29 Cdo 94/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce T. P., zastoupeného JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Motole, Pod Homolkou 172/38, PSČ 150 00, proti žalovanému F. P., zastoupenému JUDr. Miroslavem Cejnarem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 500/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2012, č. j. 6 Cmo 50/2012-69, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 3. října 2011, č. j. 39 Cm 500/2010-41, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 28. prosince 2010, č. j. 39 Cm 500/2010-13, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 164.300,-Kč s 6% úrokem od 2. března 2009 do zaplacení a náklady řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný se včas podanými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil. Přitom zdůraznil, že žalovanému se v řízení provedenými důkazy nepodařilo prokázat, že směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal, podle ujednání účastníků zajišťovala vrácení půjčky poskytnuté žalobcem žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 24. února 2009. Za tohoto stavu pak ani prokázané vrácení této půjčky nemohlo vést k závěru, že „předmětný směnečný závazek neexistuje“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. (dospěje-li Nejvyšší soud k závěru o přípustnosti dovolání) zamítnout jako nedůvodné.
Dovolání žalovaného proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (k tomu srov. ustanovení § 242 odst. 3 o.
s. ř., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Výše uvedené omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v § 241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.). V poměrech dané věci je pak zřejmé, že jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.
– posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů a ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ve vztahu k tvrzenému účelu sporné směnky (tj. neprokázal, že sporná směnka vskutku zajišťovala pohledávku ze smlouvy o půjčce, jež měla později zaniknout splněním). Současně formuluje vlastní závěr, podle něhož šlo v daném případě o směnku zajišťovací a plněním na směnkou zajištěný závazek proto „musel zaniknout i akcesorický závazek, jímž byla směnka“.
Potud ovšem žalovaný ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá. Samotné hodnocení důkazů přitom nelze – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněné níže – veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. listopadu 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 6. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 200.845,59 Kč – srov. § 8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 9.140,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 1.982,40 Kč. Celkem činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 11.422,40 Kč. K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l předseda senátu