KSPL 58 INS 2957/2018 158 ICm 2382/2018 29 ICdo 85/2022-301
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, PSČ 301 00, proti žalovaným 1/ Insolvenční kanceláři Štangl a spol., veřejné obchodní společnosti, se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 43, PSČ 566 01, identifikační číslo osoby 04204379, jako insolvenčnímu správci dlužnice K. Č., zastoupenému Mgr. Janem Štanglem, advokátem, se sídlem ve Vysokém Mýtě, Bří Škorpilů 44, PSČ 566 01, a 2/ K. Č., zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem, se sídlem v Praze, Soukenická 1090/14, PSČ 110 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 158 ICm 2382/2018, jako incidenční spor v insolvenční věci K. Č., vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 58 INS 2957/2018, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2022, č. j. 158 ICm 2382/2018, 105 VSPH 830/2021-279 (KSPL 58 INS 2957/2018), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
1. Krajský soud v Plzni (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 24. května 2021, č. j. 158 ICm 2382/2018-234, určil, že zajištěná nevykonatelná pohledávka žalobce (P. Š.), uplatněná přihláškou P1 (dílčí 4) ve výši 1 595 912,50 Kč z titulu smlouvy o půjčce ze dne 23. ledna 2007, je po právu (bod I. výroku), ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným (Insolvenční kanceláří Štangl a spol., jako insolvenčním správcem dlužnice K. Č.) nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku) a druhé žalované (dlužnici) uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 46 140 Kč (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 23. ledna 2007 (včetně dvou dodatků) žalobce poskytl dlužnici půjčku ve výši 1 000 000 Kč splatnou nejpozději 31. prosince 2009 (dále jen „smlouva o půjčce“). Smlouvou o zřízení zástavního práva ze dne 23. ledna 2007 byla pohledávka žalobce zajištěna zástavním právem k blíže specifikované bytové jednotce. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužnice své pohledávky za dlužnicí (přihláškou evidovanou pod číslem P1), přičemž jako dílčí pohledávku č. 4 přihlásil zajištěnou pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ve výši 1 000 000 Kč a příslušenství ve výši 595 912,50 Kč představující úroky z prodlení za období od 1. ledna 2010 do 22. února 2018. Insolvenční správce i dlužnice pohledávku popřeli, neboť „celá půjčená částka byla ve sjednané lhůtě uhrazena a nárok na úrok z prodlení tak nevznikl“.
3. Insolvenční soud po provedeném dokazování (listinami, výpověďmi účastníků a svědků) dospěl k závěru, že žalovaní neprokázali, že „by na půjčku bylo cokoliv vráceno“. Dlužnice tvrdila, že půjčku žalobci vrátila ve třech splátkách (dne 6. února 2009 částku 9 400 euro a 270 000 Kč, dne 26. března 2008 částku 360 000 Kč a dne 28. dubna 2009 částku 140 000 Kč), avšak žalobce jí nevydal potvrzení o přijetí splátek. Pouze u první splátky poskytl blokový papír založený na čl. 44. Žalobce sepsání listiny nevyloučil, ale tvrdil, že k jejímu vyhotovení došlo z jiných důvodů (nikoliv jako potvrzení přijetí splátky).
4. K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem, potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
5. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a přisvědčil i jeho právním závěrům. Poté, co zopakoval důkaz listinou založenou na čl. 44 spisu (rukou psaným nepodepsaným a nedatovaným výpočtem), konstatoval, že tato listina neprokazuje, že „by druhá žalovaná na spornou pohledávku uhradila žalobci částku 500 000 Kč“. Zjištění z listiny odvolací soud rozvedl v bodě 14. odůvodnění rozsudku. Přisvědčil žalobci, že jde o soubor čísel, který částečnou úhradu sporné pohledávky nepotvrzuje, stejně jako úhradu půjčky nepotvrdily ani ostatní provedené důkazy.
Dodal, že dlužnice mohla být ve věci úspěšná za předpokladu, že by prokázala vrácení půjčky; nepostačovalo pouhé zpochybnění tvrzení žalobce, že půjčka splacena nebyla. Závěrem odvolací soud poznamenal, že dlužnice ani neuvedla, jaká konkrétní tvrzení měla být prokázána přepisem nahrávky z hovoru třetích osob (které nebyly přítomny u tvrzeného vrácení půjčky). Insolvenční soud tedy nepochybil, jestliže tento důkaz neprovedl.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. K předestřené otázce, zda soud je povinen hodnotit důkazy každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech, a to v souladu s pravidly logického myšlení, dovolatelka poukazuje na blíže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit.
8. Tvrdí, že z ručně psané listiny vyhotovené žalobcem lze při aplikaci logického uvažování a ve spojitosti s dalšími důkazy a vyjádřením účastníků „splátku 500 000 Kč jednoznačně zjistit“. Přitom insolvenční soud tuto listinu vůbec nehodnotil a odvolací soud nepoužil zásady logiky. Namítá, že odvolací soud srozumitelně a logicky nevysvětlil závěr o tom, že „nelze ani podpůrně dovodit, že by listina svědčila o úhradě splátky 500 000 Kč, lze přisvědčit žalobci, že se jedná o soubor čísel“. Podle dovolatelky se odvolací soud nad smyslem obsahu listiny nezamyslel a nepokusil se číslům přiřadit smysl.
9. Žalobce ve vyjádření považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Dovolání výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Při absenci dovolací argumentace na téma nákladů řízení lze dovodit (poměřováno obsahem dovolání), že se dovolání netýká té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku o nákladech řízení, a v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku napadeného rozhodnutí (o nákladech odvolacího řízení). Ostatně, potud by dovolání muselo být odmítnuto jako objektivně nepřípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
13. Dovolatelka brojí proti skutkovým zjištěním, respektive proti způsobu hodnocení důkazu, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky, zda na závazek ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 23. ledna 2007 dovolatelka žalobci něčeho uhradila. Pro řešení této otázky v dovolání nabídla vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl (dle jejího názoru) odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení existence pohledávky.
14. Námitkou, podle které měl odvolací soud ze zjištěných skutečností dovodit opačný závěr (totiž že dovolatelka žalobci vrátila finanční prostředky v částce celkem 500 000 Kč), dovolatelka nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacího přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva
procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. K tomu srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 15. K námitce dovolatelky, že ručně psaná listina vyhotovená žalobcem prokazuje vrácení částky 500 000 Kč (splátku) žalobci, lze uvést, že samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 16. K tvrzení dovolatelky, že výše uvedenou listinu odvolací soud hodnotil v rozporu se zásadami logiky, budiž dodáno, že odvolací soud se s dovolatelkou předloženým důkazem řádně vypořádal a samotné hodnocení jeho obsahu není v rozporu s pravidly logického myšlení. Odvolací soud srozumitelně vysvětlil, jak tento důkaz hodnotil a proč přisvědčil žalobci, že jde o soubor čísel a výpočet, jenž neprokazuje částečnou úhradu pohledávky žalobce z půjčky. Potud závěry odvolacího soudu nijak nevybočují z mezí uvážení odvolacího soudu a nevyžadují korekci prostřednictvím přezkumu dovolacím soudem. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Helena Myšková předsedkyně senátu