KSOL 41 INS 15730/2021 1 ICm 1489/2022 29 ICdo 83/2024-176
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Národní rozvojové banky, a. s., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 44848943, zastoupeného JUDr. Petrem Wildtem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Bohuslava Martinů 1038/20, PSČ 500 02, proti žalovanému Hart & Partners, v. o. s., se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 04680294, jako insolvenčnímu správci dlužníka MS – stavby s. r. o., zastoupenému Mgr. Petrem Opletalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 1 ICm 1489/2022, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka MS – stavby s. r. o., se sídlem v Olomouci, Jilemnického 5/51, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26798425, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 41 INS 15730/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 1 ICm 1489/2022, 14 VSOL 190/2023-142 (KSOL 41 INS 15730/2021), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 1 ICm 1489/2022, 14 VSOL 190/2023-142 (KSOL 41 INS 15730/2021), se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Rozsudkem ze dne 20. dubna 2023, č. j. 1 ICm 1489/2022-96, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále též jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že pohledávka žalobce (Národní rozvojové banky, a. s.) v insolvenčním řízení vedeném u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSOL 41 INS 15730/2021, evidovaná pod P49 ve výši 7 401 450 Kč, má pořadí pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem parc. č. 300/6, 351/2, 360/2, 361/2, 364/2, 370, 373/3, 410/3, 410/4 a 421/8 zapsaným na listu vlastnictví č. 315 pro katastrální území Kaňovice u Luhačovic (dále jen „nemovitosti“ nebo „pozemky“) [bod I. výroku]. [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud – cituje § 159 odst. 1 písm. a/, § 160 odst. 1, § 195, § 196 odst. 2 a § 198 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 510 odst. 2, § 513, § 1309 odst. 1, § 1312 odst. 1, § 1937, § 1938 odst. 1, § 2029, § 2034 odst. 1, § 2035 a § 2038 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – uvedl, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (MS – stavby s. r. o.) tři pohledávky z titulu (tří označených) smluv o poskytnutí bankovní záruky uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem a (tří označených) záručních listin, všechny jako zajištěné zástavním právem k nemovitostem náležejícím do majetkové podstaty dlužníka na základě smlouvy o zástavě nemovitostí ze dne 31. března 2017, uzavřené mezi Komerční bankou a. s. (dále jen „banka K“) jako oprávněným a dlužníkem jako zástavcem, s právními účinky vkladu dne 9. května 2017 (dále též jen „zástavní smlouva“), zajišťujícím úvěry poskytnuté dlužníkovi bankou K na základě smluv ze dne 15. února 2019, 30. září 2019 a 30. dubna 2020. V souladu s podmínkami záručních listin a vždy za trvání příslušné finanční záruky plnil žalobce za dlužníka bance K (jako obligačnímu věřiteli dlužníka) částky tvrzené v přihlášce pohledávky (po 2 800 000 Kč v případě pohledávek č. 1 a č. 2 a ve výši 1 400 000 Kč v případě pohledávky č. 3).
3. Insolvenční soud se ztotožnil s argumentací žalobce, že splněním bankovní záruky ve prospěch banky K vznikl žalobci ze zákona subrogační regres podle § 1937 odst. 2 o. z. Žalobce tudíž v rozsahu poskytnutého plnění vstoupil do práv banky K a potud na něj přešla pohledávka vůči dlužníku spolu s příslušenstvím, zajištěním zástavním právem (jež se vztahuje na pohledávku i na její příslušenství) a dalšími právy s pohledávkou spojenými. Argumentace žalovaného (Hart & Partners, v. o. s. jako insolvenčního správce dlužníka), že všechny dílčí pohledávky byly uplatněny z titulu náhrady za plnění bankovní záruky a že nebylo sjednáno zajištění zástavním právem na nemovitostech dlužníka, je neopodstatněná. Názor žalovaného, že přihláškou žalobce nebyl uplatněn postoupený nárok původního věřitele (banky K), není správný. Jde totiž o nárok nabytý originárně ze zákona (nikoli obligačně jako v případě postoupení pohledávky). Bezpředmětná je též námitka podřízenosti pohledávky, neboť spor o pořadí, v jakém zajištěnému věřiteli vzniklo právo na přednostní uspokojení, není sporem o pořadí pohledávky podle § 195 insolvenčního zákona. Konečně je nerozhodné, že nedošlo k popření pravosti ani výše pohledávek žalobce, neboť se uplatní § 196 odst. 2 insolvenčního zákona; popření žalovaného má v projednávané věci tytéž účinky jako popření pravosti pohledávky.
4. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. listopadu 2023, č. j. 1 ICm 1489/2022, 14 VSOL 190/2023-142 (KSOL 41 INS 15730/2021): [1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že žalobu zamítl (první výrok). [2] Uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud – cituje § 7 insolvenčního zákona, § 1937, § 1938, § 2029 a § 2039 odst. 1 o. z. a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu – při řešení otázky, zda na žalobce (jako výstavce záručních listin) přešlo z důvodu plnění podle záručních listin pouze právo podle § 2039 odst. 1 o. z. nebo zda má též subrogační regres podle § 1937 odst. 2 o. z. (jak uzavřel insolvenční soud), tedy i zajištění smluv o revolvingovém úvěru na základě zástavní smlouvy, respektive zda žalobce uplatnil přihláškou pohledávky tento subrogační regres, vyšel z podstaty a povahy finanční záruky. Vyložil, že při finanční záruce vzniká samostatný závazek výstavce záruční listiny, který je závislý na existenci zajišťovaného závazku jen tehdy, vyplývá-li to ze záruční listiny (je-li to v ní výslovně uvedeno), což není posuzovaný případ. Finanční záruka je institutem, který není akcesorický, ani subsidiární a nevyžaduje ani existenci dluhu (protože plnění může být vázáno i na splnění jiných podmínek, uvedených v záruční listině, než je nesplnění dluhu dlužníkem).
6. Finanční záruka představuje jeden z institutů zajištění dluhu (upravených v občanském zákoníku v dílu Zajištění a utvrzení dluhů). Právním důvodem náhrady plnění poskytnutého z finanční záruky podle § 2039 o. z. je smlouva o poskytnutí bankovní záruky uzavřená mezi dlužníkem a výstavcem. Jedná- li výstavce při vystavení finanční záruky podle smlouvy uzavřené s jinou osobou, vzniká mu při plnění z takové záruky vůči této osobě samostatný nárok podle § 2039 o. z., případně dále upravený ve smlouvě o vystavení finanční záruky (což není posuzovaný případ), který je odlišný od subrogace podle § 1937 odst. 2 o. z. (upravené v občanském zákoníku v dílu Zánik závazků). Povinnost upravená v § 2039 o. z. je „originální“ povinností dlužníka nahradit výstavci to, co výstavce plnil podle záruční listiny. Ustanovení § 1937 o. z. se vztahuje na situace, kdy osoba odlišná od obligačního dlužníka zajišťuje dluh (tedy zejména na zástavu, ručení, zajišťovací převod práva a zajišťovací přistoupení k dluhu). Finanční záruka obsahuje zvláštní mechanismus upravený v § 2039 o. z., podle něhož vzniká záručnímu věřiteli nárok, aby mu dlužník zaplatil to, co záruční věřitel plnil podle záruční listiny. Tímto plněním nepřechází na záručního věřitele subrogační nárok podle § 1937 o. z., respektive podle 1938 o. z. Vystavením záruční listiny je výstavce vázán ve vztahu k věřiteli (bance B), který měl bankovní zárukou zajištěny smlouvy o revolvingovém úvěru, jež byly současně zajištěny zástavní smlouvou, blankosměnkou a dalšími zástavními smlouvami. Zástavním právem tudíž bylo zajištěno (vedle bankovní záruky) plnění na smlouvy o revolvingovém úvěru. Podle záruční listiny nebylo plnění žalobce (jakožto výstavce) zajištěno zástavním právem.
7. Dále odvolací soud vyložil, že je-li dlužník v úpadku a jeho dluh je zajištěn finanční zárukou, nemá věřitel v insolvenčním řízení postavení zajištěného věřitele podle § 2 písm. g/ insolvenčního zákona. Věřitel, jehož pohledávka je zajištěna zástavním právem (což není posuzovaný případ), se však může přihláškou pohledávky domáhat uspokojení z tohoto zajištění, včetně práva požadovat plnění z bankovní záruky (potud odkázal na § 183 odst. 2 insolvenčního zákona). Odvolací soud přisvědčil žalovanému, že žalobce přihlásil nárok na náhradu plnění poskytnutého z finanční záruky podle § 2039 o. z., čemuž odpovídá i způsob výpočtu úroku z prodlení. Nároky ze smluv o revolvingovém úvěru včetně jejich zajištění přitom žalobce ani úspěšně uplatnit nemohl. Proto se odvolací soud neztotožnil s názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2021, č. j. 160 ICm 3620/2020-32 (jehož se žalobce dovolával), podle něhož plněním z bankovní záruky dochází v souladu s § 2039 odst. 1 o. z. ve spojení s § 1937 a § 1938 o. z. k zákonné subrogaci. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky týkající se subrogace pohledávky na základě plnění z bankovní záruky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, anebo by v dílčích otázkách měla být posouzena jinak. Konkrétně jde (posuzováno podle obsahu dovolání) o tuto otázku: Uplatní se postup podle § 1937 odst. 2 o. z. i v případě plnění výstavce z bankovní záruky, nebyla-li ujednána samostatná zajišťovací smlouva k bankovní záruce, ale zaručovaný závazek byl zajištěn zástavním právem?
9. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel uvádí, že mu přihlášená pohledávka náleží včetně zajištění a že rozsudek insolvenčního soudu byl správný. V projednávané věci (totiž) nejde o bankovní záruku na první výzvu bez námitek, u níž by nebylo možné uplatnit princip akcesority ani princip subsidiarity (jak uvádí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. 29 Cdo 2151/2019). Dovolatel poskytl bankovní záruky za podmínek uvedených v čl. II záručních listin, který odkazuje na čl. IV určující náležitosti a doklady výzvy k plnění z bankovní záruky, včetně písemného prohlášení, že dlužník byl písemně vyzván k zaplacení dlužné částky jistiny zaručovaného úvěru a že ve stanovené lhůtě svůj dluh nesplnil (v případě zjištěného úpadku dlužníka pak prohlášení, že dlužník svůj dluh nesplnil a s ohledem na úpadek nebyla výzva k plnění zasílána). Dluh tedy musí existovat, dlužník musí být vyzván k jeho splnění a dovolatel pak plní 70 % jistiny zaručovaného úvěru ke dni sepsání výzvy. Nemůže být ani plněno na promlčený dluh, neboť dle záruční listiny je nutné výzvu k plnění doručit nejpozději do 6 měsíců ode dne splatnosti jistiny zaručovaného úvěru. Navíc je bankovní záruka dovolatelem poskytována jako nepostupitelná.
11. Ustanovení o náhradě plnění z bankovní záruky podle § 2039 odst. 1 o. z. a ustanovení § 1937 odst. 2 o. z. obstojí vedle sebe a navzájem se doplňují. Korektivem je existence primární pohledávky, pro jejíž zajištění byla bankovní záruka poskytnuta. Kdyby primární dluh neexistoval a z bankovní záruky by bylo na první výzvu plněno, nemohl by poskytovatel bankovní záruky vstoupit do práv věřitele a k zákonné subrogaci by nemohlo dojít. Poskytovatel bankovní záruky by mohl požadovat plnění pouze z titulu regresu po dlužníku podle § 2039 o. z. Existuje-li však primární dluh, není žádný důvod vylučovat užití § 1937 odst. 2 o. z., neboť toto ustanovení je obecné pro jakékoli plnění (nejen pro plnění ručitele, ale i pro plnění osoby, která závazek jinak zajišťuje) [jak vyplývá z § 1937 odst. 1 o. z.], tedy i pro případ plnění z finanční záruky. Ustanovení § 2039 o. z. je zvláštním ustanovením ohledně náhrady plnění z bankovní záruky, které doplňuje § 1937 odst. 2 o. z. a není s ním v rozporu.
12. Protože k úpadku dlužníka došlo v době, kdy bylo plněno z bankovní záruky (k zákonné subrogaci došlo před rozhodnutím o úpadku dlužníka), přihlásil dovolatel pohledávku do insolvenčního řízení. Jiná situace by nastala, kdyby celou pohledávku přihlásil původní věřitel, případně vedle původního věřitele i dovolatel jako pohledávku podmíněnou. Pak by došlo ke zjištění pohledávky původního věřitele, dovolatel by vstoupil do řízení podle § 183 insolvenčního zákona (který uvádí i bankovní záruku) ve spojení s § 18 insolvenčního zákona bez zřetele k tomu, zda sám pohledávku přihlásil, a stal by se zajištěným věřitelem (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022, sen. zn. 29 ICdo 7/2020, uveřejněného pod číslem 9/2023 Sb. rozh. obč.). Kdyby se na bankovní záruku nemohl použít § 1937 odst. 2 o. z., vznikla by absurdní situace, kdy by se osoba, která poskytla plnění z bankovní záruky, v případě již běžícího insolvenčního řízení domohla stejného zajištění, jako měl původní věřitel (na jehož místo v řízení by vstoupila), avšak v mimoinsolvenčních poměrech by na ni zajištění svědčící původnímu věřiteli nepřešlo. Je tudíž vyloučen závěr, že by v případě plnění z bankovní záruky nemohlo jít o zákonnou subrogaci podle § 1937 odst. 2 o. z. Nemůže být podstatné, zda osoba poskytující plnění podá sama přihlášku pohledávky s odkazem na § 1937 odst. 2 o. z. (jak tomu bylo v projednávané věci), nebo zda do insolvenčního řízení vstoupí až v jeho průběhu (na místo původního věřitele).
13. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, respektive je zamítl jako nedůvodné. III. Přípustnost dovolání
14. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
15. S přihlédnutím k části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 1 zákona č. 252/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, se pro dané insolvenční řízení, jakož i pro incidenční spory jím vyvolané, uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 30. září 2024 i v době od 1. října 2024 [s výjimkou nastavenou pro § 75 a § 109 odst. 1 písm. c/ a § 412a odst. 3 insolvenčního zákona v části první článku II (Přechodná ustanovení) bodu 2 a 3 zákona č. 252/2024 Sb.].
16. Dovolatel napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i v části, kterou odvolací soud druhým a třetím výrokem rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
17. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Potud Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., když závěry odvolacího soudu k výkladu § 1937, § 1938 a § 2039 o. z. odporují závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v (níže označeném) rozhodnutí přijatém po vydání napadeného rozsudku. IV. Důvodnost dovolání
18. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právní otázky vymezené dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že finanční záruka obsahuje v § 2039 o. z. zvláštní úpravu, podle níž záručnímu věřiteli vzniká nárok, aby mu dlužník zaplatit to, co záruční věřitel plnil podle záruční listiny, přičemž tímto plněním nepřechází na záručního věřitele zajištění zaručované pohledávky podle § 1937 o. z., respektive podle 1938 o. z.
19. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
20. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci dovolacím soudem lze rozhodné skutečnosti, z nichž vyšly oba soudy, stručně (a zjednodušeně) shrnout tak, že:
[1] Před zahájením insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka (před 26. srpnem 2021) dovolatel na základě tří smluv o poskytnutí bankovní záruky, které uzavřel s dlužníkem 15. února 2019, 30. září 2019 a 30. dubna 2020, v souladu s podmínkami obsaženými v záručních listinách vystavených v době uzavření smluv (15. února 2019, 30. září 2019 a 30. dubna 2020) uhradil bance K na její pohledávky vůči dlužníku zajištěné bankovními zárukami dne 6. dubna 2021 částku 2 800 000 Kč (podle záruční listiny z 30. září 2019) [dále jen „dílčí pohledávka č. 2“], dne 27. dubna 2021 částku 2 800 000 Kč (podle záruční listiny z 15. února 2019) [dále jen „dílčí pohledávka č. 1“] a částku 1 400 000 Kč (podle záruční listiny z 30. dubna 2020) [dále jen „dílčí pohledávka č. 3“].
[2] Dovolatel přihlásil pohledávky do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka tak, že na úhradu dílčí pohledávky č. 1 požadoval 2 800 000 Kč na jistině a 154 700 Kč na 9% smluvním úroku z prodlení za dobu od 28. května 2021 do 3. ledna 2022 (celkem 2 954 700 Kč), na úhradu dílčí pohledávky č. 2 požadoval 2 800 000 Kč na jistině a 169 400 Kč na 9% smluvním úroku z prodlení za dobu od 7. května 2021 do 3. ledna 2022 (celkem 2 969 400 Kč) a na úhradu dílčí pohledávky č. 3 požadoval 1 400 000 Kč na jistině a 77 350 Kč na 9% smluvním úroku z prodlení za dobu od 28.
května 2021 do 3. ledna 2022 (celkem 1 477 350 Kč). Všechny dílčí pohledávky (v souhrnné výši 7 401 450 Kč) přihlásil dovolatel do insolvenčního řízení jako zajištěné smluvním zástavním právem váznoucím na nemovitostech dlužníka ve prospěch banky K na základě zástavní smlouvy, kterou dlužník uzavřel 31. března 2017 s bankou K (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 9. květnu 2017) k zajištění pohledávek banky K (na které dovolatel plnil podle bankovních záruk).
[3] Úpadek dlužníka zjistil insolvenční soud usnesením ze dne 4. ledna 2022 (jímž také ustanovil žalovaného insolvenčním správcem dlužníka) a posléze (4. května 2022) prohlásil konkurs na majetek dlužníka.
[4] Při přezkumném jednání, jež se konalo 28. dubna 2022 byly všechny dílčí pohledávky zjištěny co do pravosti a výše; insolvenční správce (žalovaný) je však (všechny) popřel co do pořadí, namítaje, že nejsou zajištěny zástavním právem a že subrogovaný nárok by byl podle § 1938 odst. 1 o. z. podřízen pohledávce věřitele S. E. P. – reality spol. s r. o. [jenž coby postupník uplatňuje jako zajištěný věřitel v insolvenčním řízení tu neuhrazenou část pohledávek banky K (postupitelky) ze smluv o revolvingovém úvěru (z 15. února 2019, 30. září 2019 a 30. dubna 2020), kterou nekrylo zajištění bankovními zárukami dovolatele].
21. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení občanského zákoníku a insolvenčního zákona: § 1937 (o. z.) (1) Souhlasu dlužníka není třeba, pokud třetí osoba plní věřiteli jeho dluh proto, že za dluh ručí nebo závazek jinak zajišťuje. (2) Splněním dluhu vstupuje tato osoba do práv věřitele a má právo, aby jí dlužník vyrovnal, co za něho plnila. Pohledávka věřitele na ni přechází včetně příslušenství, zajištění a dalších práv s pohledávkou spojených. Věřitel vydá tomu, kdo za dlužníka plnil, potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí. § 1938 (o. z.) (1) Plní-li třetí osoba za dlužníka jen část dluhu, může požadovat jen vyrovnání toho, co za dlužníka plnila. Původní věřitel má právo požadovat vyrovnání zůstatku své pohledávky přednostně před novým věřitelem, ledaže se novému věřiteli zaručil, že mu bude nahrazeno, co za dlužníka vydal. (…) § 2029 (o. z.) (1) Finanční záruka vzniká prohlášením výstavce v záruční listině, že uspokojí věřitele podle záruční listiny do výše určité peněžní částky, nesplní- li dlužník věřiteli určitý dluh, anebo splní-li se jiné podmínky určené v záruční listině. Je-li výstavcem banka, zahraniční banka nebo spořitelní a úvěrní družstvo, jedná se o bankovní záruku. (2) Záruční listina vyžaduje písemnou formu. § 2039 (o. z.) (1) Dlužník nahradí výstavci to, co plnil podle záruční listiny vystavené v souladu s uzavřenou smlouvou. Uzavřela-li s výstavcem smlouvu o poskytnutí finanční záruky třetí osoba, nahradí tato osoba výstavci, co plnila podle záruční listiny vystavené v souladu se smlouvou. (2) Dlužník nemůže vůči výstavci uplatnit námitky, které by mohl uplatnit vůči věřiteli, neujednal-li s ním, že si výstavce vůči věřiteli uplatnění takových námitek vyhradí v záruční listině. § 195 (insolvenčního zákona) Popření pořadí pohledávky O popření pohledávky co do jejího pořadí jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka má méně výhodné pořadí, než je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky nebo je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Ten, kdo popírá pořadí pohledávky, musí současně uvést, v jakém pořadí má být pohledávka uspokojena.
22. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského zákoníku již v době uzavření úvěrových smluv a později nedoznala změn. Citované ustanovení insolvenčního zákona platí beze změny od zahájení insolvenčního řízení ve věci dlužníka (26. srpna 2021).
23. K povaze bankovní záruky a ke vztahu úpravy podle § 2039 odst. 1 o. z. k úpravě podle § 1937 odst. 2 o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 30. července 2025, sen. zn. 29 NSČR 62/2023 (jež se týkalo stejného dovolatele). V něm Nejvyšší soud především uzavřel, že jde-li podle podmínek vymezených v záruční listině o tzv. akcesorickou bankovní záruku, závislou na existenci zajišťovaného závazku (mezi věřitelem a dlužníkem), projeví se tato skutečnost i tím, že poskytnutím plnění podle záruční listiny hradí banka věřiteli dlužníkův materiálně existující (skutečný) závazek (dluh), přičemž právo na náhradu toho, co takto plnila, se prosadí (ve smyslu § 2039 odst. 1 o. z.) jako subrogační regres [banka úhradou vstupuje do práv věřitele, jemuž mohla podle záruční listiny namítat totéž, co dlužník (§ 2039 odst. 2 o. z.)]. V takovém případě pak není důvod vylučovat pro účely uplatnění náhrady bankou obecnou úpravu subrogačního regresu obsaženou v § 1937 odst. 2 o. z. a § 1938 odst. 1 o. z. Co do regresního nároku vůči dlužníku podle § 2039 odst. 1 věty první o. z. může mít banka k dispozici jak zajištění, které si sama sjednala s dlužníkem ve smlouvě o poskytnutí bankovní záruky, tak zajištění, které na ni přešlo podle § 1937 odst. 2 věty druhé o. z. při subrogačním regresu coby zajištění, které náleželo věřiteli, kterému plnila z akcesorické bankovní záruky (odstavec 82 odůvodnění usnesení).
24. Tamtéž Nejvyšší soud ozřejmil, že nejde-li o akcesorickou bankovní záruku, není povinnost banky plnit podmíněna tím, že plní na „skutečný dluh“ dlužníka vůči věřiteli; pro výplatu bankovní záruky je podstatné jen to, že byly splněny podmínky uvedené v záruční listině. Jen z toho, že banka v takovém případě není oprávněna zkoumat, zda věřiteli plní na dlužníkův „skutečný dluh“, však bez dalšího neplyne závěr, že je vyloučeno použití úpravy obsažené v § 1937 odst. 2 a § 1938 odst. 1 o. z. (odstavec 83 odůvodnění usnesení).
25. Následně Nejvyšší soud i s přihlédnutím ke komentářové literatuře (odstavce 84 a 85 odůvodnění usnesení) uzavřel, že banka, která na základě sjednané bankovní záruky plnila věřiteli podle podmínek záruční listiny, které jí nedovolovaly zkoumat, zda hradí dlužníkův skutečný dluh (jelikož šlo o bezpodmínečnou bankovní záruku), má právo žádat dlužníka, aby jí nahradil, to co plnila podle § 2039 odst. 1 o. z., a uplatnit (vůči dlužníku nebo i třetím osobám) zajištění tohoto nároku, které si sjednala; pro uplatnění náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. není banka povinna tvrdit ani prokazovat, že plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh. Jestliže banka v takovém případě v přihlášce své pohledávky také tvrdí a následně při přezkumu pohledávky prokáže, že takto plnila věřiteli na dlužníkův skutečný dluh, má právo požadovat úhradu poskytnutého plnění v režimu § 1937 odst. 2 o. z. (tedy včetně zajištění pohledávky, kterým disponoval věřitel); šlo-li o plnění jen na část dlužníkova skutečného dluhu, uplatní se uvedený postup s omezením podle § 1938 odst. 1 o. z. (odstavec 90 odůvodnění usnesení). Neprokáže-li banka, která jinak nedisponuje vlastním zajištěním, že plněním poskytnutým věřiteli hradila dlužníkův skutečný dluh, pak jí nenáleží právo požadovat vůči dlužníku uspokojení toho, co plnila, ze zajištění, kterým disponoval věřitel (nepřešlo na ni postupem podle § 1937 odst. 2 o. z.). Zjištění, že nehradila věřiteli dlužníkův skutečný dluh, však banku nezbavuje možnosti podílet se v insolvenčním řízení s ostatními věřiteli na poměrném uspokojení své přihlášené pohledávky (jako nezajištěné) z majetkové podstaty dlužníka z titulu náhrady podle § 2039 odst. 1 o. z. (odstavec 91 odůvodnění usnesení).
26. S těmito závěry (k nimž se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v odstavci 54 odůvodnění rozsudku ze dne 30. července 2025, sp. zn. 29 Cdo 2114/2023) není napadené rozhodnutí v souladu (právní posouzení věci odvolacím soudem ke zkoumané subrogaci není správné).
27. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil napadený rozsudek včetně závislých výroků o nákladech řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
28. V rozsahu, v němž dovolání nepřípustně směřovalo proti výrokům o nákladech řízení (srov. odstavec 16 odůvodnění shora), Nejvyšší soud dovolání neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).
29. V další fázi řízení se bude odvolací soud zabývat uplatněným právem dovolatele na uspokojení přihlášených pohledávek ze zajištění nemovitostmi ve světle shora citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 62/2023. Přitom se vypořádá i s otázkou podřízenosti podle § 1938 o. z. (kterou se citované usnesení rovněž zabývalo).
odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu