U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka ve věci žalobce
Zemědělského družstva Mořina, se sídlem v Mořině, PSČ 267 17, identifikační
číslo 00103004, zastoupeného JUDr. Tomášem Prokopcem, advokátem, se sídlem v
Praze – Novém Městě, Karlovo náměstí 19, PSČ 128 00, proti žalované EXIMO
Trading, spol. s r.o., se sídlem v Plzni, Čedičová 511/9, PSČ 326 00,
identifikační číslo 40523535, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, se
sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1481/4, PSČ 140 00, o zaplacení částky 413.436,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm
23/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19.
listopadu 2008,
č. j. 12 Cmo 164/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2007, č. j. 44 Cm 23/2004-93, uložil
Krajský soud v Plzni žalované zaplatit žalobci částku 413.436,- Kč s 8 %
ročním úrokem z prodlení od 8. května 2001 do zaplacení. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalované uloženo zaplatit
žalobci částku 413.436,- Kč s 2 % (ročním) úrokem z prodlení od 3. února 2004
do zaplacení; ve zbývající části jej změnil tak, že žalobu „o zaplacení úroku z
prodlení nad uvedený rozsah“ zamítl. Soudy vyšly z toho, že:
1) K návrhu žalované Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 23. srpna 2000,
č. j. 72 E 394/2000-47, nařídil (podle vykonatelného platebního rozkazu
Krajského soudu v Plzni ze dne 2. srpna 1999, č. j. Ro 1734/99-18, pro
zaplacení částky 382.382,- Kč, nákladů nalézacího řízení ve výši 15.296,- Kč a
nákladů vykonávacího řízení ve výši 7.648,- Kč) výkon rozhodnutí přikázáním
pohledávky povinné V. O. D. P., spol. s r. o. – v likvidaci za žalobcem. Usnesení nabylo právní moci 20. září 2000. 2) Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 26 K
88/2000, byl na majetek povinné V. O. D. P., spol. s r. o. – v likvidaci (dále
též jen „úpadkyně“) prohlášen konkurs. 3) K dalšímu návrhu žalované Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 5. února
2001, č. j. E 2051/2000-3, nařídil výkon rozhodnutí přímo proti žalobci
přikázáním pohledávky z jeho účtu u peněžního ústavu. 4) Výkon rozhodnutí byl proveden dne 7. května 2001, kdy byla (s připočtením
náhrady nákladů vykonávacího řízení) z účtu žalobce ve prospěch účtu žalované
bankou odepsána částka 413.436,- Kč. Soudy obou stupňů, odkazujíce na § 14 odst. 1 písm. e/ zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), dospěly shodně k závěru, že stržení
předmětné částky z účtu žalobce ve prospěch žalované bylo provedeno bez
právního důvodu, pročež
se žalovaná bezdůvodně obohatila na úkor žalobce. Námitku promlčení žalobou
uplatněného nároku soudy shledaly nedůvodnou, neboť promlčecí doba začala běžet
v květnu 2001
a žaloba byla soudu doručena v listopadu 2003. Odvolací soud odmítl i námitku žalované, podle níž ve sporu není pasivně věcně
legitimována ona, ale výlučně banka, která v rozporu s § 14 odst. 1 písm. e/
ZKV předmětnou částku z účtu žalované odepsala. Uvedl, že v projednávané věci
se nepochybně obohatila žalovaná, pokud jí byla bez právního důvodu připsána na
účet označená částka, a proto je ve sporu pasivně legitimována. Připustil
ovšem, že žalobce se mohl domáhat zaplacení uvedené částky i proti bance z
titulu náhrady škody, kterou mu banka způsobila tím,
že v rozporu se smlouvou o běžném účtu a § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV převedla
předmětnou částku na cizí účet. Odvolací soud měl – na rozdíl od soudu prvního stupně – za to, že žalovaná
nebyla s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení již ode dne následujícího po
odepsání příslušné částky z účtu žalobce, ale až ode dne následujícího po
doručení žaloby
(tj. od 3. února 2004). Dovodil, že žalovaná byla povinna bezdůvodné obohacení
vydat
až poté, co o to byla požádána.
Proto v odpovídajícím rozsahu rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“ dovoláním,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc přitom dovolací
důvody dle § 241a odst. 2
písm. a/ a b/ o. s. ř. a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka namítá, že soudy v projednávané věci mechanicky aplikovaly
ustanovení § 14 odst. 1 písm. c/ a e/ ZKV, aniž by zkoumaly, zda jde o nároky
uspokojované z majetku patřícího do konkursní podstaty úpadkyně. Soudy se
nevypořádaly s důkazem rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 18. srpna
2003, č. j. 48 Cm 96/2002-36,
z něhož – podle názoru dovolatelky – vyplývá, že úpadkyně nemá žádnou
pohledávku
vůči žalobci. Jejich rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná a řízení je stiženo
vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolatelka vytýká soudům, že v rozporu s hmotným právem posoudily právní
vztahy mezi žalobcem, žalovanou a bankou. Dovozuje, že pokud banka „sníží“
pohledávku z účtu žalobce bez právního důvodu, je jedině ona zavázána obohacení
vydat. A pokud banka dále plní vůči žalované, činí tak opět bez právního důvodu
a pouze jí vzniká právo na vydání bezdůvodného obohacení od žalované. Není
možné připustit, aby „banka mohla kdykoliv
bez důvodu snížit pohledávku z účtu klienta“ a odkázat ho na to, aby bezdůvodné
obohacení vymáhal na příjemci dané částky. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom,
že odvolací soud „posoudil rozdílně postavení banky při bezdůvodném obohacení
odepsáním z účtu poddlužníka“, k čemuž poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (jde o
rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna
2002, sp. zn. 29 Cdo 95/2000 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 4,
ročník 2002, pod číslem 70). Dovolání není přípustné.
Tomu, zda dovolání je přípustné objektivně, vždy předchází zkoumání subjektivní
přípustnosti dovolání.
K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu
uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zamítnutím žaloby co do části požadovaného úroku z prodlení nebyla dovolatelce
způsobena žádná újma (naopak rozhodnutí po změně vyznívá ve vztahu k
dovolatelce příznivěji). Dovolatelka tudíž není osobou subjektivně oprávněnou
podat proti měnícímu výroku dovolání.
Dovolání proti měnící části výroku rozsudku odvolacího soudu proto Nejvyšší
soud
podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř odmítl jako podané
neoprávněnou osobou.
Dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud
- jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka
pak (oproti svému mínění) nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku,
z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta
první, o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit
námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména
provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky
zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března
2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst.
3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Námitka, podle které se soudy nevypořádaly s důkazem rozhodnutím Krajského
soudu v Plzni, je pro úvahy o přípustnosti dovolání právně bezcenná, a to již s
ohledem na způsob, jakým ji dovolatelka formuluje. Závěr, podle něhož soud není
povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela
zřejmě z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále např. nález
Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod
pořadovým číslem 3).
Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vystihuje dovolací důvod podle
ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. V podobě uplatněné dovoláním
(nepřezkoumatelnost coby důsledek důkazu neexistence pohledávky úpadkyně vůči
žalobci) však tvrzená vada nezahrnuje podmínku existence právní otázky
zásadního významu (a to i s přihlédnutím k ustálené judikatuře, na kterou se
odkazuje níže); jejím prostřednictvím proto (jak vyloženo výše) přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nelze.
V rovině dovoláním zpochybněného právního posouzení věci je pak judikatura
Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené rozhodnutí v souladu.
Tak již v rozsudku uveřejněném pod číslem 42/2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 42/2003“) Nejvyšší soud vyložil, že po prohlášení
konkursu
na majetek povinného již dlužník povinného nesmí vyplatit oprávněnému jinou
peněžitou pohledávku přikázanou oprávněnému ve smyslu § 312 a násl. o. s. ř. a
že plnění, které dlužník povinného poskytl oprávněnému na základě pravomocně
nařízeného výkonu rozhodnutí v době po prohlášení konkursu na majetek
povinného, je plněním bez právního důvodu, k jehož vymožení je aktivně věcně
legitimován dlužník povinného, nikoli povinný nebo správce konkursní podstaty
povinného, neboť takovým plněním dlužníkův dluh vůči povinnému (úpadci)
nezaniká.
Tyto závěry (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku uveřejněném pod
číslem 23/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v rozsudku ze dne 27.
března 2008,
sp. zn. 29 Odo 343/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových
stránkách),
se obdobně prosadí i ve vztahu k výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu
u peněžního ústavu (§ 303 a násl. o. s. ř.). Skutečnost, že výkon rozhodnutí
provádí odepsáním peněžních prostředků z účtu dlužníka banka, zde není
rozhodující. V projednávané věci se obdobně prosadí i další závěry učiněné
Nejvyšším soudem
v R 42/2003 (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn.
29 Odo 729/2009, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího
soudu).
Ani v tomto případě se dlužník povinné (úpadkyně) výplatou nezprostil své
povinnosti vůči úpadkyni. Plnění z účtu dlužníka povinné po prohlášení konkursu
totiž nemohlo vyvolat účinky uvedené (od 1. ledna 2001) v ustanovení § 314a
odst. 3 o. s. ř.
I v projednávané věci se žalovaná tím, že přijala peněžité plnění z účtu
dlužníka povinné poté, co byl prohlášen konkurs na majetek povinné (tedy v
době, kdy dlužník povinné již nebyl oprávněn uhradit svůj závazek jinak než do
konkursní podstaty povinné), bezdůvodně obohatila na úkor dlužníka povinné. K
vrácení bezdůvodného obohacení je tudíž
i pasivně věcně legitimována.
Na tom nic nemění ani skutečnost, že banka – převedla-li peněžní prostředky z
účtu dlužníka povinné poté, co byl prohlášen konkurs na majetek povinné –
porušila nejen ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV.
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání
přípustné není.Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované
bylo odmítnuto a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. května 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu