Nejvyšší soud Usnesení občanské

29 ICdo 44/2015

ze dne 2015-07-21
ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.44.2015.1

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Filipem Cilečkem v

právní věci žalobkyně M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, se

sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, PSČ 708 00, proti žalovaným 1) Mgr.

Ing. Evě Hepperové, se sídlem v Opavě, Rybářská 1665/2, PSČ 746 01, jako

insolvenční správkyni dlužníka F. J., a 2) F. J., o určení pravosti pohledávky,

vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 ICm 24/2014, jako incidenční

spor v insolvenční věci dlužníka F. J., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod

sp. zn. KSOS 37 INS 17978/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního

soudu v Olomouci ze dne 30. září 2014, č. j. 37 ICm 24/2014, 11 VSOL

107/2014-73 (KSOS 37 INS 17978/2013), takto:

Dovolání se odmítá.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 24. dubna 2014, č. j. 37 ICm

24/2014-50, přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků (výrok I.), její

návrh na ustanovení právního zástupce z řad advokátů však zamítl (výrok II.).

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně

potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II.

Žalobkyně podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které předseda

senátu Nejvyššího soudu v souladu s § 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb.,

občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl podle § 243c odst. 1

věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v

dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§

42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se

rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá

(dovolací návrh).

Dle § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné

proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,

jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního

práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací

praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka označila rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, vymezila

rozsah, v němž je napadá, popsala důvody dovolání a formulovala dovolací návrh,

k předpokladům přípustnosti dovolání však uvedla (vedle citace § 237 o. s. ř.)

toliko následující: „…napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce

zásadní význam…“.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014

Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“.

Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění

předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní

náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.

(jako v této věci), byla dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam

uvedených hledisek považuje za splněné a blíže je specifikovat, přičemž k

projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho

části.

V podrobnostech viz např. v R 4/2014 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne

27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn.

29 Cdo 2488/2013, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako ostatní rozhodnutí

Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách; srov. i

důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13

(jímž odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo

2488/2013, přitakávaje pod bodem 14 odůvodnění závěru Nejvyššího soudu o

důvodech odmítnutí dovolání), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014,

sp. zn. IV. ÚS 3982/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp.

zn. III. ÚS 695/14, jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách

Ústavního soudu.

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v

dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v

projednávané věci nedostála.

Jen pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává,

že s účinností od 1. ledna 2013 není pro posouzení přípustnosti dovolání

rozhodné kritérium zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním

rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2015

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu