KSPH 66 INS 23802/2012 37 ICm 717/2013 29 ICdo 88/2024-2372
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Tomáše Zadražila a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, PSČ 500 08, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupeného JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, proti žalované Mgr. Monice Cihelkové, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 707/37, PSČ 110 00, jako insolvenční správkyni dlužníka LESS & FOREST s. r. o., zastoupené Mgr. Michaelou Bartoškovou, advokátkou, se sídlem v Praze 9, Litoměřická 834/19d, PSČ 190 00, o určení pravosti a výše pohledávek, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 ICm 717/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka LESS & FOREST s. r. o., se sídlem ve Zbraslavicích, Ostrov 3, PSČ 285 22, identifikační číslo osoby 27106632, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 66 INS 23802/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 37 ICm 717/2013, 103 VSPH 695/2022-2344 (KSPH 66 INS 23802/2012), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 1. srpna 2022, č. j. 37 ICm 717/2013-2252, Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“): [1] Určil, že žalobce (Lesy České republiky, s. p.) má za dlužníkem (LESS & FOREST s. r. o.) ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem přihláškou pohledávky P981 jako pohledávky č. 1, 2, 4, 5, 6, 7, 8, 10, 14, 16, 17, 18, 27, 31 a 32 (bod I. výroku). [2] Zamítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem přihláškou pohledávky P981 jako pohledávky č. 3, 9, 11, 12, 13, 15, 19, 28 a 30 (bod II. výroku). [3] Odmítl žalobu o určení, že žalobce má za dlužníkem ve výroku blíže specifikované pohledávky přihlášené žalobcem přihláškou pohledávky P981 jako pohledávky č. 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26 a 29 (bod III. výroku). [4] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že žalobce přihlásil přihláškou pohledávky P981 do insolvenčního řízení ve věci dlužníka pohledávky vzniklé z komplexní lesnické činnosti na základě uzavřených (specifikovaných) lesnických smluv. Žalovaná (Mgr. Monika Cihelková jako insolvenční správkyně dlužníka) účinně popřela pohledávky uplatněné přihláškou P981 jen co do pravosti, jelikož v případě (eventuálního) popření co do výše neuvedla skutečnou výši popřených pohledávek.
3. Bod I. výroku insolvenční soud odůvodnil tím, že žalobce prokázal vznik těchto pohledávek. Nepřisvědčil námitkám žalované, že lesnické smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zákonem, dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. V rozsahu částečného zamítnutí žaloby bodem II. výroku však žalobce vznik pohledávek neprokázal. Ohledně částečného odmítnutí žaloby (bodem III. výroku) insolvenční soud vyložil, že specifikované pohledávky nebyly popřeny a v tomto rozsahu tudíž žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby.
4. K odvolání žalobce (proti bodům II. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu) i žalované (proti bodům I. a IV. výroku rozsudku insolvenčního soudu) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2023, č. j. 37 ICm 717/2013, 103 VSPH 695/2022-2344 (KSPH 66 INS 23802/2012): [1] Potvrdil rozsudek insolvenční soudu v bodech I., II. a IV. výroku (první výrok). [2] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
5. Odvolací soud vyložil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2023, č. j. 33 ICm 245/2013, 104 VSPH 790/2022-10512 (KSPH 66 INS 23802/2012), byla pravomocně vyřešena otázka platnosti a účinnosti lesnických smluv a závěr o jejich platnosti je závazný pro všechny procesní subjekty insolvenčního řízení. Dále zdůraznil, že skutková zjištění insolvenčního soudu mají oporu v provedeném dokazování, obsahu spisu a insolvenčním rejstříku a že v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo zpochybnit správnost insolvenčním soudem učiněných zjištění a skutkových závěrů. Jelikož se odvolací soud ztotožnil i s právním posouzením věci, odkázal v podrobnostech na odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce („v celém jeho
meritorním rozsahu“) dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
7. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil první výrok rozsudku odvolacího soudu tak, že změní výrok II. rozsudku insolvenčního soudu a určí, že dovolatel má za dlužníkem (též) pohledávky č. 3, 9, 11, 12, 13, 15, 19, 28 a 30, případně, aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Rozsudek odvolacího soudu není podle dovolatele řádně odůvodněn, proto je nesprávný a nepřezkoumatelný. Odvolací soud se totiž nevypořádal s odvolací argumentací dovolatele (ohledně zásadních rozporů mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a jejich právním hodnocením insolvenčním soudem) a pouze konstatoval, že závěry insolvenčního soudu obstojí. Dovolatel přitom namítá, že skutková zjištění insolvenčního soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
9. V projednávané věci jde o výjimečný případ, kdy rozhodnutí odvolacího soudu vykazuje neúplná, nesrozumitelná či neurčitá skutková zjištění, absenci skutkového závěru, vnitřní rozpornost a prvky nepřípustné libovůle, což umožňuje přezkoumat skutková zjištění soudů v dovolacím řízení.
10. V případě pohledávek č. 9, 11, 13, 19 a 28 je stěžejní právní a skutkovou otázkou, zda dlužník odebral od dovolatele tvrzené dříví. K tomu dovolatel namítá, že závěr o neprokázání předání zboží neodpovídá obsahu uzavřených lesnických smluv. K převodu vlastnického práva došlo návrhem na fakturaci a další prokazování proto nebylo na místě. Bylo na žalované, aby tvrdila, že návrhy na fakturaci neodpovídají vystaveným číselníkům. Žalovaná nadto převzetí zboží fakticky potvrdila ve znaleckém posudku, který je dostatečným důkazem, když jím žalovaná argumentuje i v jiném incidenčním sporu (v němž požaduje vrátit dovolatelem fakturované ceny odebraného dříví). Žalovaná nerozporovala převzetí zboží, není tudíž zřejmé, proč tak činily soudy. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaná popřela pohledávky toliko co do pravosti. Nesouhlasí se skutkovým zjištěním insolvenčního soudu (z něhož vyšel i soud odvolací), že mezi cenami dříví tvrzenými dovolatelem a cenami dříví dle posudku jsou rozdíly v řádech stovek tisíců Kč. Namítá, že z jejich porovnání naopak vyplývají jen minimální rozdíly. Setrval-li odvolací soud na zjevně nesprávných skutkových zjištěních insolvenčního soudu, aniž svůj postoj řádně odůvodnil, porušil tím právo dovolatele na spravedlivý proces.
11. Ohledně pohledávek č. 3, 12, 15 a 30 jsou pak stěžejní otázky, zda dlužník porušil dané povinnosti a zda dovolateli vznikl nárok na úhradu smluvních pokut. Odvolací soud se přiklonil k závěrům insolvenčního soudu, že není možné přenášet břemena tvrzení a důkazní z dovolatele na žalovanou, což však dovolatel netvrdil. Dovolatel namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a závazky vyplývající z lesnických smluv. Tvrdí, že k prokázání vzniku nároků na úhradu smluvních pokut jsou dostačující i jednostranné výstupy dovolatele z provedených kontrol, jestliže je dlužník nevyvrátil.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Dovolatel napadá výslovně (celý) první výrok rozsudku odvolacího soudu (v části, jíž odvolací soud rozhodoval o věci samé). Dovolatel tedy brojí proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu i v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen výrok I. rozsudku insolvenčního soudu, jímž bylo žalobě částečně vyhověno.
15. Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání. Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Srov. např. již důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. 29 Odo 327/2004, uveřejněného pod číslem 45/2006 Sb. rozh. obč., nebo odstavec 21 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2022, sen. zn. 29 ICdo 2/2021, uveřejněného pod číslem 70/2023 Sb. rozh. obč.
16. Jelikož byl dovolatel v odvolacím řízení procesně úspěšný v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil vyhovující výrok rozsudku insolvenčního soudu (výrok I. rozsudku insolvenčního soudu), nebyla mu v této části způsobena žádná procesní újma.
17. Proto dovolací soud postupoval podle § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. b/ o. s. ř. a odmítl dovolání směřující proti této části napadeného rozsudku odvolacího soudu jako subjektivně nepřípustné.
18. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé (v bodu II. výroku rozsudku insolvenčního soudu), může být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
19. Co do požadavku na určení, že žalobce (dovolatel) má za dlužníkem pohledávku č. 3 ve výši 4 390 Kč, pohledávku č. 12 ve výši 5 000 Kč, pohledávku č. 15 ve výši 15 000 Kč, pohledávku č. 19 ve výši 16 276,29 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 855,20 Kč a pohledávku č. 28 ve výši 4 958,17 Kč, však vylučuje přípustnost dovolání ustanovení § 238 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Jde totiž o určení pravosti nebo výše pohledávky nepřevyšující 50 000 Kč (§ 238 odst. 3 o. s. ř.), pro něž neplatí žádná z výjimek formulovaných v § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nejde o vztahy ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy). K problematice přípustnosti dovolání proti (jednomu) rozhodnutí o několika nárocích se samostatným skutkovým základem podrobených hodnotovému censu srov. např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněného pod číslem 74/2024 Sb. rozh. obč. a přímo k incidenčním sporům o pravost a výši pohledávek z recentní judikatury Nejvyššího soudu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2023, sen. zn. 29 ICdo 27/2022. Nejvyšší soud proto potud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
20. Co do požadavku na určení, že žalobce (dovolatel) má za dlužníkem pohledávku č. 9 ve výši 51 823 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 4 447,70 Kč, pohledávku č. 11 ve výši 201 393 Kč, pohledávku č. 13 ve výši 1 718 828 Kč a pohledávku č. 30 ve výši 53 135 Kč, Nejvyšší soud dovolání, pro něž potud neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
21. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Z ustanovení § 237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (rozhodnutí závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k § 241a o. s. ř., jenž jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a jenž s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
23. Způsobilý dovolací důvod nevystihuje ani skutková dovolací argumentace. Námitky dovolatele proti skutkovým zjištěním insolvenčního soudu, z nichž vyšel i soud odvolací (že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy), nepředstavují řádné uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Tzv. skutkový dovolací důvod dovolatel podle rozhodné procesní úpravy v
dovolacím řízení k dispozici nemá. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sb. rozh. obč. Toto omezení, které se prosazuje u věcného přezkumu dovolání (je-li dovolání přípustné), má vliv i na posouzení způsobilosti dovolací argumentace přípustnost dovolání vůbec založit. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2022, sen. zn. 29 ICdo 46/2020, uveřejněného pod číslem 42/2023 Sb. rozh. obč.
24. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sb. rozh. obč., jakož i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněného pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Oproti mínění dovolatele přitom v dané věci nejde ani o (nepřípustný) extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými soudy nižších stupňů [ve vztahu k závěru, že dovolatel neprokázal vznik pohledávek č. 9, 11, 13 a 30 (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17.
srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, uveřejněný pod číslem 184/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)]. Dílčí nepřesnosti ve fakturovaných částkách uvedené v odstavcích 66 a 68 (a zopakované v odstavcích 137 a 139) odůvodnění rozsudku insolvenčního soudu oproti příslušné faktuře a příloze č. 8 dodatku znaleckého posudku v případě pohledávek č. 11 a 13 nelze hodnotit jako projev svévole či excesu na poli dokazování a posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl.
36 Listiny základních práv a svobod.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a procesně úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2025
Mgr. Hynek Zoubek předseda senátu