29 Cdo 912/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyň A) L. K., zastoupené advokátem, a B) K. S., proti žalované
D. T., zastoupené advokátkou, o 136 221 Kč s příslušenstvím a 136 221 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C
103/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
prosince 1999 č. j. 11 Co 749/99 - 56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
částku 136 221 Kč s 18% úrokem od 21. 3. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Svůj nárok žalobkyně uplatnily z titulu pohledávky, kterou
nabyly děděním po jejich zemřelém otci K. S.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželka otce žalobkyň, D. S.,
zemřela dne 12. května 1993 a Okresním soudem v Novém Jičíně bylo
pod sp. zn. D 962/93 projednáno dědictví. Při projednání dědictví byla dne 3.
prosince 1993 uzavřena dohoda, podle níž nemovitosti zapsané pro obec a kat.
území S., a to dům čp. 92 s pozemky, všemi součástmi a příslušenstvím, nabývá
D. T. jako dědička ze zákona s tím, že převezme k úhradě pohledávku
pozůstalého manžela K. S. z titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví
manželů ve výši 272 442 Kč a dále s tím, že vyplatí na dědictví podíl
zůstavitelova syna A. D., dědický podíl vnuka L. D. a dědický podíl vnučky E.
Š. K. S. se výplaty svého dědického podílu vzdal. Dohoda o vypořádání dědictví
po zemřelé D. S. byla schválena usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
31. března 1994 a toto usnesení nabylo právní moci dne 8. července 1994. K. S.
zemřel dne 19. září 1994, usnesením ze dne 5. prosince 1994 byl vydán nepatrný
majetek spočívající v hotovosti ve výši 3 420 Kč a hodinkách žalované D. T. a
řízení bylo zastaveno. Žalobkyně později požádaly o projednání dodatečně
objeveného dědictví. Na základě této žádosti byla usnesením Okresního soudu v
Novém Jičíně ze dne 20. února 1996 schválena dohoda o nově objeveném majetku,
kterým měla být pohledávka zůstavitele K. S. za D. T. podle usnesení Okresního
soudu v Novém Jičíně sp. zn. D 962/93 ve výši 272 442 Kč. Podle této dohody
nabyli dědictví žalobkyně a to každá k jedné polovině. Usnesení nabylo právní
moci 21. 3. 1996. Soud prvního stupně dovodil, že v době smrti K. S. neměl
jmenovaný žádný majetek, když v této době již nabylo právní moci usnesení
Okresního soudu v Novém Jičíně o schválení dohody o vypořádání dědictví po
zemřelé D. S., podle něhož se K. S. výplaty svého dědického podílu vzdal. Za
této situace nemohlo být podle názoru soudu prvního stupně rozhodováno o
dodatečně objeveném majetku, a pokud se tak stalo, nepovažuje soud prvního
stupně usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 20. února 1996 za
významné pro posouzení dané věci.
K odvolání žalobkyně A) do výroku o věci samé a k odvolání žalobkyně B) do
výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 14. prosince 1999 č. j. 11 Co 749/99-58 rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni A) částku 136 221 Kč s
18% úrokem od 26. 5. 1996 do zaplacení, tento rozsudek potvrdil ve výroku o
zamítnutí žaloby žalobkyně A) na zaplacení 18% úroku z částky 136 221 Kč od 21.
3. 1996 do 25. 5. 1996, rozhodl o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
odvolacího řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení a zrušil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení vůči státu. Rozsudek soudu
prvního stupně zůstal nedotčen ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně B) a ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní B) a žalovanou.
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která
doplnil zjištěním, že dopisem ze dne 2. května 1996, který byl podán na poštu
dne 7. května 1996, žalobkyně vyzvaly žalovanou, aby každé z nich ve lhůtě 15
dnů zaplatila částku 136 221 Kč. Dospěl k závěru, že ke dni smrti K. S. jeho
pohledávka vůči žalované v celkové výši 272 442 Kč existovala. Podle názoru
odvolacího soudu soud prvního stupně dostatečně nerozlišil institut dědického
podílu a institut pohledávky pozůstalého manžela za dědictvím z titulu
vypořádání bezpodílového vlastnictví manželů. Zatímco dědický podíl je podílem
dědice na jmění tvořícím dědictví, pohledávka pozůstalého manžela do jmění
dědictví nenáleží a jedná se o dluh dědictví, za který odpovídají dědicové ve
smyslu § 470 občanského zákoníku. Z tohoto pohledu též odvolací soud hodnotil
úkon K. S., kterým se před soudním komisařem dne 3. prosince 1993 vzdal výplaty
dědického podílu po zůstavitelce D. S., když se jednoznačně vyjádřil, že nežádá
výplatu svého dědického podílu, tj. té finanční částky, která mu jako zákonnému
dědici první dědické skupiny náležela. Pokud však jde o pohledávku K. S. z
titulu vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tento dluh ve výši
272 442 Kč převzala žalovaná k úhradě spolu s dalším dluhem dědictví, a to s
náklady pohřbu. Z obsahu protokolu o jednání ze dne 3. prosince 1993 není podle
odvolacího soudu patrno, že by se K. S. vzdal také výplaty své pohledávky vůči
zemřelé manželce, a protože nelze jeho úkon, jímž se vzdal dědického podílu,
vykládat rozšiřujícím způsobem, je podle odvolacího soudu nutno dojít k závěru,
že pohledávka K. S. vůči žalované skutečně vznikla. Žalovaná podle mínění
odvolacího soudu neprokázala, že po vzniku dluhu došlo k jeho prominutí.
Prominutí dluhu je dvoustranný právní úkon, kterým věřitel promíjí dlužníkovi
dluh a dlužník s tím souhlasí (§ 574 odst. 1 občanského zákoníku). Tato dohoda
musí mít písemnou formu, jinak je neplatná. Žalovaná v průběhu řízení
předložila listinu bez data, kterou dokazovala, že K. S. jí dluh prominul.
Odvolací soud se však nezabýval tím, zda podpis K. S. na této listině je jeho
vlastnoručním, popřípadě zda K. S. byl způsobilý k sepsání této listiny, a to
již z toho důvodu, že listina nesplňuje podmínky § 574 odst. 1 občanského
zákoníku. Nejedná se totiž o dvoustranný právní úkon, ale jen o jednostranné
prohlášení věřitele. Vzhledem k tomu, že žalovaná neprokázala, že by došlo do
smrti K. S. k zániku jeho pohledávky, zabýval se dále odvolací soud otázkou
splatnosti žalované částky a dovodil, že vzhledem k tomu, že žalobkyně A)
zaslala žalované výzvu k zaplacení této částky dne 7. května 1996, skončila
patnáctidenní lhůta stanovená žalované k zaplacení dne 25. května 1996.
Vycházel přitom z fikce, že tato výzva byla žalované doručena třetího dne po
podání na poště.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež odůvodnila tím,
že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241
odst. 3 písm. d) o. s. ř./ a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování /§ 241 odst. 3 písm. c) o.
s. ř./. Namítla, že závěr odvolacího soudu v části, v níž se zabýval
prominutím dluhu, není správný. Vyslovila názor, že k předepsanému písemnému
projevu vůle dlužníka a věřitele nemusí dojít na téže listině. Pokud tedy K. S.
projevil vůli předmětný dluh dovolatelce prominout, pak projev vůle
dovolatelky, že s tímto souhlasí, vyplývá podle jejího tvrzení z jednotlivých
účastnických úkonů, které činila písemně v rámci soudního řízení. Další námitka
dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu směřovala proti výkladu usnesení
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. března 1994 č. j. D 962/93-16, kterým
byla schválena dohoda dědiců v řízení po zůstavitelce D. S. Podle dovolatelky
nelze z textu citovaného rozhodnutí učinit jednoznačný závěr o tom, k čemu
směřoval projev vůle K. S. Odvolací soud dospěl k názoru, že rozšiřující výklad
není možný a vyložil projev vůle zúženě toliko ve vztahu k dědickému
podílu. Podle dovolatelky je však ve smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku
právní úkony vyjádřené slovy nutno vykládat nejenom podle jejich jazykového
vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil. Z právního
úkonu K. S. ze dne 3. prosince 1993 vzhledem k celému textu dědické dohody a
následného textu soudního usnesení ze dne 31. března 1994 podle dovolatelky
jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce první žalobkyně z dědictví ničeho
nepožadoval a nechtěl ničeho vyplácet ve vztahu k celému
projednávanému dědictví. Dovolatelka má tudíž za to, že výklad projevu vůle K.
S. měl být jiný a že se jmenovaný již tehdy vzdal celého nároku z dědictví
včetně sporné pohledávky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně A) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a
že je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237
odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci /§ 242 odst. 3 písm. b) o. s. ř./. Vzhledem, k tomu, že
dovolací soud neshledal, že by řízení uvedenými vadami trpělo, zabýval se dále
námitkami dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve
smyslu § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. považovat výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud
vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran
nevyplynuly, ani jinak nevyšly najevo. Dále by došlo k porušení ustanovení §
132 o. s. ř. tehdy, pokud by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo pokud je v
hodnocení důkazů z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, popř.
věrohodnosti logický rozpor. Uvedený dovolací důvod by byl též dán, pokud by
byla porušena ustanovení § 133 a 134 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které
byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. lze
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu
v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho
skutkovými závěry (např. namítat, že soud neměl uvěřit svědecké výpovědi nebo
výpovědi účastníka řízení, že některý důkaz není ve skutečnosti pro
skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani
skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil
sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pokud dovolatelka namítá, že soud nevzal v úvahu písemné úkony učiněné v
průběhu řízení svědčící o jejím souhlasu s prominutím dluhu, dospěl dovolací
soud k závěru, že tato námitka neobstojí, neboť prominutí dluhu upravené v §
574 občanského zákoníku je ve své podstatě smlouvou mezi dlužníkem a věřitelem,
v níž k písemnému návrhu věřitele spočívajícímu v tom, že se vzdává svého
práva, musí dlužník rovněž písemně vyjádřit akceptaci tohoto návrhu. I pro
prominutí dluhu proto platí obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání
smluv (§ 43 a násl.) a v rámci této úpravy regulace zániku návrhu. V
projednávaném případě nebylo zjištěno, kdy K. S. dovolatelce návrh na prominutí
jejího dluhu učinil. Je však jisté, že se tak muselo stát před jeho smrtí,
nejdříve ale po právní moci usnesení, jímž bylo rozhodnuto o dědictví po jeho
manželce D. S., tedy někdy v rozmezí od 8. července 1994 do 19. září 1994.
Řízení, v této věci však bylo zahájeno až 26. 3. 1997. Vzhledem k tomu, že
podle úpravy § 43b odst. 1 písm. b) občanského zákoníku zaniká návrh na
uzavření smlouvy uplynutím přiměřené doby k jeho akceptaci s přihlédnutím k
povaze navrhované smlouvy, je nutno konstatovat, že akceptační úkony učiněné po
téměř dvou letech a šesti měsících, pokud by byly v průběhu řízení učiněny, by
byly opožděné a směřovaly k návrhu, který již zanikl. Nejvyšší soud tedy v
tomto směru neshledal v postupu odvolacího soudu žádného pochybení. Shora
uvedená námitka dovolatelky ostatně neobstojí i z toho důvodu, že v průběhu
řízení nebylo zjištěno, že by dovolatelka nějaký písemný akceptační úkon
učinila.
K námitce dovolatelky, že odvolací soud nesprávně vyložil úkon zůstavitele K.
S. o rozsahu vzdání se jeho majetkových práv vzniklých smrtí jeho manželky D.
S., Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud správně rozlišil institut
pohledávky za dědictvím vyplývající z vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů (částka 272 442 Kč, která je předmětem sporu) a
dědický podíl pozůstalého manžela (částka 67 422 Kč, které se K. S. vzdal). V
dohodě dědiců ze dne 3. prosince 1993, která byla schválena usnesením Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 31. března 1994 č. j. D 962/93-16 se K. S. výslovně
vzdal pouze svého dědického podílu. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru,
že se jmenovaný nevzdal výplaty své pohledávky za dědictvím z titulu vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, odpovídá tento výklad příslušným
ustanovením občanského zákoníku, přičemž námitka dovolatelky, že K. S. nebyl
osobou znalou práva, je irelevantní.
Z výše uvedených skutečností tedy vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Nejvyšší soud proto podle § 243b
odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná a první žalobkyni zřejmě žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. října 2000
JUDr. Zdeněk D e s , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová