29 Cdo 986/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka v právní věci
navrhovatele Ing. M. M., zastoupeného JUDr. L. J., advokátem, za účasti
obchodní společnosti K.S., s. r. o. „v likvidaci“, o vyslovení neplatnosti
usnesení přijatého mimo valnou hromadu společnosti, vedené u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 7/2003, o dovolání navrhovatele proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. června 2006, č. j. 8 Cmo 66/2006 - 40,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
též jen „společnost) (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (výrok II.).
Odvolací soud poté, co přitakal skutkovým i právním závěrům soudu prvního
stupně, dospěl k závěru, že namítaný rozpor usnesení přijatého mimo valnou
hromadu s právními předpisy nebyl zjištěn.
Navrhovatel namítal – pokračoval odvolací soud – že usnesení přijaté mimo
valnou hromadu nebylo schváleno potřebným počtem hlasů, protože společník K.
disponoval pouze 50 % všech hlasů společnosti a druhý společník Ing. M. se k
návrhu usnesení vyjádřil zamítavě. V této souvislosti tvrdil, že smlouva o
převodu části jeho obchodního podílu na společníka K. je neplatná, protože byla
uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud konstatoval, že
ve vztazích upravených obchodním zákoníkem neplatí podle § 49 občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) § 267 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“). Vztahy mezi společníky a mezi zakladateli obchodních
společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky
navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakož i vztahy
ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka na společnosti, se vždy řídí
obchodním zákoníkem [§ 261 odst. 3 písm. a) obch. zák. ].
Z uvedeného dle odvolacího soudu vyplývá, že důvod, pro který navrhovatel
„odstoupil“ od smlouvy o převodu části obchodního podílu, tedy, že smlouva byla
uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nelze v tomto vztahu
uplatnit. Od smlouvy uzavřené podle obchodního zákoníku lze odstoupit pouze v
případech sjednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem (§ 344 obch. zák.).
Odvolací soud dále konstatoval, že společníci si sjednali možnost odstoupení od
smlouvy o převodu části obchodního podílu pouze „pro prodlení kupujícího se
zaplacením kupní ceny“. Z toho důvodu však navrhovatel od smlouvy neodstoupil a
ani tak učinit nemohl, protože sám ve svém podání tvrdil, že kupní cenu, kterou
inkasoval za převod části obchodního podílu, vrátil navrhovateli zpět, tedy k
zaplacení kupní ceny došlo. To, že vrátil kupní cenu následně, je dle názoru
odvolacího soudu „již jeho věcí“ a důsledek jejího vrácení nelze přičíst k tíži
druhého společníka, protože ten závazek ze smlouvy o převodu části obchodního
podílu splnil.
Odvolací soud dovodil, že společník K. k datu přijetí usnesení mimo valnou
hromadu disponoval dostatečným počtem hlasů, a to 64 % všech hlasů. Důvodnou
neshledal ani námitku navrhovatele, že smlouva o převodu části obchodního
podílu je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a jako taková
nepožívá ochrany a je tedy neúčinná, ani námitku, že byla uzavřena v rozporu s
dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku.
Odvolací soud rovněž neshledal správnou úvahu navrhovatele o tom, že byl
oprávněn odstoupit od smlouvy, neboť následně přijatým usnesením byla zneužita
většina hlasů. Takové zneužití většiny hlasů v neprospěch menšinových
společníků v tomto případě nepřichází v úvahu, protože přijaté usnesení se
nedotýkalo práv společníků, ale zaměstnance společnosti – manažera; § 56a odst.
1 obch. zák. se v tomto případě neuplatní.
K námitce nesprávného hodnocení usnesení, kterým byla udělena prokura, odvolací
soud uzavřel, že z § 125 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že do pravomoci valné
hromady patří i rozhodování o udělení prokury, z toho důvodu není usnesení
neplatné pro rozpor se zákonem. V části týkající se stanovení odměny prokuristy
shledal odvolací soud usnesení nicotným, protože společenská smlouva, obchodní
zákoník ani jiný právní předpis nestanoví, že by valná hromada rozhodovala o
odměně prokuristy, přičemž dodal, že tuto záležitost „by si mohla společnost
vyhradit k rozhodování přijetím zvláštního usnesení, buď změnou společenské
smlouvy rozhodnout o doplnění obsahu společenské smlouvy a svěřit tuto otázku
do rozhodování a působnosti valné hromady, případně jiným usnesením valné
hromady tuto otázku vyhradit k rozhodnutí valné hromadě“. Takové usnesení valné
hromady nebylo přijato, a proto odvolací soud uzavřel, že za část usnesení,
která se týkala rozhodnutí o odměně prokuristy, je nicotná, tudíž není možné
ani vyslovit její neplatnost.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s tím, jako soud prvního stupně prvně
posoudil tu část usnesení přijatého mimo valnou hromadu, která se týkala
zrušení usnesení valné hromady ze dne 13. března 2002, jímž bylo rozhodnuto o
snížení mzdy vedoucího zaměstnance (navrhovatele) ze 40.000,- Kč na 10.000,-
Kč. Z ustanovení § 4 odst. 5 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě plyne, že je-li
statutární orgán zároveň zaměstnancem společnosti, určuje mu mzdu orgán, který
jej do funkce jmenuje nebo volí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak. V
projednávaném případě byl navrhovatel jednatelem a zároveň vedoucím
zaměstnancem společnosti, což vyplývá z usnesení ze dne 13. března 2002, kterým
mu byla stanovena mzda ve výši 40.000,- Kč. Odvolací soud dovodil, že oprávnění
valné hromady určovat mzdu vedoucímu zaměstnanci, který je zároveň statutárním
orgánem, v sobě zahrnuje jak určování zvýšení mzdy, tak i rozhodování o jejím
snížení; nadto byl-li navrhovatel jediným manažerem společnosti, pak nebylo
možné srovnávat jeho pozici s pozicemi jiných (vedoucích) zaměstnanců
společnosti, a tudíž nelze mít za to, že by společnost nezachovávala stejné
podmínky všem zaměstnancům a tím porušovala zákoník práce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že usnesení společnosti ze dne 22. listopadu 2002 bylo
přijato v rozporu s právními předpisy, když nebylo přijato nadpoloviční
většinou hlasů společníků. Argumentuje tím, že usnesení přijal společník L. K.,
jehož obchodní podíl na společnosti činí 50 %, z toho důvodu nedisponuje
potřebnou většinou hlasů. Dovolatel dále namítá, že rozhodnutí valné hromady o
stanovení odměny prokuristy je v rozporu se zákonem. Namítá rovněž, že z
ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., neplyne, že by byla valná hromada
oprávněna rozhodnout o snížení mzdy jednatele. Nesouhlasí ani se závěrem soudů
obou stupňů, že nemohlo dojít k porušení obecných ustanovení zákoníku práce,
když byl Ing. M. jediným manažerem společnosti, a tak nelze hovořit o tom, že
by společnost nezachovávala stejné podmínky všem zaměstnancům. Dovolatel
zastává názor, že skutečnost, že společnost má pouze jednoho zaměstnance,
nezakládá právo společnosti počínat si v rozporu s obecnými ustanoveními
zákoníku práce. Namítá, že usnesením ze dne 22. listopadu 2002 byla porušena
obecná ustanovení zákoníku práce tak, že o pracovněprávních podmínek bylo
zasahováno jednostranně, v rozporu s oprávněními valné hromady a způsobem
podstatně narušujícím nejen postavení a právní jistotu určité skupiny
zaměstnanců, ale také způsobem diskriminujícím tuto skupinu zaměstnanců.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ustanovení je přípustné dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně,
jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen.
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatel založil dovolání na tom, že odvolací soud chybně neshledal žádný z
tvrzených důvodů neplatnosti usnesení přijatého dne 22. listopadu 2002 mimo
valnou hromadu společnosti opodstatněným, neboť nesprávně posoudil jeho
odstoupení od smlouvy o převodu části obchodního podílu jako neúčinné. Dále
napadá závěr soudů obou stupňů týkající se rozhodnutí o udělení prokury,
jmenování prokuristy a stanovení odměny prokuristy. A konečně nesouhlasí se
závěrem soudů obou stupňů týkajícím se snížení mzdy vedoucímu zaměstnanci
společnosti. Tvrdí, že valná hromada sice rozhoduje o určení mzdy jednatele, k
rozhodnutí o jejím snížení však oprávněna není. Namítá rovněž, že má-li
společnost pouze jednoho zaměstnance, nezakládá to její právo počínat si v
rozporu s obecnými ustanoveními zákoníku práce.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud jde o
platnost smlouvy o převodu části obchodního podílu, stejně jako závěry týkající
se odstoupení od smlouvy, postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou
významné právě a jen pro projednávanou věc. Z tohoto důvodu proto nelze
rozhodnutí odvolacího soudu považovat za zásadně právně významné.
K námitce dovolatele o protiprávnosti rozhodnutí o stanovení odměny prokuristy
učiněného mimo valnou hromadu, Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací soud
nezaložil své rozhodnutí na tom, že by takové rozhodnutí bylo v souladu s
právem, uzavřel pouze, že jde o rozhodnutí, které nepatří bez dalšího do
působnosti valné hromady a nejde proto o rozhodnutí neplatné, ale o rozhodnutí
nicotné; tento závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudu
Nejvyššího (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2000, sp.
zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod číslem
128/2000).
Pokud jde o třetí dovolací námitku, dovolací soud konstatuje, že odvolací soud
založil své rozhodnutí především na závěru, že oprávnění valné hromady určovat
mzdu vedoucímu zaměstnanci, který je zároveň statutárním orgánem, v sobě
zahrnuje jak určování zvýšení mzdy, tak i rozhodování o snížení pracovní
odměny. Dále pak na závěru, že byl-li navrhovatel jediným manažerem
společnosti, nebylo možné srovnávat jeho pozici s pozicemi jiných (vedoucích)
zaměstnanců společnosti, a tudíž nelze mít za to, že by společnost
nezachovávala stejné podmínky všem zaměstnancům a tím porušovala zákoník práce.
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že byl-li navrhovatel jediným manažerem
společnosti, pak nebylo možné srovnávat jeho pozici s pozicemi jiných
(vedoucích) zaměstnanců společnosti, a tudíž nelze mít za to, že by společnost
nezachovávala stejné podmínky všem zaměstnancům dovolání připustit nelze, neboť
nelze považovat za zásadně právně významný proto, že vychází z konkrétních
podmínek ve společnosti a nemá proto potřebný judikatorní přesah. Dovolací soud
posuzoval i soulad uvedeného závěru s hmotným právem. K tomu uzavřel, že
jsou-li podle § 1 odst. 3 zákoníku práce, zaměstnavatelé povinni zajišťovat
rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky,
včetně odměňování za práci a jiných peněžitých plnění, pak za situace, kdy má
společnost pouze jednoho (vedoucího) zaměstnance, nepřichází, jak plyne z
dikce uvedeného ustanovení, jeho použití ve vztahu k odměňování za práci v
úvahu.
V rozporu s hmotným právem není ani závěr odvolacího soudu, že z ustanovení § 4
odst. 5 zákona č. 1/1992 Sb. v rozhodném znění vyplývá, že valné hromadě
přísluší rozhodnutí o snížení odměny jednatele. Určuje-li toto ustanovení, že
je-li statutární orgán zaměstnancem, určuje mu mzdu orgán, který jej do funkce
jmenuje nebo volí (nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak), není žádných
pochyb o tom, že takový orgán rozhoduje nejen o výši první mzdy takového
zaměstnance, ale i o všech jejích změnách, ať již jde o její zvýšení anebo
snížení.
Z uvedeného plyne, že podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání
přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti
dovolání a dovolatelka jej ostatně ani netvrdí, dovolání podle ustanovení §
243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s . ř., neboť
dovolatel nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo
a společnosti v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu