29 Cdo 947/2014-80
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Marka Doležala v právní věci
žalobce Ing. R. D., zastoupeného Mgr. Vítem Burešem, advokátem, se sídlem v
Brně – Králově Poli, Dobrovského 824/50, PSČ 612 00, proti žalovaným 1) AZ
SERVIS, a. s., se sídlem v Brně, Kulkova 946/30, PSČ 614 00, identifikační
číslo osoby 25581309, 2) A. P., MBA, a 3) Bc. A. P., o zaplacení částky
1.029.932,- Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 5 Cm 151/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 23. října 2013, č. j. 4 Cmo 285/2013-53, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. října 2013, č. j. 4 Cmo
285/2013-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 21. června 2013, č. j. 5 Cm 151/2013-18,
Krajský soud v Brně uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a
nerozdílně (podle první uplatněné směnky) částku 93.699,- Kč (představující 6%
úrok ze směnečného peníze ve výši 2.500.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2011 do
15. listopadu 2011) a směnečnou odměnu ve výši 8.333,- Kč a (podle druhé
uplatněné směnky) směnečný peníz ve výši 1.029.932,- Kč s 6% úrokem z částky
4.375.000,- Kč za dobu od 1. dubna 2011 do 15. listopadu 2011 (tj. 163.973,-
Kč), z částky 1.180.744,- Kč za dobu od 16. listopadu 2011 do 30. listopadu
2011 (tj. 2.717,- Kč) a z částky 1.029.932,- Kč za dobu od 1. prosince 2011 do
zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 14.583,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že
žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Přitom – jde-li o výrok o nákladech řízení – uzavřel, že žalobce nemá v souladu
s ustanovením § 142a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení, neboť nedoložil, že
ještě před podáním žaloby v dané věci žalované vyzval k zaplacení „žalovaných
nároků ze směnek“.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením směnečný platební rozkaz
ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, podle kterého žalobce v
rozporu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. nevyzval k plnění, jehož se v
daném řízení domáhá (tedy k plnění z uplatněných směnek), žádného žalovaného.
Přitom zdůraznil, že výzvou, kterou žalobce soudu předložil, byl vyzván (jen)
první žalovaný k zaplacení pohledávek ze smluv o půjčce, nikoliv pohledávek
směnečných. Nároky ze směnky jsou však „zcela jiné nároky“ než ty, které
případně směnka zajišťuje; jde totiž o „zcela samostatné závazkové vztahy a
nároky, které lze samostatně žalovat“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 o. s. ř. (maje za to, že ve výkladu ustanovení § 142a o. s.
ř. jde o věc dovolacím soudem dosud neřešenou), namítaje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele by měla mít výzva k plnění dle ustanovení § 142a o. s.
ř. „takový charakter a takové náležitosti“, aby druhý účastník sporu „byl
schopen rozpoznat a identifikovat věc, o kterou se principiálně jedná a aby byl
dán ještě před podáním žaloby prostor pro případné mimosoudní vyřešení případu
bez nutnosti nést náklady soudního řízení“. Je přitom zcela irelevantní, „do
jaké míry bude přesná právní kvalifikace dluhu a jeho výše obsažena v takové
výzvě“. Proto v situaci, kdy v poměrech dané věci byli žalovaní (jak je zřejmé
z obsahu jejich námitek proti vydanému směnečnému platebnímu rozkazu) již před
podáním žaloby řádně obeznámeni jak s existencí směnek, tak i se záměrem
žalobce řešit celou věc soudní cestou (a dlužnou částku přesto neuhradili), je
nutné výzvu k plnění, kterou žalobce „provedl“, považovat – jak z hlediska
obsahových požadavků stanovených § 142 o. s. ř., tak smyslu a cíle sledovaného
touto zákonnou úpravou – za zcela postačující pro připomenutí dluhu žalovaným.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil
a žalobci právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovaným přiznal.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když v řešení
dovolatelem předestřené právní otázky (tj. ve výkladu ustanovení § 142a o. s.
ř.) je napadené rozhodnutí v rozporu s (později přijatou) judikaturou
Nejvyššího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 142a o. s. ř. žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené
podle § 80 písm. b) o. s. ř., má právo na náhradu nákladů řízení proti
žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu
na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou
adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele,
může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i
v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v
odstavci 1 nezaslal (odstavec 2).
Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. (tj. otázkami souvisejícími s institutem
tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19.
února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, přičemž závěry, k nimž dospěl (a na nichž
nevidí důvod cokoli měnit ani v této věci), lze shrnout následovně.
1/ Důvodem, pro který byl občanský soudní řád „doplněn“ o ustanovení § 142a o.
s. ř., bylo – jak je zřejmé z účelu tímto ustanovením sledovaným – zabránit
praktikám věřitelů, kteří (primárně) neměli zájem na dobrovolném (mimosoudním)
zaplacení svých pohledávek, nýbrž právě na „zvýšení“ těchto pohledávek o
náklady soudního řízení (zpravidla o odměnu za zastupování advokátem - § 137
odst. 2 o. s. ř.), které často výrazně převyšovaly samotnou pohledávku.
2/ Takto vymezený účel ustanovení § 142a o. s. ř. (jakož i v rozhodnutí popsané
zásady, na nichž je vybudováno občanské soudní řízení) je nezbytné mít na
zřeteli v případech, kdy žalobce požadavku ustanovení § 142a o. s. ř. nedostojí
a nezašle žalovanému výzvu k plnění ve lhůtě nejméně sedmi dnů před podáním
žaloby na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu. Má-li
totiž být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné – při
respektování zásady rovnosti účastníků před soudem (viz čl. 96 odst. 1 Ústavy
České republiky) – posuzovat otázku případného (ne)přiznání práva na náhradu
nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv
dotčených osob (žalobce a žalovaného). V tomto směru nelze izolovaně posuzovat
(jen) to, zda žalobce způsobem určeným ustanovením § 142a o. s. ř. vyzval
žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem
konkrétní věci, zejména pak k povaze (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem
uvážení, zda vskutku při naplnění obecné míry obezřetnosti lze uvažovat o
„opomenutí“ dlužníka), k postoji dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce,
jakož i k reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby.
3/ Jelikož (i) pro rozhodování o náhradě nákladů řízení je rozhodující stav v
době vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu, nebude absence výzvy podle ustanovení
§ 142a o. s. ř. zásadně důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v
případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí,
popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (např. započtením). Není-li totiž dlužník
ochoten (nebo schopen) existující dluh ve lhůtě odpovídající ustanovení § 142a
o. s. ř. zaplatit [respektive jinak „zajistit“, aby věřitel dosáhl účelu, pro
který podal žalobu o zaplacení – srov. např. ustanovení § 71a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], není dán sebemenší
důvod sankcionovat „pochybení“ věřitele, jde-li o absenci předžalobní výzvy k
plnění. 4/ Shora uvedené se přitom přiměřeně uplatní i v případech, kdy soud o žalobě,
kterou věřitel uplatnil právo na zaplacení peněžité částky, rozhodne platebním
rozkazem (§ 172 o. s. ř.) nebo směnečným platebním rozkazem (§ 175 o. s. ř.). 5/ Rozhodne-li soud platebním rozkazem bez slyšení žalovaného, je při
posuzování okolností významných pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
limitován skutečnostmi, které žalobce uvede v žalobě a připojených listinách. Není-li z obsahu žalobních tvrzení (nebo připojených listin) zjevné, že žalobce
vyzval žalovaného k zaplacení (uplatněné) pohledávky v souladu s ustanovením §
142a odst. 1 o. s. ř., popřípadě neplynou-li z obsahu žaloby (nebo připojených
listin) právně významné (výše uvedené) skutečnosti, na jejichž základě může
soud žalobci i přes absenci takové výzvy přiznat právo na náhradu nákladů
řízení (§ 142a odst. 2 o. s. ř.), rozhodne soud, že žalobce nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Podá-li žalovaný proti platebnímu rozkazu (včasný)
odpor, platební rozkaz se tím v plném rozsahu (tj. včetně výroku o náhradě
nákladů řízení) ruší (§ 174 odst. 2 věta první o. s. ř.), přičemž pro účely
(následného) rozhodnutí o nákladech řízení se uplatní pravidla zmíněná shora. Napadne-li žalobce (nebo žalovaný) platební rozkaz (odvoláním) jen ve výroku o
nákladech řízení (§ 174 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), není žalobce limitován co
do možnosti dodatečně doložit, že povinnost určenou ustanovením § 142a odst. 1
o. s. ř. splnil [ani co do možnosti tvrdit (a osvědčit) existenci (výše
specifikovaných) právně významných skutečností odůvodňujících vznik práva
žalobce na náhradu nákladů řízení přes absenci předžalobní výzvy k plnění], a
stejně tak žalovaný může popřít tvrzení žalobce o tom, že ho k plnění před
podáním žaloby v souladu s ustanovením § 142a odst. 1 o. s. ř. vyzval a
současně svým chováním (např. zaplacením žalované částky) „potvrdit“
neopodstatněnost vzniku nákladů řízení žalobce. 6/ Rozhodne-li soud směnečným platebním rozkazem, je situace odlišná (jen)
potud, že podáním (včasných a odůvodněných) námitek se směnečný platební rozkaz
neruší, nýbrž soud k jejich projednání nařídí jednání a v rozsudku vysloví, zda
směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti nebo zda jej zrušuje a v jakém
rozsahu (§ 175 odst. 4 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí o nákladech řízení (v rámci
směnečného platebního rozkazu) se uplatní stejná kritéria jako v případě
platebního rozkazu; přitom účel výzvy podle ustanovení § 142a o. s. ř. zásadně
naplní i předložení směnky k placení. Totéž platí o rozhodování o opravném
prostředku (odvolání – srov. ustanovení § 175 odst. 6 o. s. ř.) proti výroku o
nákladech řízení. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem z pohledu shora uvedených závěrů
neobstojí (není správné), Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty za středníkem o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.