USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Tomáše Zadražila v právní věci žalobce B. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, se sídlem v Opavě, nám. Republiky 2/1, PSČ 746 01, proti žalovanému Mgr. Kamilu Tomanovi, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441/12, PSČ 500 02, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. A., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 ICm 1844/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice J. A., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 22 INS 2858/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2025, č. j. 3 ICm 1844/2024, 12 VSOL 38/2025-86 (KSOS 22 INS 2858/2024), takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Rozsudkem ze dne 24. října 2024, č. j. 3 ICm 1844/2024-42, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu na určení (pravosti a výše dílčí) pohledávky č. P3 přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice z titulu neuhrazené směnky vlastní vystavené dlužnicí a blíže specifikované ve výroku rozsudku (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že: [1] Vyhláškou insolvenčního soudu ze dne 20. února 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-A-2, která byla zveřejněna téhož dne, bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužnice. [2] Usnesením ze dne 1. března 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-A-6, insolvenční soud mimo jiné zjistil úpadek dlužnice, povolil řešení úpadku oddlužením, ustanovil insolvenčním správcem žalovaného a vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení. [3] Žalobce přihlásil dne 24. dubna 2024 nezajištěnou pohledávku č. P3, a to dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 3 598 103,61 Kč, skládající se z jistiny ve výši 2 904 000 Kč a z příslušenství ve výši 694 103,61 Kč (směnečný úrok ve výši 6,00 % ročně z jistiny od 7. března 2020 do dne předcházejícího dni vydání usnesení o úpadku, tj. do dne 29. února 2024) [dále jen „pohledávka“]. [4] Insolvenční soud usnesením ze dne 23. července 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-B-10, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. července 2024, č. j. KSOS 22 INS 2858/2024-B-12, mimo jiné schválil zprávu žalovaného pro oddlužení a o přezkumu ze dne 20. května 2024 a 29. května 2024. Pohledávku žalobce popřeli co do pravosti a výše žalovaný a dlužnice. [5] Žalobou ze dne 6. června 2024 se žalobce domáhal určení, že pohledávka je co do pravosti a výše po právu. V záhlaví žaloby žalobce označil sebe jako žalobce a jako žalovaného insolvenčního správce dlužnice. Žaloba byla insolvenčnímu soudu doručena prostřednictvím datové schránky. Na obálce datové zprávy bylo jako věc uvedeno: „B. – A. – žaloba na určení pravosti a výše pohledávky“ a stejně byla označena příloha č. 1 – podaná žaloba. [6] Podáním ze dne 10. října 2024 nazvaným „oprava zjevné chyby“ žalobce insolvenčnímu soudu sdělil, že „si tímto dovoluje opravit zjevnou chybu v psaní, kdy na titulní straně žaloby nebyla jednoznačně napsaná dlužnice jako žalovaná,“ s tím, že žaloba na určení pravosti a výše samozřejmě směřuje i proti dlužnici.
3. Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z § 198 odst. 1 a § 410 odst. 2 a odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sen. zn. 29 ICdo 24/2013, uveřejněný pod číslem 33/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2016“) – dospěl k závěru, že žaloba „není přípustná, pokud jde o procesní legitimaci účastníků“. Přesto, že byl žalobce žalovaným jakožto insolvenčním správcem řádně poučen, žalobu směřoval výhradně proti insolvenčnímu správci. Insolvenční soud se přitom neztotožnil s argumentací žalobce, že z obsahu samotné žaloby je zřejmé, že směřuje rovněž vůči dlužnici.
4. V neposlední řadě insolvenční soud odmítl námitku žalobce, že jej měl vyzvat k opravě vad podání podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s odůvodněním, že není součástí poučovací povinnosti soudu poučovat účastníka řízení o tom, že může být žalovaná ještě další osoba. K tomu dodal, že podání žalobce z 10. října 2024 nelze hodnotit jako návrh na přistoupení dalšího účastníka ve smyslu § 92 o. s. ř. I tak by však šlo o návrh opožděný, který soudu nedošel ve lhůtě pro podání žaloby.
5. K odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
6. Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že žalobce podal včas žalobu pouze proti insolvenčnímu správci, nikoli proti dlužnici, která jeho nevykonatelnou pohledávku rovněž popřela. Přitom zdůraznil, že přestože soud posuzuje každý úkon účastníků podle obsahu, v daném případě z obsahu žalobních tvrzení nelze dovozovat, že žalobce měl v úmyslu žalobu podat i proti popírající dlužnici. Žalobce v žalobě jako žalovaného označil pouze insolvenčního správce. Z obálky datové zprávy obsahující vymezení věci se nepodává, že by tímto označením (B. – A. – žaloba na určení pravosti a výše pohledávky) projevil vůli směřující k doplnění své vad prosté žaloby o dalšího účastníka řízení, než jak tito byli vymezeni v žalobě samotné. Žalobce tímto pouze odkázal na účastníky insolvenčního řízení, přičemž je třeba mít na paměti, že zahájený incidenční spor o pravost pohledávky byl žalobcem zahájen v rámci insolvenčního řízení dlužnice. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že žalobce takto identifikoval účastníky právě tohoto insolvenčního řízení, v jehož rámci svou žalobou inicioval incidenční spor. Tomu odpovídá i fakt, že v obálce datové zprávy žalobce neoznačil žalovaného insolvenčního správce, jenž byl v žalobě nezpochybnitelně vymezen jako žalovaný, jenž účastníkem insolvenčního řízení není (je procesním subjektem tohoto řízení sui generis). Z obsahu projevené vůle žalobce v samotné žalobě tak vyplývá jednoznačné vymezení účastníků zahajovaného incidenčního sporu, tento projev je prost vad, spočívajících např. ve vnitřním rozporu skutkových tvrzení s vymezením účastníků řízení. Ani z obsahu žaloby totiž nelze dovodit, že žalobce projevil vůli žalovat i popírající dlužnici. Odvolací soud též akcentoval, že žalobce v žalobě vymezil toliko popěrný úkon žalovaného, nikoliv dlužnice, a vůči tomuto popěrnému úkonu žalobce následně argumentoval. Neobstojí proto námitka, že označení popírající dlužnice jako žalované z žaloby „vypadlo“ písařskou chybou. Odvolací soud proto uzavřel, že tím, že žalobce nepodal žalobu i proti dlužnici, pak nastaly účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona.
7. K tomu odvolací soud dodal, že soudy jsou sice obecně povinny poskytnout poučení o procesních institutech upravených v § 92 o. s. ř., avšak pouze tehdy, objeví- li se v průběhu řízení skutečnosti nasvědčující možnosti realizace práva navrhnout přistoupení nebo záměnu účastníků, není-li zároveň žalobce kvalifikovaně zastoupen. V daném případě však žalobce měl právního zástupce. Navíc skutečnost, že nejsou uvedeni všichni účastníci řízení, kteří by uvedení být měli, byla známa již před zahájením řízení a nenastala až v průběhu řízení.
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí dílem na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Dovolatel míní, že jak insolvenční soud, tak soud odvolací nepřihlédly k obsahu a smyslu žaloby, který má dle § 41 odst. 2 o. s. ř. přednost před jejím formálním označením, a tím se odchýlily od zákonné úpravy. Podle dovolatele jsou soudy povinny v souladu s § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat žalobce k opravě či doplnění žaloby, a to i v případě, že je žalovaný označen pouze příjmením v obálce datové zprávy. Tato povinnost je o to naléhavější, pokud je z obsahu žaloby zřejmé, že se vypořádávají i námitky dlužnice jako žalované. Dovolatel má za to, že v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena otázka, zda pro posouzení, jestli žaloba splňuje požadavky na označení účastníků, postačuje, že osoba žalovaná není výslovně označena jako „žalovaná“, ale je jednoznačně identifikována jinými znaky (např. jménem, datem narození, adresou), a z celkového obsahu žaloby i z obálky datové zprávy, kterou bylo podání doručeno, je zřejmé, že právě tato osoba má být žalovanou stranou.
10. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se (navzdory tvrzení dovolatele) nijak neodchyluje od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak je shrnuta níže.
13. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že poučení žalobce o tom, koho má ve věci žalovat, přesahuje meze poučovací povinnosti dle § 5 o. s. ř., a že takové poučení zřetelně vybočuje z mezí procesních pravidel sporu, oslabuje úlohu soudu jako nestranného orgánu, a zakládá tak nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (srov. usnesení ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod číslem 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i nálež Ústavního soudu ze dne 3. ledna 1996, sp. zn. I. ÚS 56/95).
14. V R 33/2016, z něhož při svém rozhodování vyšel odvolací soud, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož popře-li nevykonatelnou pohledávku jak insolvenční správce, tak dlužník v oddlužení, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky včas podána (v rozsahu dotčeném popěrným úkonem toho kterého z nich) proti oběma popírajícím (proti insolvenčnímu správci i proti dlužníku). Nepodá-li věřitel nevykonatelné pohledávky, popřené insolvenčním správcem i dlužníkem v oddlužení, včas žalobu o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky vůči některému z popírajících (vůči insolvenčnímu správci nebo vůči dlužníku), pak v rozsahu popření pohledávky tím z popírajících, vůči kterému věřitel žalobu nepodal, nastávají účinky uvedené v § 198 odst. 1 větě třetí insolvenčního zákona. Včasnou žalobu podanou přihlášeným věřitelem ve stejném rozsahu vůči druhému popírajícímu insolvenční soud zamítne.
15. Nejvyšší soud (stejně jako odvolací soud) přisvědčuje tvrzení dovolatele, že soudy jsou podle § 41 odst. 2 o. s. ř. povinny každý úkon posuzovat podle jeho obsahu, a to i přesto, že je úkon nesprávně označen, a že obálka, která tento dokument doprovází, je nedílnou součástí podání, ledaže by z obsahu projevené vůle účastníka (strany či jiné osoby) vyplývalo něco jiného. Každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven, nikoliv podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co procesním úkonem projevil, a tím, co jím projevit chtěl, nemá žádný vliv na procesní úkon a jeho účinnost. Srov. odstavec 53 stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část stanoviska, důvody usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2012, sp. zn. 31 Cdo 2847/2011, uveřejněného pod číslem 72/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo 649/2001, uveřejněné pod číslem 11/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. S těmito východisky však závěry napadeného rozsudku nekolidují.
16. Naopak, odvolací soud se zabýval obsahem samotné žaloby i v souvislosti s označením tohoto podání v obálce datové zprávy. Potud výstižně zdůraznil, že v textu celé žaloby je jako žalovaný označován pouze popírající insolvenční správce, zatímco popírající dlužnice je označována jen jako dlužnice. Stejně tak i to, že v žalobě se dovolatel vymezuje pouze proti tvrzením popírajícího insolvenčního správce, kdežto tvrzení dlužnice jen konstatuje a nijak proti nim neargumentuje. Odvolací soud se řádně vypořádal i s námitkou dovolatele, že neuvedení dlužnice na straně žalované mělo být pouhou písařskou chybou.
17. Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani námitka dovolatele, že nebylo přihlédnuto k jeho procesnímu návrhu ze dne 10. října 2024, označenému jako „oprava zjevné chyby“. S uvedenou námitkou se dostatečně vypořádaly oba soudy, když shodně uzavřely, že žaloba byla prosta vad a vnitřních rozporů (pročež nemohlo jít o „opravu zjevné chyby“). Dále uzavřely, že i kdyby se toto podání dalo posoudit jako návrh na vstup dalšího účastníka do řízení podle § 92 o. s. ř., šlo by o návrh opožděný (učiněný po uplynutí lhůty k podání žaloby).
18. Závěry odvolacího soudu jsou tedy v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací soud neshledal důvod, aby se v projednávaném případě od této judikatury odchýlil.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2025
Mgr. Milan Polášek předseda senátu