KSUL 71 INS 6605/2019 24 ICm 795/2020 29 ICdo 88/2022-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného Mgr. Richardem Merkunem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalovanému RALT COMPANY s. r. o., se sídlem v Dobřejovicích, Lipová 181, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 02138816, zastoupenému JUDr. Davidem Heryánem, advokátem, se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, PSČ 290 01, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 ICm 795/2020 jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Štětí, Pivovarská 600, PSČ 411 08, identifikační číslo osoby 25844261, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 71 INS 6605/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2022, č. j. 24 ICm 795/2020, 104 VSPH 615/2021-150 (KSUL 71 INS 6605/2019), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2021, č. j. 24 ICm 795/2020-74, určil, že pohledávka P 11 [přihlášená žalovaným (RALT COMPANY s. r. o.) ve výši 23 454 263,68 Kč do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, a popřená žalobcem (věřitelem Z. H.] není pohledávkou po právu
2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2022, č. j. 24 ICm 795/2020, 104 VSPH 615/2021-150 (KSUL 71 INS 6605/2019), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 22, § 37 odst. 2, § 39, § 524, § 525, § 558, § 570 odst. 1, § 585 a § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a z ustanovení § 13 odst. 1 a § 132 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu – se ztotožnil se skutkovými zjištěními insolvenčního soudu a s jeho právním posouzením a dále doplnil:
[1] Žalovaný se měl stát věřitelem přihlášené pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky (dále jen „postupní smlouva“) uzavřené s původním věřitelem V. Z. (dále jen „V. Z.“) jako postupitelem. Postoupení pohledávky oznámil V. Z. dne 7. července 2014 dlužníku, který písemné oznámení převzal; nelze se tudíž domáhat prokázání postupní smlouvy a dlužník je povinen (vyjma případů uvedených v § 525 obč. zák.) plnit dluh žalovanému jako postupníku pohledávky.
[2] Předmětem postoupení byla pohledávka za dlužníkem z titulu dohody o narovnání ze dne 20. listopadu 2002 (dále jen „dohoda o narovnání“) uzavřené mezi věřitelem V. Z. a dlužníkem, za kterého rovněž jednal V. Z. coby jeho jednatel. Dohodou o narovnání byl nahrazen původní závazek dlužníka splatný dne 1. listopadu 2002 z „hotovostní“ půjčky ve výši 7 500 000 Kč poskytnuté dlužníku věřitelem V. Z. dne 16. října 2002 (dále též jen „smlouva o půjčce“) za účelem „pořízení a oddlužení“ nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo 1609 v katastrálním území Černovice (dále jen „nemovitosti“); získané peněžní prostředky měl dlužník poskytnout společnosti WITCOOR s.
r. o. (dále jen „společnost W“), která uvedenou částku „složila“ jako cenu nemovitostí na účet správce konkursní podstaty společnosti 3 x P a. s. (dále jen „správce konkursní podstaty“). Nové pohledávce V. Z. za dlužníkem, vzniklé z dohody o narovnání, odpovídal peněžitý závazek dlužníka ve výši 6 900 000 Kč, splatný dne 21. listopadu 2012, s úrokem ve výši 14 % ročně. Dlužník zároveň uznal nově vzniklý závazek.
[3] Smlouva o půjčce je reálným kontraktem; k uzavření smlouvy je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. Z potvrzení správce konkursní podstaty však plyne, že společnost W složila cenu nemovitostí do notářské úschovy již dne 5. dubna 2002 (podpis správce konkursní podstaty na potvrzení ověřil notář a legalizační doložka obsahuje uvedené datum vyhotovení).
V. Z. tedy nemohl poskytnout dlužníku půjčku dne 16. října 2002.
[4] Původní závazek dlužníka ze smlouvy o půjčce neexistoval a dohoda o narovnání je neplatná pro počáteční nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.); na tom nic nemění ani skutečnost, že dlužník uznal nově vzniklý závazek z dohody o narovnání.
[5] Zájem V. Z. (coby věřitele) byl při uzavírání dohody o narovnání protichůdný zájmu dlužníka zastoupeného V. Z.; dlužník uzavřel dohodu o narovnání „ve svůj neprospěch“ jen kvůli tomu, že „na obou stranách“ jednala tatáž osoba.
V. Z. nebyl oprávněn jednat jménem dlužníka (§ 22 odst. 2 obč. zák.) a jestliže tak přesto učinil, je dohoda o narovnání neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.).
[6] Smlouvu o půjčce uzavřel s dlužníkem V. Z. jako jeho jediný společník, který zároveň jednal jménem dlužníka. Smlouva proto musela mít formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musela být podepsána před orgánem pověřeným legalizací, což se nestalo. Také dohoda o narovnání je z uvedeného důvodu absolutně neplatná pro rozpor s § 132 odst. 3 obch. zák., což platí i pro jednostranný právní úkon dlužníka (uznání závazku).
výrokům) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že odvolací soud věc posoudil v rozporu s (dovolatelem označenou) judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel připouští, že místo 16. října 2002 musela být půjčka poskytnuta dlužníku „nejpozději“ dne 5. dubna 2002, ale má za to, že dohoda o narovnání obsahuje v tomto směru ohledně nahrazovaného závazku ze smlouvy o půjčce „pouhou chybu v psaní“.
Návrh dovolatele na provedení důkazu výslechem V. Z. insolvenční soud zamítl a k vyvrácení domněnky existence uznaného závazku z dohody o narovnání žalobci „stačila jedna jediná chyba v psaní“, což má dovolatel za „nezákonné“, neboť to „degraduje význam a hodnotu právní domněnky“. Dovolatel shrnuje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že určí jeho pohledávku za pravou, popřípadě aby jej zrušil (případně včetně rozsudku insolvenčního soudu) a věc vrátil odvolacímu (insolvenčnímu) soudu k dalšímu řízení.
5. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
6. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy v prvním výroku i v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil bod II. výroku insolvenčního soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před insolvenčním soudem, a ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Ve vztahu k těmto výrokům však přípustnost dovolání vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání v této části bez dalšího odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
7. Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
8. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v tom, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2018, uveřejněné pod číslem 101/2020 Sb. rozh. obč.
9. Promítnuto do poměrů projednávané věci žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku, jejímž věřitelem se stal na základě postupní smlouvy a která má mít svůj právní důvod v dohodě o narovnání. Odvolací soud shledal dohodu o narovnání absolutně neplatnou ze tří (na sobě nezávislých) důvodů, konkrétně: 1) pro počáteční nemožnost plnění (dohodou o narovnání nahrazovaná pohledávka ze smlouvy o půjčce neexistovala), 2) pro rozpor s § 22 odst. 2 obč. zák. (věřitel V. Z. jednal v rozporu se zájmy dlužníka, jehož jménem smlouvu zároveň uzavřel) a 3) pro nedodržení formy dohody o narovnání ve smyslu § 132 odst. 3 obch. zák. (srov. odst. 3. body [4] až [6] shora).
10. Dovolatel se ve své argumentaci soustředil na skutečnost, že smlouva o půjčce byla podle něj uzavřena (předmět půjčky byl předán) „nejpozději“ dne 5. dubna 2002, takže dohoda o narovnání obsahuje ohledně data smlouvy o půjčce „pouhou chybu v psaní“, což ji nečiní absolutně neplatnou. Přehlíží však, že dohoda o narovnání je podle odvolacího soudu neplatnou (a dovolatelem přihlášená pohledávka z ní platně vzniknout nemohla) z dalších dvou důvodů; proti těmto důvodům neplatnosti dovolatel nevznáší v dovolání žádné námitky a
nezpochybňuje v tomto rozsahu právní posouzení odvolacího soudu. Zabývat se dovolatelem položenou otázku proto nemá pro výsledek dovolacího řízení význam. 11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 12. Vzhledem k odmítnutí dovolání se Nejvyšší soud již samostatně nezabýval návrhem dovolatele na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu