29 Cdo 905/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobce Povodí Vltavy, státní podnik, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, PSČ 150
24, identifikační číslo 70889953, zastoupeného Mgr. Jiřím Linhartem, advokátem,
se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 9, PSČ 370 21, proti žalovanému
JUDr. R. D., zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, se sídlem v
Praze 3, Vinohradská 126, PSČ 130 00, o zaplacení částky 189.000,- Kč s
příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 1,701.630,- Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 28/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co 126/2011-266, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co
126/2011-266, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. října 2010, č.
j. 28 C 28/2003-208, ve znění usnesení ze dne 11. ledna 2011, č. j. 28 C
28/2003-250, se ve výrocích ve věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech
řízení ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Rozsudkem ze dne 5. října 2010, č. j. 28 C 28/2003-208, ve znění usnesení ze
dne 11. ledna 2011, č. j. 28 C 28/2003-250, zamítl Obvodní soud pro Prahu 6
žalobu o zaplacení částky 189.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného
nájemného za pronájem pozemku parcelní číslo 1136/4 v katastrálním území a obci
Rožmberk nad Vltavou (dále též jen „pozemek“) a o zaplacení částky ve výši
1,701.630,- Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného (výrok
I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Rozsudkem ze dne 7. září 2011, č. j. 62 Co 126/2011-266, potvrdil Městský soud
v Praze rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Jde v pořadí o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když rozsudek ze dne 7. února
2007, č. j. 62 Co 289/2006-118, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
ze dne 20. října 2005, č. j. 28 C 28/2003-80, ve výrocích ve věci samé (jimiž
Obvodní soud pro Prahu 6 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku
189.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu nezaplaceného nájemného za pronájem
pozemku podle nájemní smlouvy uzavřené dne 4. prosince 1996 /dále jen „nájemní
smlouva“/ mezi právním předchůdcem žalobce – společností Povodí Vltavy, a. s. /dále též jen „společnost“/ – a žalovaným, a částku ve výši 1,701.630,- Kč z
titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného), Nejvyšší soud k
dovolání žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo
1479/2008. Nejvyšší soud vytkl soudům nižších stupňů, že otázku vlastnictví pozemku
považovaly bez dalšího za vyřešenou rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
16. října 2000, sp. zn. 33 Ca 61/2000, jímž však byla řešena otázka vlastnictví
nikoliv k tomuto pozemku, ale k nemovitostem v katastrálním území Plzeň,
zapsaným na listu vlastnictví číslo 931. Proto Nejvyšší soud shledal původní
rozhodnutí odvolacího soudu (a spolu s ním i soudu prvního stupně) neúplným, a
tudíž i nesprávným. V dalším řízení soudy vyšly z toho, že:
1) Společnost se nestala vlastnicí pozemku, neboť její vlastnické právo
nebylo vloženo do katastru nemovitostí (§ 60 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku). 2) Mezi společností (jakožto pronajímatelem) a žalovaným (jakožto
nájemcem) byla dne 4. prosince 1996 uzavřena nájemní smlouva o nájmu pozemku, a
to za účelem „provedení násypů a terénních úprav, výstavby komunikace,
odlučovače ropných látek, vysavače a parkoviště spojených s výstavbou benzínové
stanice Rožmberk“. Nájem byl sjednán ve výši 30.000,- Kč ročně plus DPH. Pro
případ prodlení s placením nájmu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1 %
dlužné částky za každý den prodlení. 3) Žalobce je právním nástupcem společnosti (§ 2 zákona č. 305/2000 Sb.,
o povodích). Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobce, jelikož
jí nesvědčilo vlastnické právo, nebyla oprávněna uzavřít se žalovaným nájemní
smlouvu a tato smlouva je tudíž neplatná. Současně odvolací soud neshledal ani
důvod posoudit žalobu „podle zásad o bezdůvodném obohacení ve smyslu ustanovení
§ 451 a násl. zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku“ (dále jen „obč. zák.“), „neboť pokud žalovaný sporný pozemek na základě neplatné smlouvy přesto
užíval, pak se nemohl obohatit na úkor žalobce, který vlastníkem pozemku není,
ale na úkor jeho vlastníka, tedy v daném případě České republiky“. Žalobce k
vydání bezdůvodného obohacení aktivně věcně legitimován není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písmeno b/ o. s. ř.) a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v posouzení jeho
aktivní věcné legitimace (jakožto státního podniku) k podání žaloby o zaplacení
„částek za užívání nemovitosti“, jež je ve vlastnictví České republiky a k níž
dovolateli svědčí právo hospodaření. Další otázkou, jež napadené rozhodnutí
činí podle názoru dovolatele zásadně právně významným, pak je posouzení, zda
společnost mohla uzavřít nájemní smlouvu i v případě, že jí nesvědčilo
vlastnické právo, byla-li ze zákona správkyní „předmětného vodního toku“. Dovolatel má předně za to, že společnost byla oprávněna uzavřít nájemní smlouvu
i tehdy, nestala-li se vlastnicí pozemku. Jelikož se totiž jedná o vodní tok,
byl „předmětem výkonu správy“ podle zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, a
společnost jej mohla v rámci této správy pronajmout. Současně dovolatel zdůrazňuje, že – i kdyby společnost nájemní smlouvu uzavřít
nemohla – mu ze zákona svědčí právo hospodaření k pozemku (jenž je ve
vlastnictví České republiky) a jako takový je oprávněn vymáhat peněžitou
náhradu za bezdůvodné obohacení, získané tím, kdo jej bez právního důvodu
užíval. Žalovaný ve vyjádření k dovolání dovozuje, že otázky předkládané dovolatelem
napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní, zdůrazňuje, že on sám
pozemek nikdy neužíval a proto se nemohl na úkor jeho vlastníka bezdůvodně
obohatit a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to k řešení obou otázek předložených dovolatelem, neboť první
otázka není dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a druhou otázku vyřešil
odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím toho, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k
věcnému přezkumu jimi podaného dovolání. 1) K oprávnění společnosti uzavřít nájemní smlouvu. Společnost byla odborně a technicky způsobilou právnickou osobou určenou
ústředním vodohospodářským orgánem republiky ke správě vodohospodářsky
významného vodního toku ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 138/1973
Sb., o vodách. Ustanovení § 33 téhož zákona určovalo, že správce vodního toku je povinen
starat se o jeho řádnou správu.
Podrobnosti o povinnostech a odpovědnosti
správců vodního toku stanoví ústřední vodohospodářský orgán republiky v dohodě
s federálním ministerstvem financí a ostatními dotčenými ústředními orgány
státní správy. Přitom může stanovit zvláštní povinnosti, popřípadě oprávnění
správcům vodohospodářsky významných vodních toků vůči správcům ostatních
vodních toků. Povinnosti správců vodních toků pak podrobněji upravila vyhláška č. 19/1978 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle § 34 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, je správce vodního toku
oprávněn:
a) při výkonu správy vstupovat v nezbytném rozsahu na cizí pozemky a do
cizích objektů, pokud k tomu není třeba povolení podle zvláštních předpisů,
b) v zájmu správy vodního toku odstraňovat nebo nově vysazovat stromy a
keře na pozemcích při něm,
c) v rozsahu, který připouští řádný výkon správy vodního toku, bez
povolení vodohospodářského orgánu těžit z koryta vodního toku říční materiál,
popřípadě tuto těžbu umožňovat těm, kteří k tomu získali povolení podle § 10
písm. b) za úhradu nákladů, které v souvislosti s tím vzniknou správci toku;
tímto ustanovením nejsou dotčeny zvláštní předpisy, upravující vyhledávání a
dobývání nerostů, 15)
d) požadovat předložení povolení nebo souhlasu vodohospodářských orgánů,
týkajícího se vodního toku, od každého uživatele vody a provozovatele
vodohospodářských děl a zařízení, popřípadě činností, které takového povolení
nebo souhlasu vyžadují,
e) dávat pokyny pro manipulaci s vodohospodářskými díly jejich
uživatelům v rámci komplexního manipulačního řádu soustavy vodohospodářských
děl na vodním toku, pokud to vyžaduje mimořádná situace. Správou vodního toku rozumí zákon především výkon vodohospodářské správy, tj. odborné zabezpečení řádného a komplexního využití vodních toků k
vodohospodářským účelům, jakož i k jiným důležitým zájmům společnosti (srov. ustanovení § 1 vyhlášky). Z výše citovaných ustanovení ani z vyhlášky nelze podle přesvědčení Nejvyššího
soudu dovozovat oprávnění správce vodního toku pronajmout pozemek, jehož není
vlastníkem, za účelem „provedení násypů a terénních úprav, výstavby komunikace,
odlučovače ropných látek, vysavače a parkoviště spojených s výstavbou benzínové
čerpací stanice“. 2) K věcné legitimaci dovolatele vymáhat peněžitou náhradu za bezdůvodné
obohacení, získané třetí osobou užíváním pozemku, jenž je ve vlastnictví státu
a k němuž má dovolatel právo hospodaření. Podle ustanovení § 2 zákona č. 305/2000 Sb., o povodích, věci ve vlastnictví
jednotlivých akciových společností uvedených v § 1 odst. 1 písm. a/ až e/
přecházejí ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona do vlastnictví státu. K témuž
dni vzniká k těmto věcem a dále k věcem ve vlastnictví státu, které tyto
akciové společnosti užívají ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, právo
hospodaření příslušným Povodím uvedeným v § 1 odst. 2 písm. a/ až e/. K věcem ve vlastnictví státu, jež užívala společnost Povodí Vltavy, a. s. ke
dni nabytí účinnosti zákona č. 305/2000 Sb., o povodích (tj. ke dni 1. ledna
2001), vzniklo právo hospodaření dovolateli jakožto státnímu podniku vzniklému
na základě tohoto zákona (§ 1 odst.
písm. e/, odst. 2 písm. e/ zákona). Podle ustanovení § 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, je státní podnik
právnickou osobou provozující podnikatelskou činnost s majetkem státu vlastním
jménem a na vlastní odpovědnost (odstavec první). Podnik má právo hospodaření s
majetkem státu (odstavec druhý). Podle ustanovení § 16 zákona o státním podniku obchodním majetkem podniku je
souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu, s nimiž má podnik právo
hospodařit (odstavec první). Podnik založený podle tohoto zákona vykonává při
hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle zvláštních právních předpisů
(odstavec druhý). V této podobě platila citovaná ustanovení zákona o státním podniku ke dni
zahájení řízení (26. září 2001). S účinností od 1. července 2002 byla do
ustanovení § 2 odst. 2 zákona o státním podniku vložena slova „a nemá vlastní
majetek“ a ustanovení § 16 odst. 2 zákona o státním podniku zní:
Podnik vykonává při hospodaření s majetkem státu práva vlastníka podle
zvláštních právních předpisů, vlastním jménem jedná v právních vztazích
týkajících se majetku státu a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve
věcech týkajících se majetku státu včetně řízení o určení, zda tu vlastnické
nebo jiné obdobné právo státu je, či není. Z výše citovaných ustanovení, jež odvolací soud zcela pominul, vyplývá, že
právo státního podniku hospodařit s věcí ve vlastnictví státu zahrnuje (mimo
jiné) i právo domáhat se poskytnutí peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení,
získané třetí osobou tím, že bez právního důvodu nebo na základě neplatného
právního důvodu užívala takovou věc (§ 451 a násl. obč. zák.), k níž má státní
podnik právo hospodařit (tj. jež spadá do jeho obchodního majetku). Právní
posouzení věci odvolacím soudem tudíž není v tomto směru správné.
Dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že nájemní smlouva je neplatná, měly
nárok dovolatele na zaplacení nájemného za užívání pozemku podle nájemní
smlouvy posuzovat po právní stránce jako nárok na zaplacení peněžité náhrady za
bezdůvodné obohacení získané žalovaným tím, že na základě neplatného právního
titulu měl užívat pozemek (§ 451 a násl. obč. zák.), a v tomto směru mělo být
dovolateli poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. tak, aby
mohl doplnit vylíčení rozhodných skutečností a označit k nim důkazy.
Jestliže se tak nestalo, je řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadou,
jež mohla vést (a vedla) k částečně nesprávnému rozhodnutí ve věci, a to v
rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení nájemného ve výši 189.000,-
Kč s příslušenstvím. Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a společně
s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto rozsahu (a v závislých výrocích
o nákladech řízení) zrušil a věc (v tomto rozsahu) vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
V rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky ve výši 1,701.630,-
Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného, se však dovolateli
správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; námitku, podle níž byla
společnost oprávněna uzavřít nájemní smlouvu bez ohledu na skutečnost, že
nebyla vlastníkem pozemku, Nejvyšší soud shledal nedůvodnou, a nárok na
zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením nájemného z jiného právního
důvodu v projednávané věci posoudit nelze. Nejvyšší soud proto dovolání v této
části zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o nákladech řízení,
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. května 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu