29 Cdo 989/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní
věci žalobkyně ČKD PRAHA HOLDING, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí
802/56, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00 00 18 13, zastoupené JUDr.
Tomášem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 29, PSČ
150 00, proti žalované AD FIN, a. s., se sídlem v Jičíně, Jungmannova 319, PSČ
506 01, identifikační číslo osoby 25 25 59 75, zastoupené JUDr. Milanem
Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, o
zaplacení částky 9,623.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 11/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo 81/2008-181,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2008, č. j. 12 Cmo
81/2008-181, se v měnícím výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení 199.369,- Kč s příslušenstvím z této částky, zrušuje a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
pololetí až do zaplacení“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
II.). Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel
zejména z toho, že:
1/ Dne 26. dubna 2004 Správa železniční dopravní cesty, státní organizace (dále
jen „SŽDC“) jako postupitelka uzavřela se společností MICHIN spol. s r. o. (dále jen „společnost M.“) jako postupnicí smlouvou o postoupení pohledávky, na
jejímž základě postoupila SŽDC společnosti M. pohledávku vůči společnosti ZUD
a. s. v celkové výši 21,624.594,73 Kč, a to za sjednanou úplatu ve výši
10,348.894,- Kč. 2/ Dohodou ze dne 12. listopadu 2004 SŽDC a společnost M. započetly proti
pohledávce z titulu nezaplacené úplaty za postoupení předmětné pohledávky
pohledávku společnosti M. za SŽDC z titulu „neuhrazených splatných faktur“ v
celkové výši 1,288.243,- Kč; zbývající část nezaplacené úplaty za postoupení
pohledávky ve výši 9,060.651,- Kč se společnost M. zavázala zaplatit SŽDC do
deseti dnů od uzavření této dohody. 3/ Dne 10. ledna 2005 vystavila společnost M. směnku vlastní (dále jen
„směnka“), v níž se zavázala zaplatit na řad SŽDC dne 25. ledna 2005 částku
9,060.651,- Kč. Za zaplacení směnky převzala směnečné rukojemství žalobkyně
(ČKD PRAHA HOLDING, a. s.). Rubopisem ze dne 29. června 2005 převedla SŽDC
směnku na žalovanou (AD FIN, a. s.). 4/ Společnost BRIDGE, s. r. o. (dále jen „společnost B.“) poukázala dne 25. března 2005 a 4. července 2005 ve prospěch účtu SŽDC celkem částku 9,060.651,-
Kč, s tím, že za společnost M. plní závazek z dohody o zápočtu vzájemných
pohledávek uzavřené dne 12. listopadu 2004. 5/ Žalobkyně zaplatila ve dnech 6. září 2005 a 13. září 2005 žalované směnečný
peníz ve výši 9,060.651,- Kč, dále částku 333.630,- Kč odpovídající 6% úroku ze
směnečného peníze za dobu od splatnosti směnky do dne jejího zaplacení,
směnečnou odměnu ve výši 30.202,- Kč a konečně částku 199.369,- Kč
představující náklady, jež žalované vznikly v souvislosti se soudním řízením
zahájeným (návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu) u Městského soudu v
Praze, ve kterém se domáhala vůči žalobkyni zaplacení směnky. 6/ Dne 15. září 2005 uzavřela žalobkyně se žalovanou dohodu, v níž shodně
potvrdily, že žalobkyně provedla dne 6. září 2005 a 13. září 2005 shora
specifikované platby na směnku a žalované dále zaplatila rovněž částku
199.369,- Kč, jako náhradu odměny za zastupování žalované advokátem v
probíhajícím soudním řízení o zaplacení směnky. Žalovaná dále prohlásila, že
úhradou uvedených částek zanikly veškeré její pohledávky za žalobkyní vzniklé
ze směnky či v souvislosti s ní a zavázala se vzít zpět podaný návrh na vydání
směnečného platebního rozkazu, s tím, že nebude požadovat náhradu nákladů
řízení. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že platbami v celkové výši
9,060.651,- Kč, které ve dnech 25. března 2005 a 4. července 2005 SŽDC poskytla
společnost B., zanikl závazek společnosti M. z titulu nezaplacené úplaty za
postoupení pohledávky podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 26. dubna
2004 a dohody o zápočtu ze dne 12.
listopadu 2004, přičemž poskytnutým plněním
došlo – s ohledem na zajišťující charakter vystavené směnky – rovněž k zániku
závazku žalobkyně ze směnky. Jestliže za toho stavu následně plnila žalobkyně
žalované na směnku celkem částku 9,623.852,- Kč, šlo o plnění poskytnuté již
bez právního důvodu, jehož přijetím se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně
obohatila (§ 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále
jen „obč. zák.“). Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek
soudu prvního stupně ohledně částky 199.369,- Kč s příslušenstvím změnil tak,
že žalobu v této části zamítl, ve zbývajícím rozsahu pak rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Měnící výrok rozsudku odůvodnil odvolací soud tím, že platba ve výši 199.369,-
Kč (určená žalobkyní na náhradu nákladů vzniklých žalované v soudním řízení o
zaplacení směnky) neměla „hmotněprávní směnečnou povahu“, ale jednalo se o
„budoucí procesní nárok“ (na který by žalované „vzniklo právo v případě
vyhovění směnečné žalobě“), jenž nijak nesouvisí ani s nárokem ze směnky, ani
se směnkou zajištěnou pohledávkou. Účastníkům řízení pak nic nebránilo v tom,
aby se o náhradě vynaložených nákladů probíhajícího řízení dohodli (bez ohledu
na výsledek sporu) jakkoli. Plnila-li tedy žalobkyně uvedenou částku na základě
dohody uzavřené se žalovanou dne 15. září 2005, nemohla se žalovaná na úkor
žalobkyně (v rozsahu poskytnutého plnění) bezdůvodně obohatit. Na platnost
uzavřené dohody přitom nemohla mít vliv ani okolnost, že žalobkyně dodatečně
zjistila, že „kauzální důvod směnky“ zanikl. Ohledně zbývající části žalobou uplatněného nároku odvolací soud přisvědčil
závěrům soudu prvního stupně potud, že plnila-li žalobkyně na směnku v době,
kdy již „odpadl, nebo se nenaplnil kauzální důvod směnky ve vztahu žalobkyně k
remitentovi“, pak by šlo vskutku o plnění bez právního důvodu a žalobkyně by v
takovém případě měla nárok na vrácení zaplacených částek. Podle odvolacího
soudu ovšem soud prvního stupně přehlédl, že v posuzované věci není žalobkyně
výstavcem (zaplacené) směnky, ale směnečným rukojmím, jemuž bez dalšího
nepřísluší stejné kauzální námitky jako osobě, za níž bylo směnečné rukojemství
převzato. Směnečný rukojmí totiž může vznášet vůči majiteli směnky jen takové
(kauzální) námitky, které mají původ v jeho vlastním vztahu k majiteli směnky. Protože žalobkyně netvrdila nic o tom, zda vůbec (případně s jakým obsahem)
uzavřela s remitentem (SŽDC) tzv. směnečnou dohodu, zakládající její vlastní
vztah k majiteli směnky, bylo na soudu prvního stupně, aby ji podle ustanovení
§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“) vyzval k doplnění (v tomto směru neúplného) vylíčení rozhodujících
skutečností. Jestliže tak soud prvního stupně neučinil, zatížil podle
odvolacího soudu řízení vadou (§ 213b odst. 2 o. s. ř.), která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně, vyjma části, v níž bylo rozhodnuto o požadavku žalobkyně na
zaplacení částky 199.369,- Kč s příslušenstvím, zrušil a vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně
dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a
požadujíc, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého povinnost
dovolatelky uhradit žalované částku 199.369,- Kč byla založena dohodou ze dne
15. září 2005. K jejímu uzavření došlo až poté, co dovolatelka uvedenou částku
uhradila, navíc předmětem dohody nebyl závazek žalobkyně zaplatit předmětnou
částku žalované, ale pouze sjednání závazku žalované vzít zpět podaný návrh na
vydání směnečného platebního rozkazu a vrátit žalobkyni prvopis směnky. Důvodem
poskytnutí „veškerých plateb“ žalované a uzavření dohody ze dne 15. září 2005
pak bylo pouze mylné přesvědčení dovolatelky, že pohledávka ze směnky nadále
existuje a návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl tudíž podán
důvodně.
Podle přesvědčení dovolatelky přitom nelze o oprávněnosti nároku žalobkyně na
zaplacení částky 199.369,- Kč rozhodnout „samostatně a izolovaně“, když takové
rozhodnutí bezprostředně souvisí s posouzením oprávněnosti dalších žalobkyní
uplatněných nároků.
Žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, popř. zamítnout, majíc
závěry odvolacího soudu za správné.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Takovou jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud založil své měnící rozhodnutí na závěru, podle kterého právo
žalované na zaplacení částky 199.369,- Kč, představující náhradu nákladů
vynaložených žalovanou v souvislosti s uplatněním její směnečné pohledávky u
soudu, bylo založeno dohodou uzavřenou mezi žalobkyní a žalovanou dne 15. září
2005, přičemž tento nárok nijak nesouvisí s nárokem ze směnky, případně ze
směnkou zajištěné pohledávky. Současně přistoupil ke kasaci rozsudku soudu
prvního stupně ohledně zbývajících částek, jejichž zaplacení se žalobkyně vůči
žalované domáhá z titulu bezdůvodného obohacení, k jehož vzniku mělo dojít
přijetím plnění poskytnutého žalobkyní žalované na základě téže (mezi účastníky
uzavřené) dohody, s tím, že ve vztahu k tomuto nároku se bude soud prvního
stupně teprve v další fázi řízení zabývat jeho existencí (důvodností).
Závěr odvolacího soudu založený na „samostatné“ povaze nároku žalobkyně na
zaplacení částky 199.369,- Kč nemůže obstát. Uvedená částka měla (jak se podává
ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů) představovat žalobkyní
poskytnutou náhradu nákladů řízení, které žalovaná byla nucena vynaložit v
souvislosti s uplatněním její směnečné pohledávky u soudu. Z ustanovení § 121
odst. 3 obč. zák. přitom vyplývá, že náklady spojené s uplatněním pohledávky
patří mezi příslušenství pohledávky, tedy – jinak řečeno – představují jen
závazek vedlejší a akcesorický, jehož osud je závislý na osudu jistiny
pohledávky. Proto také konečný závěr o žalovaném příslušenství pohledávky lze
zpravidla učinit teprve v závislosti na rozhodnutí o tom, zda (případně z
jakého právního titulu) se přiznává jistina pohledávky (k tomu srov. mutatis
mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2003, sp. zn. 29 Cdo
2171/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 5, ročník 2003, pod
číslem 72.
Na výše vymezené povaze nároku žalované na zaplacení náhrady nákladů spojených
s uplatněním její směnečné pohledávky přitom zjevně nic nezměnila ani dohoda
účastníků uzavřená dne 15. září 2005, v níž – ve vztahu k provedené platbě ve
výši 199.369,- Kč – pouze shodně potvrdili, že byla určena na „úhradu odměny za
zastupování“ žalované před soudem v řízení o zaplacení směnky.
Lze tedy uzavřít, že rozhodl-li odvolací soud – bez zřetele na osud jistiny
pohledávky – odděleně jen o jejím příslušenství, bylo jeho rozhodnutí
předčasné, neboť konečné rozhodnutí o tom, zda zaplacením částky 199.369,- Kč
(představující náhradu nákladů vynaložených žalovanou v souvislosti s
uplatněním její směnečné pohledávky) získala žalovaná na úkor žalobkyně
bezdůvodné obohacení, bude závislé na rozhodnutí (soudu prvního stupně) o tom,
zda je důvodným také nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo
být žalovanou získáno přijetím plnění na jistinu (směnečné) pohledávky.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc vrátil v
tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2011
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu