29 Cdo 998/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní
věci žalobkyně JUDr. M. S., zastoupené JUDr. Václavem Surovým, advokátem, se
sídlem v Praze 10, Korunní 810/104, PSČ 101 00, proti žalovanému Z. K.,
zastoupenému Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, se sídlem v Praze 5 Smíchov,
Nádražní 58/110, PSČ 150 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 38/2005, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2008, č. j.
12 Cmo 437/2007 – 100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení
27.558,- Kč do rukou jejího zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výroky I. a III. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. dubna 2006, č. j. 53 Cm 38/2005 – 60 a usnesení téhož
soudu ze dne 20. srpna 2007, č. j. 53 Cm 38/2005 – 90, kterými tento soud
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 4. ledna 2005, č. j. 53 Sm
266/2004 – 9 a uložil žalovanému zaplatit státu na náhradu nákladů řízení
1.572,- Kč; současně změnil výrok II. uvedeného rozsudku tak, že uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů námitkového řízení a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. K první námitce žalovaného odvolací soud uvedl, že žalovaný je rukojmí za
výstavce žalované směnky vlastní v souladu s čl. I § 77 odst. 3 a § 31 odst. 4
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“). Žádné ustanovení směnečného zákona neukládá majiteli směnky povinnost
předložit rukojmímu směnku k placení; v tom směru shledal odvolací soud
nesprávným poukaz žalovaného na čl. I § 45 odst. 1 a 2 směnečného zákona, neboť
notifikační povinnost v tomto ustanovení uvedená se vztahuje mj. na výstavce
směnky cizí, nikoliv však na výstavce směnky vlastní, který je vázán stejně
jako příjemce cizí směnky (viz čl. I § 78 odst. 1 směnečného zákona). I kdyby směnka nebyla předložena k placení výstavci, jímž je CON INVEST a. s. –
pokračoval odvolací soud – byl by výstavce jako přímý dlužník podle čl. I § 78
odst. 1, § 77 odst. 1 a § 53 směnečného zákona, povinen směnku zaplatit, neboť
dle čl. I § 53 odst. 1 v návaznosti na § 78 odst. 1 směnečného zákona neztrácí
majitel směnky svá práva vůči příjemci směnky, přičemž jak již odvolací soud
uvedl, výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky. Podle ustanovení čl. I § 32 odst. 1 směnečného zákona, které platí dle čl. I §
77 odst. 3 směnečného zákona i pro směnky vlastní, je směnečný rukojmí vázán
jako ten, za koho se zaručil. Z toho důvodu, je-li výstavce i přes případné
nepředložení směnky k placení výstavci směnky povinen ji zaplatit, platí totéž
i pro směnečného rukojmího. Odvolací soud dodal, že směnka je upomínacím cenným papírem, proto chce-li
majitel směnky dosáhnout jejího zaplacení, musí ji předložit k placení výstavci
vlastní směnky (příjemci směnky cizí). Tato prezentace směnky, za kterou je
nutno považovat i doručení směnečné žaloby výstavci vlastní směnky (příjemci
směnky cizí) ve věci, ve které je tento výstavce (příjemce) žalován, má pouze
povahu upomínacího úkonu. Soudní praxe přijala závěr, že doručení žaloby
takovému žalovanému má účinky prezentace směnky v případě, nebyla-li směnka
předložena k placení. Pokud žalovaný v popsané věci (tedy výstavce směnky
vlastní nebo příjemce směnky cizí) nezaplatil směnku ve lhůtě pro podání
námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a zároveň nenamítl tuto skutečnost
v námitkách, zůstává žalobkyni zachován nárok na zaplacení úroku a nárok na
zaplacení směnečné odměny. Podle odvolacího soudu platí vše, co bylo řečeno k výstavci směnky vlastní a
příjemci směnky cizí i pro žalovaného v projednávané věci, neboť je směnečným
rukojmím za výstavce žalované směnky vlastní a jako takový je podle ustanovení
čl. I § 32 směnečného zákona, které dle čl. I § 77 odst. 3 směnečného zákona
platí i pro směnky vlastní, vázán jako ten, za koho se zaručil. Žalovaný by se
ubránil povinnosti zaplatit 6% úrok z částky 400.000,- Kč ode dne 16.
června 2004 do zaplacení a směnečnou odměnu pouze za splnění těchto předpokladů:
a) směnku by musel žalovaný zaplatit ve lhůtě pro podání námitek,
b) zároveň by musel včas v námitkách uvést, že směnka nebyla výstavci
vlastní směnky předložena k placení,
c) tvrzení pod bodem b) by musel prokázat, vzhledem k tomu, že směnka
obsahovala doložku „bez protestu“ (viz čl. I § 46 odst. 2 a § 77 odst. 1
směnečného zákona). Žalovaný nezaplatil směnku ve lhůtě pro podání námitek, proto již jen z tohoto
důvodu shledal odvolací soud nedůvodnou námitku žalovaného, v rozsahu uloženého
plnění 6% úroku z částky 400.000,- Kč ode dne 16. června 2004 do zaplacení a
směnečné odměny a z důvodu výše uvedených i v rozsahu zaplacení směnečného
peníze. Ke druhé námitce, v níž žalovaný tvrdí důvod pro vystavení směnky společností
CON INVEST a. s., a to zajištění úhrady ceny právních služeb na základě
smlouvy o právní pomoci z 19. září 2002 a dále uvádí důvody, pro které podle
jeho názoru nevznikl nárok na zaplacení právních služeb, proto ani nemá
žalobkyně nárok na úhradu směnky, jako prostředku zajištění splnění toho dluhu,
odvolací soud uvedl, že z obsahu této námitky je zřejmé, že žalovaný zastává
názor, že má vůči žalobkyni po obsahové stránce tytéž kauzální námitky, které
by měl výstavce směnky. Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního
stupně, že žalovaný může tyto námitky vznášet vzhledem k tomu, že byl v době
vystavení směnky členem statutárního orgánu výstavce směnky společnosti CON
INVEST a. s. a kromě toho též za výstavce směnku podepsal. Tomuto závěru
odpovídá právní výklad soudní praxe, dle něhož pokud fyzická osoba, jež
podepsala jménem výstavce směnku vlastní a bez dalšího směnku avalovala, má s
remitentem konkludentně dohodnuto obsahově totožnou směnečnou dohodu jako
výstavce. Tento závěr byl vztažen nejen na obsah směnečné dohody, ale i na
dohodu o vyplnění směnky, o čemž svědčí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
11. dubna 2005, sp. zn. 12 Cmo 408/2004, který byl publikován v časopise
Obchodní právo č. 5/2007. Aby se žalovaný, který je rukojmím za výstavce směnky vlastní na řad žalobkyně,
ubránil námitkou ze svého vlastního vztahu k žalobci, spadající pod ustanovení
čl. I § 17 směnečného zákona, musí v prvé řadě specifikovat obsah svého
právního vztahu k žalobkyni, jinými slovy obsah tzv. směnečné dohody (důvod
podepsání směnky žalovaným v postavení směnečného rukojmího), uzavřené mezi
žalobkyní a žalovaným, završené podepsáním směnky a musí uvést, jakým způsobem
následně důvod podepsání směnky odpadl či se nenaplnil a dále musí tato tvrzení
prokázat. S ohledem na § 495 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
žalobkyně není povinna tvrdit ani prokazovat důvod vzniku směnečného závazku
žalovaného a není povinna ani v žalobě tvrdit, z jakého důvodu vzal žalovaný na
sebe směnečný závazek. Břemeno tvrzení s následným břemenem důkazním tíží vždy
žalovaného, který musí konkrétně uvést, jak zněla a v čem konkrétně byla
porušena směnečná dohoda (viz též a contrario čl. I § 17 směnečného zákona).
Žalovaný tvrdil, že směnka zajišťovala splnění dluhu ze smlouvy o právní pomoci
z 19. září 2002, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně,
že toto své tvrzení neprokázal. Soud prvního stupně procesně správně poučil
žalovaného v řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu dle § 118a
odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), že neprokázal své
tvrzení o důvodu vystavení směnky a jejím podepsání žalovaným a ani po tomto
poučení žalovaný nenavrhl důkazy, které by jeho tvrzení dokázaly. Je-li směnečná dohoda uzavřena nikoliv v písemné formě, nýbrž pouze ústně či
dokonce konkludentně, dostávají se směneční dlužníci velmi často do důkazní
nouze, mají-li prokázat obsah jimi tvrzené směnečné dohody. V projednávané
věci dospěl odvolací soud k závěru, že není možné učinit na základě těchto
provedených důkazů žádný skutkový závěr. V takovém případě má neúspěch ve věci
ta strana, která měla povinnost prokázat své tvrzení. Odvolací soud s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98
uvedl, že důkazní břemeno prokázání kauzálních námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu nese žalovaný. Ten neprokázal své tvrzení, že směnka
zajišťovala úhradu právních služeb, proto je druhá námitka žalovaného
nedůvodná. Odvolací soud se tak již nezabýval další částí druhé námitky
žalovaného, že právní služby byly poskytnuty sdružením advokátů vadně, když
jakékoliv zjištění, které by odvolací soud v tomto směru učinil, by nemohlo mít
vliv na nedůvodnost této druhé námitky. Ke třetí námitce žalovaného, že směnku mohla žalobkyně uplatnit teprve po
splatnosti kauzálního dluhu, spočívajícího v ceně za poskytnuté právní služby,
odvolací soud uvedl, že přicházela v úvahu jen za předpokladu, že by žalovaný
prokázal jím tvrzenou kauzu směnky, tedy to, že směnka skutečně zajišťovala
splnění dluhu ze smlouvy o právní pomoci. Ke čtvrté námitce žalovaného odvolací soud podotkl, že majitel směnky není
povinen podat žalobu proti všem směnečným dlužníkům. Není žádný důvod, proč by
měl být v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku
postup věřitele, který se nedomáhá soudně splnění všech svých pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel především namítá, že není-li směnka vlastní řádně a včas předložena
výstavci k zaplacení, ztrácí její majitel postihová práva vůči ostatním osobám
směnečně zavázaným, minimálně však vždy ztrácí nárok na zaplacení uplatňovaných
úroků dle směnečného zákona.
Podle dovolatele je jedinou osobou, vůči níž majitel směnky neztrácí svá práva
z důvodu zmeškání lhůty k předložení směnky k placení příjemce směnky cizí
potažmo výstavce směnky vlastní. Směnečný zákon jasným způsobem určuje
označením výstavce, příp. příjemce konkrétní osobu, „na níž nemá zmeškání lhůt
vliv,“ a pokud jde o ostatní osoby směnečně zavázané (tj. i směnečné rukojmí),
stanoví, že práva majitele směnky zmeškáním lhůt vůči nim zanikají. Směnečný
rukojmí je zavázán solidárně s výstavcem směnky a dalšími osobami (§ 47 odst. 1
směnečného zákona) pouze tehdy, jsou-li v jeho případě splněny všechny podmínky
stanovené zákonem, aby nastaly právní účinky jeho závazku, což v projednávané
věci nebylo.
Dovolatel dále namítá, že nebyl dostatečným a konkrétním způsobem poučen dle
ustanovení 118a odst. 3 o. s. ř. Nedostatek poučení spatřuje v tom, že mu soud
v rámci poučení „blíže nevysvětlil a nekonkretizoval“ proč má ve věci navrhovat
další důkazy, zejména pak mu nevysvětlil že „provedené výslechy“ „považuje za
nevěrohodné a z jakých důvodů“. Dále pak rekapituluje výpovědi svědků, z nichž
podle jeho názoru vyplývá, že zde existovala nějaká souvislost mezi pohledávkou
zajištěnou směnkou a poskytováním právních služeb. Nesouhlasí ani se závěrem
odvolacího soudu, že neprokázal kauzu směnky.
A konečně dovolatel tvrdí, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval jeho
námitkou, že výkon práva ze směnky je v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud
se s touto námitkou vypořádal jen částečně. Následné odůvodnění odvolacího
soudu však nemůže podle mínění žalovaného „zhojit předcházející vadnost
rozsudku prvního stupně“ spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti.
Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není
však důvodné.
Směnečný rukojmí za výstavce směnky vlastní je (stejně jako výstavce směnky
vlastní) přímým dlužníkem ze směnky (srov. čl. I., § 32 odst. 1 a § 77 odst. 3
směnečného zákona).
Z ustanovení čl. I § 47 odst. 1 směnečného zákona plyne, že směnečný rukojmí za
výstavce (v projednávané věci žalovaný) je jedním ze solidárně zavázaných
dlužníků ze směnky.
Ustanovení čl. I § 47 odst. 2 směnečného zákona pak určuje, že majitel směnky
může požadovat plnění po kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků ze směnky,
přičemž není vázán pořadím, ve kterém se k placení zavázali.
Z výše citovaných ustanovení je nepochybné, že bylo věcí žalobkyně, proti
kterému ze solidárně zavázaných dlužníků uplatní pohledávku ze směnky. Jinými
slovy, uplatnění pohledávky ze směnky vůči směnečnému rukojmímu není podmíněno
uplatněním takové pohledávky vůči výstavci směnky vlastní.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že právní následky
předložení směnky k placení vůči přímému směnečnému dlužníku nastávají
doručením směnečného platebního rozkazu se stejnopisem směnečné žaloby tomuto
dlužníku (viz zejm. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2001 sp. zn.
29 Cdo 1937/2000 a ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 483/2002); tento
závěr se – vzhledem k ustanovení čl. I § 47 odst. 2 směnečného zákona – uplatní
nejen ve vztahu k výstavci směnky vlastní či směnečníkovi směnky cizí, ale i ve
vztahu ke směnečnému rukojmímu.
K námitce dovolatele týkající se nedostatečného poučení podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. Nejvyšší soud uzavřel, že z právní úpravy poučovací povinnosti neplyne,
že by byl soud povinen současně s poučením informovat účastníka o tom, jakým
způsobem hodnotí provedené důkazy. Ze samotného faktu, že účastníka vyzve, aby
označil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení plyne, že dosud navržené
důkazy nejsou k průkazu tvrzení účastníka dostačující. Tento závěr přitom
vyplývá přímo z textu zákona. Nadto poučil-li soud v projednávané věci
dovolatele tak, že „k jeho tvrzení, že směnka měla zajišťující charakter, zatím
nebyl označen relevantní důkazní prostředek“ (viz č. l. 52 spisu) je toho
poučení dle dovolacího soudu dostatečně konkrétní.
Důvodná není ani námitka týkající se vytýkaných nedostatků odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně. Tuto námitku odůvodnil žalovaný tím, že žalobkyně
nežaluje společnost NOC INVEST a. s. jako výstavce proto, že chce zabránit
tomu, aby tato společnost „nemohla v rámci řízení uplatnit vůči žalobkyni
nároky na náhradu škody a další námitky“ vyplývající ze vztahu právního
zastoupení „ s cílem způsobit žalovanému škodu a vyhnout se odpovědnosti“.
Dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že „neexistuje řádný důkazní
prostředek“, který by prokázal, že jde o zajišťovací směnku, odpovídá jeho
závěru to, že se nezabýval námitkou žalovaného o porušení dobrých mravů a zásad
poctivého obchodního styku při uplatnění zajišťovací směnky. Odvolací soud pak
se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s uplatněnou námitkou rozporu s dobrými
mravy a zásadami poctivého obchodního styku vypořádal, když uzavřel, že majitel
směnky není povinen podat žalobu proti všem směnečným dlužníkům, a proto není v
rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku postup
věřitele, který se nedomáhá soudně splnění všech svých pohledávek.
Námitkou, jíž polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala kauzu
směnky, pak dovolatelka vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jenž nemá u dovolání přípustného toliko podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici. Námitkou, že absence předložení
směnky není bez významu pro stanovení výše úroků a doby, za kterou je lze
požadovat se Nejvyšší soud zabývat nemohl, když tuto námitku dovolatel
nezahrnul do námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud
dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 5 a § 10 odst. 3, vyhlášky č. 484/2000 Sb.
činí odměna advokáta 45.330,- Kč. Po snížení o 50 % ve smyslu ustanovení § 18
odst. 1 uvedené vyhlášky (advokát žalobkyně učinil v dovolacím řízení toliko
jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání), jde o částku
22.665,- Kč. Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží
žalobkyni 22.965,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané
hodnoty 4.593,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalobkyni k tíži žalované
částku 27.558,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 8. června 2010
doc. JUDr. Ivana Š t e
n g l o v á
předsedkyně
senátu