyl akcie své mateřské společnosti,
jsou neplatné, a to hned z několika důvodů, a proto jestliže P., s. r. o.
hlasoval na valné hromadě s využitím hlasovacích práv spojených s těmito
akciemi, jsou všechna usnesení takové valné hromady neplatná.
V souvislosti s těmito námitkami musel dovolací soud nejprve řešit otázku, zda
lze z ustanovení § 156 odst. 7 věta druhá obch. zák., podle kterého vykonává
práva spojená se zaknihovanými akciemi na majitele osoba vedená v evidenci
Střediska a z ustanovení § 58 odst. 7 zákona č. 591/1992 Sb., které stanoví, že
majitelem zaknihovaného cenného papíru je osoba, na jejímž účtu je cenný papír
evidován, dovodit, že soud v rámci rozhodování o neplatnosti usnesení valné
hromady není oprávněn jako předběžnou otázku řešit, zda osoba, vedená jako
majitel akcie ve Středisku, je skutečně majitelem této akcie a pokud není, zda
je i přesto oprávněna vykonávat práva spojená s akcií.
Z povahy dokonalého cenného papíru vyplývá, že legitimuje svého majitele k
výkonu práv s ním spojených, a že bez předložení cenného papíru či výpisu z
účtu majitele (popřípadě registru emitenta) nelze právo spojené s cenným
papírem vykonat. Osobu, která není majitelem cenného papíru, však cenný papír
takto legitimovat nemůže, byť i by byla jeho neoprávněným držitelem.
Je pravdou, že ustanovení § 58 odst. 7 zákona č. 591/1992 Sb. (dále jen
„zákon o cenných papírech\") je formulováno tak, že navozuje
závěr, že „majitelství\" cenných papírů osob, na jejichž účtech jsou vedeny, je
nezpochybnitelné. Z povahy a funkce cenného papíru a z logického,
systematického a teleologického výkladu citovaného ustanovení však lze dospět k
závěru, že takový závěr není správný.
Uvedené ustanovení bylo do zákona o cenných papírech začleněno novelou
provedenou zákonem č.152/1996 Sb., přičemž jeho účelem je zejména čelit nekalým
praktikám osob, které se brání postižení zaknihovaných cenných papírů na svém
účtu (např. výkonu rozhodnutí) poukazem na to, že jim cenné papíry na jejich
účtu nepatří, ale jsou majetkem jiné osoby (např. klienta obchodníka s cennými
papíry). Jeho účelem však v žádném případě není nahradit nabývací titul k
cenným papírů, tím méně pak legalizovat nekalý převod cenného papírů či
nedůvodnou změnu v jeho evidenci.
Uvedený závěr zcela zřejmě vyplývá z dalších ustanoveních zákona o cenných
papírech. Tak zejména z ustanovení § 64 tohoto zákona vyplývá, že Středisko je
povinno na základě námitky majitele účtu nebo registru emitenta, kterou uzná
jako oprávněnou, nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu, provést opravu
nebo doplnění své evidence, a to ke dni, kdy byl zápis proveden. Takové
doplnění nebo oprava se může týkat (a často se v praxi týká) i označení osoby
majitele cenného papíru. Uvedeného ustanovení se využívá právě v případech, kdy
samo Středisko uzná na základě předložených dokladů, že nedošlo k převodu
cenných papírů, který promítlo do své evidence či o nezákonnosti převodu a tedy
i o tom, že osoba, na jejímž účtu je cenný papír evidován, není jeho majitelem,
rozhodne soud. Obdobný postup určuje i ustanovení § 65 zákona o cenných
papírech pro případ, že Středisko samo zjistí chybu ve své evidenci (sem paří
zejména chyby Střediska při registraci převodů). Uvedený závěr lze dovodit i z
toho, že z ustanovení § 68 zákona o cenných papírech vyplývá, že Středisko
registruje změnu osoby majitele cenného papíru, ke které dochází přechodem
cenného papíru (zejména právní nástupnictví) ke dni tohoto přechodu, tedy
zpětně, bez ohledu na to, že v době podání návrhu na změnu, ke kterému dochází
nutně později, než došlo k přechodu, byl cenný papír evidován na účtu právního
předchůdce nabyvatele.
Pokud pak jde o důsledky ustanovení § 156 odst. 7 věta druhá obch. zák.,
uzavřel dovolací soud, že závěr obou soudů v projednávané věci o tom, že toto
ustanovení brání tomu, aby soud přezkoumával, zda je osoba, vedená jako majitel
cenného papíru v evidenci Střediska skutečně jeho majitelem, je nesprávný. Z
citovaného ustanovení, stejně jako z legitimační funkce akcie jako cenného
papíru jak se popisuje vpředu, lze dovodit pouze to, že akciová společnost není
povinna pro účely připuštění účasti akcionáře na valné hromadě zkoumat, zda
osoba, vedená v evidenci Střediska k rozhodnému dni jako akcionář, je skutečně
majitelem akcií vedených na jeho účtu a takové osobě přizná bez dalšího právo
na valné hromadě hlasovat; to však neplatí, jestliže společnost není v dobré
víře, tedy ví, nebo je jí prokázáno, že tato osoba majitelem akcií evidovaných
na jejím účtu není. Takové osobě společnost výkon akcionářských práv umožnit
nemůže.
V této souvislosti lze poukázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky z roku 1925, citované ve Vážného Sbírce pod č. 4.873, podle kterého
„vlastníky akcií proti společnosti nejsou osoby, které ve skutečnosti vlastníky
akcií být přestaly, třebas byly ještě zapsány v knize akcionářů\". Toto
rozhodnutí se sice týká akcií na jméno, co do legitimačních účinků dokonalého
cenného papíru či zápisu v knize akcionářů však jde o problematiku obdobnou.
Při závěru, který učinily soudy obou stupňů, by nebylo možné prohlásit za
neplatné usnesení valné hromady, kterým osoba, která „ukradla\" akcie
většinového akcionáře, změnila stanovy akciové společnosti ve svůj prospěch, či
si přiznala neoprávněné výhody (a nebylo by možno ani ukradené akcie vrátit),
když by se tato osoba jenom tím, že jsou vedeny na jejím účtu, stala jejich
majitelem, tj. osobou, jejíž právo k ukradeným akciím nelze zpochybnit. Při
takovém závěru by ani nebylo možné, aby soudy zkoumaly platnost smluv o
převodech zaknihovaných cenných papírů a činily závěry o jejich platnosti či
neplatnosti. Při takovém závěru by se konečně akciová společnost, která si byla
dobře vědoma nezákonnosti převodu akcií, na kterém se sama podílela, zprostila
odpovědnosti za důsledky takové nezákonnosti.
Dovolatelé též napadli závěr odvolacího soudu, že pro projednávanou věc není
podstatné, jakým způsobem proběhly převody obchodního podílu v P., s. r. o.,
přitom však nevzal v potaz ustanovení § 115 odst. 2 obch. zák., když
zakladatelská smlouva této společnosti převod obchodního podílu na jinou osobu
nepřipouští. Proto byl podle dovolatelů převod 51 % obchodního podílu na P., s.
r. o. ze dne 23. 1. 1997 neplatný a ani pozdější změna zakladatelské listiny a
následné schválení valnou hromadou na tom nemůže nic změnit. K tomu dovolací
soud uzavřel, že v rozsahu těchto otázek není dovolání přípustné, neboť
odvolací soud na nich nezaložil své rozhodnutí (když je žalobci ani neuplatnili
v odvolání) a ani dovolatelé netvrdí, jaké důsledky pro posuzovanou věc má
případné posouzení těchto otázek mít.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázek, na nichž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1 a
2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
věta první, o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat námitkami
dovolatelů týkajícími se neplatnosti smluv na jejichž základě P., s. r. o.
nabyla akcie, kterými hlasovala na napadené valné hromadě, kterými se dosud
nezabýval proto, že zaujal nesprávný právní názor na vztah mezi platností
těchto smluv a výkonem hlasovacího práva spojeného s akciemi z nich nabytými.
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 6. září 2000
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Lucie Ševčíková