KSPL 20 INS 11503/2013 139 ICm 2362/2015 29 ICdo 117/2023-561
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce P. Z., proti žalovanému SILMET Příbram a. s., se sídlem v Příbrami III 168, PSČ 261 01, identifikační číslo osoby 26210428, zastoupenému Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, PSČ 261 01, za účasti Z. Š., jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38, PSČ 306 36, o určení pravosti, výše a pořadí pohledávek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 139 ICm 2362/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci vedlejšího účastníka, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 20 INS 11503/2013, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2023, č. j. 139 ICm 2362/2015, 103 VSPH 780/2018-490 (KSPL 20 INS 11503/2013), takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného. III. Vedlejší účastník je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 28. června 2018, č. j. 139 ICm 2362/2015-325, ve znění opravného usnesení ze dne 20. dubna 2023, č. j. 139 ICm 2362/2015-528, Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (P. Z.) domáhal určení, že žalobcem popřená pohledávka žalovaného (SILMET Příbram a. s.) přihlášená do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka Z. Š., a to pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 1 v celkové výši 30 614 223,39 Kč, není po právu co do pravosti a výše, pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 2 ve výši 966 000 Kč, není po právu co do pravosti a výše a pohledávka P-1, dílčí pohledávka č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč, není po
2. K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí žaloby o určení neexistence dílčí pohledávky č. 3 v celkové výši 23 187 713,61 Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a třetí výrok).
3. Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když jeho první rozsudek ze dne 11. prosince 2019, č. j. 103 VSPH 780/2018-379, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ohledně zamítnutí části dílčí pohledávky č. 1 ve výši 13 572 405,86 Kč, ohledně dílčí pohledávky č. 2 ve výši 966 000 Kč (první věta prvního výroku) a dále tento rozsudek změnil tak, že žalovaný nemá za dlužníkem (Z. Š.) část dílčí pohledávky č. 1 ve výši 17 041 817,53 Kč a dílčí pohledávku č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč (druhá věta prvního výroku), zrušil v části ohledně pohledávky č. 3 (ve výši 23 187 713,61 Kč) Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. května 2022, č. j. 29 ICdo 66/2020-436.
4. Odvolací soud v nyní napadeném rozsudku ve vztahu k prvnímu (potvrzujícímu) výroku ohledně (směnečné) pohledávky č. 3 ve výši 23 187 713,61 Kč uvedl, jsa vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že nebyla-li na předložené směnce žalovaným vyznačena doložka „bez protestu,“ nemá tato okolnost vůči dlužníku v postavení avala žádný význam a jde k tíži směnečného věřitele ve vztahu k nepřímým dlužníkům, přičemž se postavení dlužníka tímto opomenutím nijak nezměnilo a nebylo na újmu jeho práv. Závěry insolvenčního soudu týkající se uplatnění směnečné pohledávky č. 3 žalovaným vůči dlužníku, respektive pravosti předložené směnky, obstojí.
5. Odvolací soud odkázal rovněž na závěr Nejvyššího soudu uvedený ve zrušujícím rozhodnutí, podle něhož námitku nesprávného (neúplného) vyplnění směnky spočívající v tom, že směnka v rozporu s Dohodou o vyplnění blankosměnky neobsahuje doložku „bez protestu,“ vznesl žalobce až v průběhu incidenčního sporu, tedy opožděně, a proto k ní nelze přihlížet. Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že žalovaný předložil k uplatnění pohledávky č. 3 platnou směnku, kterou dlužník podepsal v postavení avala, tedy zaručil se ji zaplatit za výstavce, a její popření žalobcem tak neobstojí.
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, konkrétně proti jeho prvnímu
výroku, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Za nesprávné právní posouzení považuje dovolatel zejména závěr odvolacího soudu, že jeho námitka ohledně nesprávného (neúplného) vyplnění směnky byla opožděná, a proto k ní nelze přihlížet. Nesouhlasí tak s právními závěry, které přijal Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku sen. zn. 29 ICdo 66/2020, neboť zákon věřiteli neukládá vznést veškeré námitky proti popírané pohledávce již ve lhůtě dle § 200 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 8. Dále namítá, že soudy nižších stupňů učinily nesprávná skutková zjištění a provedené důkazy nesprávně vyhodnotily. Závěry soudů jsou dle dovolatele v hrubém rozporu s provedenými důkazy, neboť z důkazů vyplývá, že směnka není pravá. Zároveň dovolatel namítá, že soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy a tento postup ani řádně neodůvodnily. 9. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal dovolání i vedlejší účastník (Z. Š.), jenž vymezuje přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která má být posouzena jinak, a požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 10. K oběma podaným dovoláním se vyjádřil žalovaný tak, že odvolací soud dle jeho mínění rozhodl v mezích určených zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu. Dovolání vedlejšího účastníka považuje za nepřípustné a dovolání žalobce za nedůvodné; proto navrhuje obě dovolání odmítnout. 11. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. K dovolání vedlejšího účastníka. 12. Dovolání vedlejšího účastníka v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu výroku napadeného rozsudku o věci samé, Nejvyšší soud bez dalšího odmítl podle § 243c odst. 3 věty první a § 218 písm. b/ o. s. ř., protože vedlejší účastník není k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod číslem 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 13. Dovolání vedlejšího účastníka v rozsahu, v němž směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení, Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. K dovolání žalobce. 14. Dovolání žalobce, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 15. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud formuloval již v předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci a na které pro stručnost nyní pouze odkazuje. Na závěrech v tomto rozhodnutí formulovaných pak Nejvyšší soud nemá důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání. 16. K tomu Nejvyšší soud dodává, že jeho judikatura je ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněného pod číslem 101/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 17. V poměrech projednávané věci je podstatné, že dovolatel zpochybňuje v rámci dovolání pouze závěr odvolacího soudu ohledně opožděnosti námitky nesprávného vyplnění blankosměnky (resp. chybějící doložky „bez protestu“). Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá i na závěru, že chybějící vyznačení doložky „bez protestu“ na blankosměnce nemá vůči dlužníku v postavení avala žádný význam a nezpůsobuje neplatnost směnky. Z ostatních provedených důkazů pak odvolací soud dovodil, že mu byla předložena pravá a platná směnka. I kdyby tak byla přípustná dovolatelova námitka ohledně včasnosti tvrzení o nesprávném vyplnění blankosměnky, nemělo by to vliv na závěr o platnosti směnky a rozhodnutí odvolacího soudu by i tak obstálo. 18. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nejsou způsobilé založit ani výhrady vztahující se k soudy nižších stupňů zjištěnému skutkovému stavu a ke způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145. 19. K výhradě dovolatele, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud se nevypořádal se všemi navrženými důkazy a skutkovými tvrzeními, je pak nutno poukázat na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu lze dodat, že z § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08). 20. Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby ani o tom, že v poměrech dané věci není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16]. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalobci i vedlejšímu účastníkovi vznikla povinnost nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. června 2023 a ze dne 28. června 2023), která podle ustanovení § 7 bodu 5., § 9 odst. 4 písm. c/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí částku 2 x 3 100 Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby (celkem 600 Kč) a s připočtením částky 1 428 Kč, odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud přiznal žalovanému k tíži žalobce a vedlejšího účastníka náhradu nákladů řízení celkem ve výši 8 228 Kč. S přihlédnutím k povaze uplatňovaného nároku byl každý z dovolatelů zavázán k úhradě částky 4 114 Kč. Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu