29 Cdo 915/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
V. a k. N., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Městu N.,
zastoupenému advokátem o zaplacení částky 47 219,60 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 438/95, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. ledna
2000, č. j. 28 Co 680/99-64, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2000, č. j. 28 Co
680/99-64, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 9. prosince 1998, č. j. 6 C 438/95-42,
ve znění usnesení ze dne 4. října 1998, č. j. 6 C 438/95-58, zamítl žalobu, aby
žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 47 219, 60 Kč s 3% úrokem z
prodlení od 25. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15.
7. 1994 z uvedené částky do zaplacení, zastavil řízení v části týkající se 15%
úroků z prodlení z částky 47 219, 60 Kč od 25. 5. 1994 do 14. 7. 1994 a 2%
úroků z prodlení z částky 47 219, 60 Kč od 15. 7. 1994 do zaplacení, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se původně
domáhal zaplacení částky 76 708, 40 Kč s 18% úroky z prodlení od 25. 5. 1994 do
zaplacení s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem objektu v K. ulici v N. Do
tohoto objektu žalobce dodával vodu z veřejného vodovodu v době od června 1992
do září 1993. Za uvedené období na základě spotřeby vyúčtoval vodné v celkové
výši 76 708, 40 Kč, jednalo se o mimosmluvní odběr. Při ústním jednání dne 9.
12. 1998 vzal žalobce žalobu do částky 29 488, 40 Kč s 18% úroky z prodlení od
25. 5. 1994 do zaplacení zpět a usnesením soudu prvního stupně bylo v této
části řízením zastaveno. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný se stal
vlastníkem předmětné nemovitosti dne 12. 1. 1993. Žalobce po částečném
zpětvzetí žaloby požaduje zaplatit odběr vody za období od 12. 1. 1993 do 9. 9.
1993 z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
nebylo prokázáno, že by vodu od žalobce odebíral žalovaný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 4. ledna 2000, č. j. 28 Co 680/99-64, rozsudek soudu
prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení změnil tak, že žalovanému uložil,
aby žalobci zaplatil částku 47 219, 60 Kč s 3% úrokem z prodlení od 25. 5. 1994
do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem z prodlení od 15. 7. 1994 do zaplacení, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel
ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s právními
závěry, které z nich soud prvního stupně vyvodil. Odvolací soud poukázal
především na to, že v ustanovení § 16 odst. 2 vyhl č. 144/1978 Sb., o veřejných
vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhl. č. 185/1988 Sb., byla
definice odběratele zúžena na vlastníka nemovitosti, pro niž se dodává voda z
veřejného vodovodu. Za odběr vody proto podle názoru odvolacího soudu odpovídá
vlastník nemovitosti, nikoli její uživatel. Dodávka vody do objektu žalovaného
byla prokázána naměřenou spotřebou vody na vodoměru umístěném v objektu a pro
posouzení daného vztahu je nerozhodné, jakým způsobem žalovaný vodu využil nebo
nevyužil. Žalobce po částečném zpětvzetí žaloby požadoval úhradu odebrané vody
za dobu, po kterou byl žalovaný vlastníkem nemovitosti. Žalovaného je nutno
považovat za mimosmluvního odběratele ve smyslu § 25 vyhl. č. 144/1978 Sb.
Pokud žalovaný namítá, že objekt neužíval, bylo na něm, aby postupoval podle
ustanovení § 12 odst. 4 vyhl. č. 144/1978 Sb., ve znění vyhl. č. 185/1988 Sb.,
a zajistil odpojení nemovitosti od veřejného vodovodu, neboť žalobce jako
správce tohoto vodovodu může sám provést odpojení nemovitosti jen v případě
splnění podmínek stanovených v § 24 citované vyhlášky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které odůvodnil tím,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný v dovolání uvedl, že se odvolací soud nezabýval hodnocením žaloby z
hlediska bezdůvodného obohacení. Nebylo prokázáno, že by žalovanému vznikl
majetkový prospěch. Nebylo to ani možné, neboť žalovaný v rozhodné době objekt
neužíval a tento objekt byl opuštěný. Podle ustanovení § 25 odst. 1 vyhl. č.
144/1978 Sb., ve znění vyhl. č. 185/1988 Sb., se mimosmluvní odběry vody účtují
ve výši úplaty spojené s dodáním vody z veřejných vodovodů za množství odebrané
vody zjištěné technickým propočtem, přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z
prokázané nebo předpokládané doby odběru vody a účelu, k němuž bylo vody
použito. Vyhláška tedy vůbec nepředpokládá, že v případě mimosmluvního odběru
by se vycházelo z údajů vodoměru. Svým výkladem vyhlášky odvolací soud vyloučil
aplikaci občanského zákoníku na vztahy mezi dodavatelem a odběratelem vody.
Odvolací soud nesprávně poukazuje na § 24 citované vyhlášky, pokud dovodil, že
žalobce nemohl provést odpojení nemovitosti. Žalobce neměl po značně dlouhou
dobu přístup k měřícímu přístroji, což zakládalo důvod přerušení dodávky vody
podle § 24 odst. 1 písm. e) vyhlášky. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání uvedl, že pro posouzení předmětného
nároku je rozhodující vyhl. č. 144/1978 Sb., ve znění vyhl. 185/1988 Sb.,
která dopadá na odběry smluvené i mimosmluvní, a též aplikace občanského
zákoníku. Názor dovolatele, že mu nevznikl majetkový prospěch získaný plněním
bez právního důvodu, je nesprávný. Voda jako výrobek určité majetkové hodnoty
se způsobem definovaným ve vyhlášce dostala do moci dovolatele a je nerozhodné,
jak s ní potom naložil. Údaje vodoměru byly použity jako východisko pro
stanovení výše bezdůvodného obohacení a žalovaný jejich správnost v řízení
nijak nezpochybňoval. Dovolatel byl v rozhodném období vlastníkem nemovitosti,
užívací práva jiných osob nedoložil. Právní úprava vztahů při dodávkách pitné
vody je upravena speciálním předpisem, vyhl. č. 144/1978 Sb., ve znění vyhl.
185/1988 Sb., který neobsahuje žádnou zvláštní úpravu, pokud jde o smlouvy o
dodávce vody. V praxi proto zpravidla s menšími odběrateli nejsou uzavírány
písemné smlouvy a odběry jsou podchyceny na tzv. odečtové kartě, kde bývá
označen poslední známý odběratel vody a uvedeny jednotlivé odečty vodoměru.
Tyto odečtové karty slouží současně jako podklad pro fakturaci. Případné změny
majitele objektů bývají žalobci ohlašovány původními nebo novými odběrateli
nebo zjišťovány pracovníky žalobce při odečtech vody. Žádné ustanovení citované
vyhlášky však neumožňuje žalobci omezit nebo přerušit dodávku vody při
uvedených změnách. Pokud jde o rozsah peněžité náhrady, žalobce
postupoval vůči žalovanému velmi shovívavě a požadoval poskytnutí náhrady v
menším rozsahu (tj. podle § 21 odst. 3 citované vyhlášky – podle údajů
vodoměru), než na jakou měl nárok podle § 25 odst. 1 této vyhlášky (technický
propočet vycházející ze světlosti potrubí a z prokázané doby odběru). Dovolatel
nikdy nezpochybnil údaje naměřené vodoměrem, nereklamoval výši odběru a
nepožadoval přezkoušení funkce vodoměru podle § 20 odst. 2 citované vyhlášky.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl dovolání
zamítnout.
90
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního
řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.„).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud„) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že
je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený
rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru,
že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem. Předmětem daného dovolacího přezkumu je proto správnost právního
posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže
odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V daném případě odvolací soud i soud prvního stupně zjistily, že žalobce v
posuzovaném období dodával vodu z veřejného vodovodu do objektu žalovaného v
ulici K. v N., aniž došlo k uzavření kupní smlouvy. Toto zjištění nezpochybňuje
ani dovolatel.
Dodávky vody z veřejných vodovodů mají, pokud jde o právní úpravu, dvojí režim.
Vzhledem k tomu, že jde o zvláštní druh hospodářské činnosti, která má značný
veřejný význam, jsou tyto dodávky regulovány jednak předpisy veřejnoprávní
povahy (zákon č. 138/1973 Sb., o vodách), jednak též předpisy soukromoprávními
- jde současně o prodej a koupi vody jako věci. Toto sepětí
veřejného a soukromého práva se plně projevuje ve vyhlášce č. 144/1978 Sb., o
veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988
Sb. (dále jen „vyhláška„), která je sice prováděcím předpisem k zákonu č.
138/1973 Sb., o vodách, ale současně ve své části čtvrté obsahuje regulaci
právních vztahů mezi subjekty, které veřejné vodovody provozují a vodu jimi
dodávají, a spotřebiteli. O tom, že jde o soukromoprávní úpravu svědčí i znění
§ 40 vyhlášky.
Z tohoto propojení právních předpisů veřejnoprávní a soukromoprávní povahy
vyplývá, že dodávky vody se sice zásadně řídí soukromoprávními předpisy, tj.
dnes občanským a obchodním zákoníkem, ale z úpravy zde obsažené se uplatní
pouze smluvní princip vzniku závazků, popř. některá ustanovení upravující
obecné problémy závazkových vztahů (např. promlčení nároků, odpovědnostní
vztahy). Pokud jde o vznik a obsah samotného závazku k dodávce vody z veřejného
vodovodu, vyplývají z vyhlášky následující pravidla, která modifikují smluvní
volnost účastníků těchto vztahů:
- smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu může být uzavřena pouze s
vlastníkem nemovitosti: tato skutečnost je dána jednak věcnými důvody -
způsobem, jakým je voda veřejnými vodovody rozváděna a přiváděna do
jednotlivých nemovitostí (viz právní úprava v části první vyhlášky), jednak to
vyplývá z ustanovení § 16 odst. 2 vyhlášky, které dává pouze vlastníkovi právo
odběru vody v dané nemovitosti - viz též legislativní zkratka „odběratel„, v
dobových souvislostech zákonný termín pro stranu oprávněnou ze smlouvy. Pro
uvedený závěr svědčí i skutečnost, že vyhláškou č. 185/1988 Sb. byl dosud širší
okruh oprávněných (vyhláška do své novelizace hovoří v § 16 odst. 2 o správci,
kterým míní vlastníka i uživatele nemovitosti) zúžen jen na vlastníka. Na tuto
úpravu potom navazuje § 37 vyhlášky, který stanoví odběrateli povinnost platit
dodavateli úplatu za dodávání vody pro nemovitost k jakémukoli účelu. Další
podpůrný argument pro výlučné postavení vlastníka nemovitosti jako odběratele
vyplývá i z cenových předpisů, kde ze seznamu zboží, u něhož se uplatňují věcně
usměrňované ceny, vyplývá, že se předpokládá, že správci vodovodu platí
vlastník nemovitosti (odběratel) a v případech, kdy není on sám konečným
spotřebitelem, dohodne se spotřebiteli rozúčtování vodného a stočného,
- rozsah odběru vody vyplývá přímo z vyhlášky - podle § 16 odst. 2 vlastník
může odebírat vodu do sjednané výše, není-li výše odběru sjednána, podle
skutečné potřeby,
- dodavatel (správce vodovodu) je oprávněn v případě nedodržení podmínek
odběru, které jsou ve vyhlášce vypočteny, přímo na základě vyhlášky omezit nebo
přerušit dodávku vody,
- vyhláška upravuje závazný způsob zjišťování množství vody, které odběratel
odebral, a stanoví práva dodavatele s tím spojená,
- vyhláška upravuje kogentně okamžik splnění dodávky vody (§ 23 odst.
1 a 2), tato úprava však platí jen pro smluvní odběry,
- z ustanovení § 24 vyplývá taxativní výčet skutečností, při jejichž vzniku je
dodavatel oprávněn omezit nebo přerušit dodávku vody, z této úpravy současně
vyplývá, že mimo tento výčet nemůže být dodávka vody omezena nebo zastavena,
vyhláška současně stanoví, kdy má dodavatel povinnost zajistit náhradní zdroj
vody,
- vyhláškou jsou regulovány i situace, kdy k uzavření smlouvy o dodávce vody
nedojde, popř. odběratel postupuje v rozporu se smlouvou (§ 25). Podle
ustanovení § 25 odst. 1 vyhlášky při odběrech vody z veřejného vodovodu
uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, či v rozporu se smlouvou *tyto případy
jsou vymezeny v odstavci prvém pod písmenem b)*, účtují se tyto odběry vody ve
výši úplaty spojené s dodáváním vody z veřejných vodovodů za množství odebrané
vody zjištěné technickým propočtem, přičemž se vychází ze světlosti potrubí, z
prokázané nebo předpokládané doby odběru vody a účelu, k němuž bylo vody
použito. Podle ustanovení § 25 odst. 2 vyhlášky se k částkám za odběr takto
stanoveným připočtou náklady spojené se zjišťováním případů odběrů uvedených v
odstavci 1, nejméně však 50 Kč. Z dané úpravy lze vyvodit, že vyhláška
předpokládá, že v případech bezesmluvních odběrů nebude instalován vodoměr, a
proto je nutno upravit náhradní způsob výpočtu množství vody, které odběratel
odebral. Toto řešení je shodné pro případy odběrů, kdy odběratel porušil
smlouvu a zkreslil dodatečným zásahem výsledky, které ukazuje vodoměr.
91
Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde tedy o závazkové vztahy, které
sice vznikají uzavřením smlouvy podle obecných předpisů (občanský, obchodní
zákoník), ale u nichž speciální předpis stanoví, kdo může
takovou smlouvu uzavřít, a omezuje též smluvní volnost stran tím, že závazně
upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu.
Tento speciální předpis pak současně stanoví povinnost k úhradě odebrané vody v
případě odběru vody z veřejného vodovodu uskutečněného bez smlouvy s
dodavatelem a stanoví v tomto případě výši úplaty i způsob,
jakým je zjišťováno množství odebrané vody (§ 25 vyhlášky). Z kontextu
vyhlášky, zejména z ustanovení § 16 odst. 2, vyplývá, že povinnost k úhradě
odebrané vody má v tomto případě vlastník nemovitosti, pro niž byla voda z
veřejného vodovodu odebrána. Ze shora učiněného rozboru totiž vyplývá, že
vyhláška vychází z toho, že při dodávkách vody z veřejného vodovodu vstupují do
právního vztahu správce, který dodává vodu z veřejného vodovodu, a vlastník
nemovitosti, pro niž je voda odebírána. Jde buď o smluvní vztah mezi těmito
subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti – odběru vody bez
uzavření smlouvy s dodavatelem.
Ze skutečnosti, že úplata za odběr vody z veřejného vodovodu pro nemovitost
napojenou na tento veřejný vodovod je upravena zvláštním předpisem, vyplývá, že
se v tomto případě neuplatní obecná úprava institutu bezesmluvního obohacení.
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je povinen zaplatit vodu
dodanou žalobcem do nemovitosti žalovaného v K. ulici v N., je tento jeho
závěr správný.
Námitka žalovaného, že žalobce mohl odpojit předmětnou nemovitost od veřejného
vodovodu, je v této souvislosti nepodstatná.
Oprávněná je však námitka žalovaného, že v případě bezesmluvního odběru vody z
veřejného vodovodu mělo být při zjišťování množství odebrané vody postupováno
podle ustanovení § 25 vyhlášky, což se v daném případě nestalo. Samozřejmě,
pokud by bylo nepochybné, že množství odebrané vody zjištěné vodoměrem je nižší
než množství vody, jež by bylo zjištěno postupem podle § 25 vyhlášky, nebylo by
nutno tento výpočet provádět, neboť žalobce na žalovaném uplatňuje úplatu za
odebranou vodu pouze v zažalované částce. Dovolací soud však tuto skutečnost
není schopen posoudit a proto mu nezbylo než z tohoto důvodu rozsudek
odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V dalším řízení odvolací soud rovněž nepomine skutečnost, že správné označení
žalobce je V. a k. N., a. s.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. května 2001
JUDr. Zdeněk D e s, v. r.
předseda senátu
v