MSPH 98 INS 723/2021
205 ICm 3126/2021
29
ICdo 10/2025-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobkyně M. S., zastoupené JUDr. Ľubomírem Vankem, advokátem, se sídlem v
Hodoníně, Bratislavská 3004/2, PSČ 695 01, proti žalovanému Arca Investments,
a. s., se sídlem v Bratislavě, Plynárenská 7/A, PSČ 821 09, Slovenská
republika, identifikační číslo osoby 35975041, zastoupenému JUDr. Ing. Radanem
Tesařem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Chodská 1366/9, PSČ 120 00, o určení
pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 205
ICm 3126/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci žalovaného, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 98 INS 723/2021, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2024, č. j. 205 ICm
3126/2021, 107 VSPH 422/2023-71 (MSPH 98 INS 723/2021), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí,
k rukám jejího zástupce.
1. Rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 205 ICm 3126/2021-50, Městský
soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
[1] určil, že dílčí pohledávka žalobkyně P1676/1, přihlášená do
insolvenčního řízení dlužníka (žalovaného) jako nezajištěná a nevykonatelná, je
co do výše 3.005.522,90 Kč po právu (výrok I.),
[2] určil, že dílčí pohledávka žalobkyně P1676/2, přihlášená do
insolvenčního řízení dlužníka (žalovaného) jako nezajištěná a nevykonatelná, je
co do výše 9.705,70 Kč po právu (výrok II.)
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování (nedatovanými)
listinami označenými jako „zmluva o vystavení vlastnej blankozmenky“ (dále jen
„smlouva“) a „protokol o odovzdaní doplnenej blankozmenky“ (dále jen
„protokol“) – dospěl k závěru, že pohledávka, kterou žalobkyně přihlásila do
insolvenčního řízení žalovaného (šlo o pohledávku ze směnky vlastní vystavené
dlužníkem v Bratislavě dne 28. 10. 2019 na řad žalobkyně, znějící na směnečný
peníz 106.500 EUR, se splatností 27. 10. 2020), je po právu.
4. Přitom zdůraznil, že směnka se měla týkat účastníky dohodnuté
investice ve výši 100.000 EUR. Tuto částku se žalobkyně zavázala podle smlouvy
poukázat na účet dlužníka, který měl poté, co obdrží od žalobkyně dohodnuté
plnění, vyhotovit (a žalobkyni předat) směnku znějící na částku 106.500 EUR
(odpovídající součtu poskytnuté investice a smluveného zhodnocení ve výši 6,5
%). Z obsahu protokolu je zřejmé, že žalobkyně částku 100.000 EUR dlužníku
poskytla, byť se tak stalo předáním hotovosti, nikoli převodem na dlužníkův
účet, čímž porušila smlouvu co do sjednaného způsobu plnění. Dlužník takto
poskytnuté plnění přijal a předal žalobkyni směnku. Námitka, že žalobkyně
finanční investici dlužníku neposkytla, tak není důvodná. Jestliže dlužník
akceptoval jiný způsob plnění (netrval na bezhotovostní platbě), je nutné
dospět k závěru, že žalobkyně svůj závazek ze smlouvy vůči dlužníku
splnila.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež
Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné. Učinil tak proto, že
dovolání nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a
není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Dovolatel má dovolání za přípustné pro řešení (v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu podle něj dosud nezodpovězené) otázky, zda porušení smlouvy
(dohodnutého způsobu plnění závazku žalobkyně poskytnout dlužníku částku
100.000 EUR) má „účinky vůči povinnosti vystavit směnku“. Podle dovolatele v
situaci, kdy žalobkyně nedodržela ve smlouvě dohodnutý způsob poskytnutí
finančních prostředků (nepoukázala je na účet dlužníka), je nutné dovodit, že
dlužníku nevznikla povinnost vystavit směnku. Nejde o to, zda zanikla obligace
žalobkyně složit finanční prostředky, nýbrž o otázku, zda existuje platná
smlouva, na jejímž základě byla vystavena směnka.
7. Takto uplatněná dovolací argumentace však přípustnost dovolání v
projednávané věci zjevně založit nemůže. Dovolatel především pomíjí, že otázkou
(ne)platnosti smlouvy, na jejímž základě měla být vystavena sporná směnka, se
odvolací soud při posuzování důvodnosti žaloby nezabýval, když dovolatel v
tomto směru v řízení před soudy nižších stupňů žádné konkrétní výhrady (k
platnosti smlouvy) nevznášel (svou procesní obranu založil pouze na tvrzení, že
žalobkyně dohodnutou investici dlužníku neposkytla, když na jeho účet žádná
platba od žalobkyně nebyla připsána). Ostatně závěr, podle kterého nelze mít
smlouvu za neplatnou jen proto, že některá ze smluvních stran případně následně
poruší smlouvou založený závazek, je triviální (a meritorní řešení nevyžaduje).
8. Rovněž platí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím
soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, může dovolací
soud vycházet pouze ze skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. shodně např.
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto omezení, které se prosazuje u
věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení
způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit.
9. V situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že 1/ žalobkyně finanční
prostředky ve smluvené výši dlužníku skutečně (byť v hotovosti) poskytla, 2/
dlužník tyto prostředky přijal a 3/ následně předal žalobkyni směnku obsahující
ve smlouvě dohodnuté náležitosti, tak nemá ani Nejvyšší soud důvod řešit
otázku, zda způsob, jakým žalobkyně splnila svůj závazek ze smlouvy, má (jak
dovozuje dovolatel) „účinky vůči povinnosti vystavit směnku“. Nelze totiž
přehlédnout, že obsahem protokolu je (mimo jiné) i prohlášení dovolatele, podle
něhož žalobkyně mu v souladu se smlouvou poskytla finanční investici,
dovolateli proto vznikla povinnost doplnit (v souladu se smlouvou) směnku a
odevzdat ji žalobkyni.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost hradit žalobkyni náklady řízení. Ty v
daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 17. 10. 2024), která podle
ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní
hodnoty ve výši 50.000 Kč) částku 3.100 Kč, dále z paušální částky náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za
21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 714 Kč. Celkem
činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč.
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2026
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu