Na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v § 41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení nebo v jeho průběhu. Nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 245 odst. 1 insolvenčního zákona). Z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vedle pohledávek vypočtených v § 170 insolvenčního zákona a přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky přihlášení) nastalých skutečnosti nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního zákona), vyloučeny i pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky, nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona, a pohledávky, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku respektive po uplynutí propadné lhůty vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v insolvenční věci
dlužnice V. F., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. KSPH 39 INS XY, o přihlášce pohledávky věřitele č. 7, o dovolání
věřitele č. 7 JERICHO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24,
PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28472438, proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 22. prosince 2010, č. j. KSPH 39 INS XY, 2 VSPH XY, takto:
Dovolání se zamítá.
Usnesením ze dne 19. srpna 2010, č. j. KSPH 39 INS XY, odmítl Krajský soud v
Praze (dále též jen „insolvenční soud“) jako opožděnou přihlášku, kterou
věřitel č. 7 JERICHO, spol. s r. o. dodatečně přihlásil do insolvenčního řízení
dlužnice V. F. zajištění své pohledávky ve výši 1.241.641,- Kč zástavním právem
k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví číslo XY, pro katastrální území a
obec XY, jejichž spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny je dlužnice. Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1/ Insolvenční řízení bylo zahájeno 24. července 2009. 2/ Usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. KSPH 39 INS XY, rozhodl insolvenční
soud o úpadku dlužnice a současně prohlásil konkurs na majetek dlužnice a
vyzval věřitele, aby své pohledávky, včetně uplatnění práva přednostního
uspokojení, přihlásili do insolvenčního řízení do 18. února 2010, s poučením,
že jinak nelze k přihlášce přihlížet. 3/ Přihláškou ze dne 15. února 2010, došlou insolvenčnímu soudu 16. února 2010
a opravenou podáním ze dne 25. února 2010, přihlásil věřitel č. 7 do
insolvenčního řízení pohledávku vůči dlužnici ve výši 1.241.641,- Kč, s tím, že
jde o pohledávku zajištěnou zástavním právem na nemovitostech ve vlastnictví
dlužnice, zapsaných na listu vlastnictví XY, pro katastrální území XY. 4/ Při přezkumném jednání, jež se konalo 26. února 2010, byla pohledávka
specifikovaná pod bodem 3/ v plné výši zjištěna s právem přednostního
uspokojení ze zajištění na nemovitostech dlužníka zapsaných v katastrálním
území XY. 5/ Podáním datovaným 22. července 2010 sdělil věřitel č. 7 insolvenčnímu soudu,
že jeho pohledávka je dodatečně zajištěna soudcovským zástavním právem k
nemovitostem dlužnice zapsaným v jeho prospěch na listu vlastnictví číslo XY,
pro katastrální území a obec XY. V mezidobí, po uplynutí přihlašovací lhůty a
po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, bylo totiž pravomocně rozhodnuto o
zřízení soudcovského zástavního práva s účinky před zahájením insolvenčního
řízení. Toto právo nemohl věřitel č. 7 v řízení dříve uplatnit, neboť nemohl
předjímat výsledek tehdy zahájeného (od dubna 2009) řízení o návrhu na exekuci
zřízením soudcovského zástavního práva. Na tomto základě insolvenční soud - vycházeje z ustanovení § 173 odst. 1 až 3,
§ 185, § 192 odst. 2 a § 248 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a
způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) - uzavřel, že dodatečně přihlášené
„právo ze zajištění“ vzniklo až po zahájení insolvenčního řízení, neboť
pravomocné rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva bylo vydáno až po
zahájení insolvenčního řízení, byť návrh na exekuci zřízením soudcovského
zástavního práva byl podán ještě před zahájením insolvenčního řízení. Jde proto
o opožděnou „změnu“ přihlášky, k níž se nepřihlíží. K odvolání věřitele č. 7 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením
potvrdil usnesení insolvenčního soudu. Odvolací soud citoval ustanovení § 109 odst. 1 a § 248 odst.
2 insolvenčního
zákona, uváděje, že z těchto ustanovení je zřejmé, že insolvenční zákon zásadně
nevylučuje, aby v insolvenčním řízení byly přednostně uspokojeny pohledávky,
jejichž zajištění vzniklo (slovy zákona věřitelé je nabyli či získali) až po
zahájení insolvenčního řízení. V případě konkursu je to však přípustné pouze u
zajištění pohledávek věřitelů ze smluv uzavřených insolvenčním správcem podle
ustanovení § 41 insolvenčního zákona. Ohledně vzniku soudcovského zástavního práva pak odvolací soud zdůraznil, že
podle ustanovení § 338b odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), je sice pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva rozhodný stav v době zahájení řízení o výkon
rozhodnutí, ale soudcovské zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci
rozhodnutí, jímž bylo zřízeno. Insolvenční zákon neobsahuje ustanovení obdobné
ustanovení § 338d odst. 1 o. s. ř. a - jak plyne z ustanovení 248 odst. 2
insolvenčního zákona - přednostní uspokojení pohledávek, k nimž bylo soudcovské
zástavní právo zřízeno až po zahájení insolvenčního řízení, zásadně vylučuje. Odvolací soud proto přitakal závěrům insolvenčního soudu. Kdyby byl správný názor věřitele č. 7, že mu zajištění pohledávky soudcovským
zástavním právem vzniklo (že je získal) již ke dni podání návrhu na výkon
rozhodnutí, musel by je do insolvenčního řízení přihlásit nejpozději do konce
lhůty pro přihlášení pohledávek (respektive by je mohl uplatnit nejpozději při
přezkumném jednání), doplnil odvolací soud.
Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 7 dovolání, namítaje, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(tedy, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.) a
požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Konkrétně dovolatel namítá, že podle jeho názoru zákonná konstrukce okamžiku
nabytí (získání) soudcovského zástavního práva na nemovitostech směřuje k tomu,
že okamžikem „nabytí“ či „získání“ zajištění (zde zřízením soudcovského
zástavního práva na nemovitostech) je podle právní fikce nabytí (respektive
získání) zajištění (tedy soudcovského zástavního práva na nemovitostech) ex
tunc, „neboli od tehdy, neboli k okamžiku podání návrhu na jeho zřízení“. To, že usnesení o zřízení soudcovského zástavního práva nabylo právní moci až
po zahájení insolvenčního řízení, nebrání tomu, aby zajišťovací práva nabytá
před zahájením insolvenčního řízení zůstala zachována i v insolvenčním řízení. Dovolatel shrnuje, že pro postavení zajištěného věřitele v insolvenčním řízení
je rozhodující doba, ve které soudu došel návrh na zřízení soudcovského
zástavního práva, neboť zajištění bylo právě k tomuto okamžiku (právní fikcí
zpětně) „získáno“. Dovolatel také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle nějž v případě, že
mu (jak tvrdí) vzniklo zajištění pohledávky soudcovským zástavním právem (že je
získal) již ke dni podání návrhu na výkon rozhodnutí, je měl ke stejnému dni (a
nejpozději při přezkumném jednání) přihlásit. V tomto ohledu poukazuje na to,
že usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2010, č. j. 20 Co
72/2010-60, vydané ve spojení s usnesením ze dne 28. dubna 2009, č. j. 14 E
4/2009-21, jímž Okresní soud v Kolíně soudcovské zástavní právo zřídil, obdržel
až 6. května 2010, takže zřízení soudcovského zástavního práva nebylo možné
objektivně zohlednit již v samotné přihlášce. Oba soudy dovolatel kritizuje za to, že údajně pominuly, že zajištění na
základě soudcovského zástavního práva vzniká ke dni právní moci, avšak s účinky
ex tunc ke dni podání návrhu na jeho zřízení, tedy před okamžikem zahájení
insolvenčního řízení. Odvolacímu soudu dovolatel rovněž vytýká, že nesprávně odkazuje na ustanovení §
109 odst. 1 insolvenčního zákona, k čemuž dovolatel dovozuje, že toto
ustanovení hovoří jen o soudcovském zástavním právu, jehož zřízení bylo
navrženo až po zahájení insolvenčního řízení. S přihlédnutím k době vydání dovoláním napadeného usnesení (22. prosince 2010)
je na danou věc uplatnitelný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. prosince
2010 (tj. naposledy ve znění zákona č. 260/2010 Sb.). Podle ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona pro insolvenční řízení a pro
incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu,
nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se
zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.
Pro rozhodnutí vydaná v insolvenčním řízení jsou tudíž ustanovení občanského
soudního řádu o přípustnosti dovolání přiměřeně aplikovatelná dle § 7 odst. 1
insolvenčního zákona. Dovolání je (bez dalšího) přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 části věty
před středníkem o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2008,
sen. zn. 29 NSČR 4/2008, uveřejněné pod číslem 25/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, jež je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu
zmíněné níže, dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Podmínku, aby
šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud
dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam, formulovanou od 1. července 2009 ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §
237 odst. 1 a 3 o. s. ř., má Nejvyšší soud za obsoletní (srov. např. i důvody
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 35/2009,
uveřejněného pod číslem 151/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se věcí zabýval nejprve v rovině dovolacího důvodu dle § 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 165 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky
uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení
úpadku, a to rozvrhem při konkursu, plněním reorganizačního plánu při
reorganizaci nebo plněním při oddlužení, nestanoví-li zákon jinak (odstavec 1). Zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé,
kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky
(odstavec 1). Dle ustanovení § 166 insolvenčního zákona zajištění věřitelé uplatňují své
pohledávky přihláškou pohledávky, v níž se musí dovolat svého zajištění, uvést
okolnosti, které je osvědčují, a připojit listiny, které se toho týkají. To
platí i tehdy, jde-li o zajištěné věřitele, kteří mohou pohledávku vůči
dlužníku uspokojit pouze z majetku poskytnutého k zajištění. Z ustanovení § 173 insolvenčního zákona pak plyne, že věřitelé podávají
přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až
do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou
podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v
insolvenčním řízení neuspokojují (odstavec 1). Přihlašují se i pohledávky,
které již byly uplatněny u soudu, jakož i pohledávky vykonatelné včetně těch,
které jsou vymáhány výkonem rozhodnutí nebo exekucí (odstavec 2). Přihlásit lze
i pohledávku nesplatnou nebo pohledávku vázanou na podmínku (odstavec 3). Přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo pro zánik práva stejné
účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla
insolvenčnímu soudu. Přihlášku pohledávky, která je podána u jiného než
insolvenčního soudu, postoupí tento soud neprodleně soudu insolvenčnímu, aniž o
tom vydává rozhodnutí; účinky spojené s podáním takové přihlášky nastávají
dnem, kdy přihláška dojde insolvenčnímu soudu (odstavec 4). Podle ustanovení § 174 odst. 3 insolvenčního zákona, jde-li o
pohledávku zajištěnou, musí věřitel v přihlášce uvést, zda uplatňuje právo na
její uspokojení ze zajištění a označit druh zajištění a dobu jeho vzniku;
nestane-li se tak, má se za to, že právo na uspokojení přihlašované pohledávky
ze zajištění v insolvenčním řízení uplatněno nebylo. Dle ustanovení § 185 insolvenčního zákona, jestliže v průběhu insolvenčního
řízení nastala skutečnost, na základě které se podle tohoto zákona k přihlášce
pohledávky nebo k přihlášené pohledávce nepřihlíží, insolvenční soud odmítne
přihlášku rozhodnutím, proti kterému je odvolání přípustné a které se doručuje
zvlášť přihlášenému věřiteli, dlužníku a insolvenčnímu správci; odvolání proti
němu může podat jen přihlášený věřitel.
Právní mocí takového rozhodnutí účast
tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí; o tom insolvenční soud
přihlášeného věřitele uvědomí ve výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že insolvenční zákon člení pohledávky
dlužníkových věřitelů (coby procesních subjektů, které ve smyslu § 9 písm. c/
insolvenčního zákona uplatňují svá práva vůči dlužníku) do několika skupin, u
nichž formuluje různě předpoklady, za nichž mohou být tyto pohledávky
uspokojeny v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. Jde o:
1/ Pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky (§ 165
insolvenčního zákona). 2/ Pohledávky, na které se hledí jako na přihlášené, ačkoli je věřitelé
neuplatnili vůči dlužníku přihláškou (srov. též § 165 odst. 2, § 184, § 237
odst. 4, § 275, § 370 odst. 2 písm. d/, § 373 odst. 1 a 8 a § 385 odst. 1
insolvenčního zákona). 3/ Pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168 insolvenčního zákona). 4/ Pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169
insolvenčního zákona). Pro pohledávky, které věřitelé uplatňují vůči dlužníku podáním přihlášky,
platí, že musí existovat (byť dosud nejsou splatné nebo jsou vázány na
podmínku, k jejímuž splnění může dojít později) zpravidla ke dni rozhodnutí o
úpadku (srov. i § 136 odst. 2 písm. d/, § 170 a § 173 odst. 2 insolvenčního
zákona), nejpozději však (není-li s rozhodnutím o úpadku spojeno rozhodnutí o
prohlášení konkursu /srov. i § 246 odst. 2 insolvenčního zákona/) ke dni
přihlášení provedeného v propadné lhůtě vymezené rozhodnutím o úpadku. Pohledávky, na které hledí insolvenční zákon jako na přihlášené, ačkoli
přihlášeny nebyly, mohou výjimečně vzniknout i později (srov. např. § 237 odst. 4 a § 275 insolvenčního zákona), přičemž jejich kategorizace coby
„přihlášených“ je dána povahou věci (mechanismem vzniku těchto pohledávek). Charakteristickým rysem pohledávek za majetkovou podstatou je, že vznikly
nejpozději po vyhlášení moratoria (jež předcházelo zahájení insolvenčního
řízení), zpravidla však po zahájení insolvenčního řízení (§ 168 odst. 1
uvozovací věta insolvenčního zákona) nebo po rozhodnutí o úpadku (§ 168 odst. 2
uvozovací věta insolvenčního zákona). Jejich výčet je taxativní a v
insolvenčním řízení se nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu
správci pořadem práva tak, jako by insolvenční správce byl v nich dlužníkem (§
203 odst. 1 insolvenčního zákona). Zvláštní (výlučné) postavení mají pohledávky postavené na roveň pohledávkám za
majetkovou podstatou (§ 169 insolvenčního zákona). U těchto pohledávek není
podstatné, zda vznikly před nebo po zahájení insolvenčního řízení (jejich
výlučnost je dána jejich charakterem). Jejich výčet je rovněž taxativní a v
insolvenčním řízení se též nepřihlašují, nýbrž se uplatňují vůči insolvenčnímu
správci (srov. opět § 203 odst. 1 insolvenčního zákona). Protipólem takto nastavené úpravy pohledávek věřitelů uspokojitelných v
insolvenčním řízení jsou pohledávky, které insolvenční zákon z takového
uspokojení výslovně vylučuje, ač by jinak patřily mezi pohledávky, jež se (v
intencích výše podaného výkladu) uspokojit mohou.
Jde o pohledávky vypočtené v
§ 170 insolvenčního zákona. Tím však výčet pohledávek vyloučených z uspokojení v insolvenčním řízení
nekončí. Insolvenční zákon dále vylučuje z uspokojení v insolvenčním řízení ty z
přihlášených pohledávek, k nimž se v důsledku později (poté, co nastaly účinky
přihlášení) nastalých skutečností nepřihlíží (srov. § 185 insolvenčního
zákona). Povahou věci je rovněž dáno, že z uspokojení v insolvenčním řízení
jsou (faktickou cestou) vyloučeny pohledávky, které věřitel, jemuž insolvenční
zákon předepisuje uplatnění pohledávky vůči dlužníku podáním přihlášky,
nepřihlásil v průběhu insolvenčního řízení vůbec nebo pohledávky za majetkovou
podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, které věřitel neuplatnil v
průběhu insolvenčního řízení postupem dle § 203 insolvenčního zákona (takže se
o nich insolvenční správce nedozvěděl). Poslední kategorií pohledávek, jež se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným
způsobem z majetkové podstaty dlužníka, jsou ty, které vznikly až po rozhodnutí
o úpadku respektive (ve vazbě na výše řečené) po uplynutí propadné lhůty
vymezené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek a které zároveň nejsou
zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek
postavených jim na roveň, obsaženém v § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Příkladem pohledávky, vzniklé v průběhu insolvenčního řízení (po rozhodnutí o
úpadku, poté, co insolvenční soud rozhodl o způsobu řešení dlužníkova úpadku),
která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka
vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního
řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44
odst. 5 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších
předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Výkladové stanovisko č. 6 ze zasedání
expertní pracovní skupiny pro insolvenční právo ze dne 4. října 2011, dostupné
na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti). V takto ustaveném právním rámci uspokojování pohledávek v insolvenčním řízení
lze k dovolatelově pohledávce především uvést, že šlo (jde) o pohledávku,
kterou jako věřitel uplatňuje vůči dlužnici podáním přihlášky (§ 165
insolvenčního zákona). Na uvedeném ničeho nemění to, zda jde nebo mohlo jít o
pohledávku zajištěnou; i zajištění věřitelé totiž (ve shodě s dikcí § 166
insolvenčního zákona) uplatňují své pohledávky přihláškou pohledávky. To je
ostatně v souladu i s důvodovou zprávou k insolvenčnímu zákonu (vládní návrh
insolvenčního zákona projednávala Poslanecká Sněmovna ve svém 4. volebním
období 2002 - 2006 jako tisk č. 1120, přičemž podle důvodové zprávy k § 173 až
§ 175 „z ustanovení § 174 odst. 3 i § 183 osnovy nyní jednoznačně plyne, že
povinnost přihlásit pohledávku mají i zajištění věřitelé /jinak riskují, že ze
zajištění uspokojeni nebudou/“). Jak Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 16. prosince 2009, sp. zn.
29
NSČR 18/2009, uveřejněném pod číslem 64/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, prostřednictvím usnesení o odmítnutí přihlášky podle § 185
insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení deklaruje již dříve nastalá
skutečnost, s jejíž existencí spojuje insolvenční zákon ten důsledek, že se
nepřihlíží k přihlášce pohledávky nebo k přihlášené pohledávce. V této
souvislosti se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda postup dle § 185
insolvenčního zákona je (ve spojení s ustanovením § 173 odst. 2 věty druhé
insolvenčního zákona) namístě i tehdy, je-li opožděně (podle napadeného
rozhodnutí) „přihlašováno“ jen právo na uspokojení pohledávky ze zajištění. Přitom není pochyb, že účinky spojené s opožděným přihlášením práva na
uspokojení pohledávky ze zajištění se případně mohou pojit jen se zmeškáním
lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek (a s ustanoveními
o možných změnách pořadí přihlášených pohledávek) a nikoli se zmeškáním lhůty
stanovené v rozhodnutí o úpadku jako součást výzvy (poučení) dle § 136 odst. 2
písm. f/ insolvenčního zákona (aby věřitelé insolvenčnímu správci „neprodleně“
sdělili, jaká zajišťovací práva uplatní na dlužníkových věcech, právech,
pohledávkách nebo jiných majetkových hodnotách, s poučením o následcích
nesplnění této povinnosti); srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 21/2011, v němž je vysvětleno jaké (jiné) účinky
má nerespektování této výzvy. Ustanovení § 195 věty první insolvenčního zákona vysvětluje, že o popření
pohledávky co do jejího pořadí jde (i) tehdy (…), je-li popíráno právo na
uspokojení pohledávky ze zajištění. Úprava obsažená v ustanovení § 192 odst. 2
o. s. ř. pak věřiteli dovoluje až do přezkoumání jím přihlášené pohledávky,
dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena, měnit i pořadí
přihlašované pohledávky a ustanovení § 184 (ve spojení s § 187) insolvenčního
zákona dovoluje přihlášenému věřiteli vzít přihlášku pohledávky nebo část
přihlášené pohledávky zpět kdykoli v průběhu insolvenčního řízení. Tato
ustanovení dokládají, že tam, kde věřitel přihlásil pohledávku do insolvenčního
řízení s právem na uspokojení ze zajištění, může ve vymezeném rámci s takto
přihlášeným (přednostním) pořadím pohledávky disponovat, včetně toho, že právo
na takové přednostní uspokojení vezme zpět (takový postup může být pro
zajištěného věřitele výhodný tam, kde insolvenční zákon omezuje právo osobního
a současně i zajištěného věřitele dlužníka jen na uspokojení ze zajištění,
jehož hodnota je nízká v porovnání s mírou uspokojení, jehož by se takovému
věřiteli dostalo jako nezajištěnému - srov. § 398 odst. 3 poslední větu
insolvenčního zákona). Právo věřitele na uspokojení ze zajištění může být (v
intencích ustanovení § 195 a § 196 insolvenčního zákona) též „odděleno“ od
přihlášené pohledávky samostatným popřením takto uplatněného pořadí pohledávky.
Odtud logicky plyne, že zajištěný věřitel, který zajištěnou pohledávku včas a
řádně přihlásil do insolvenčního řízení, aniž se dovolal zajištění, se může
dovolat zajištění samostatným podáním (doplněním přihlášky) i později; musí tak
ale učinit nejpozději do uplynutí lhůty určené mu insolvenčním zákonem ke změně
pořadí přihlášené pohledávky (srov. § 192 odst. 2 o. s. ř.). Přihlášení práva
na uspokojení pohledávky ze zajištění tedy může mít i v tomto ohledu
„samostatný“ právní osud. Jestliže tedy zajištěný věřitel, který zajištěnou pohledávku včas a řádně
přihlásil do insolvenčního řízení jako osobní dlužníkův věřitel, aniž se
dovolal zajištění, uplatní právo na uspokojení pohledávky ze zajištění
samostatným podáním (doplněním přihlášky) až po uplynutí lhůty stanovené
insolvenčním zákonem ke změně pořadí pohledávky, insolvenční soud odmítne
opožděně přihlášené pořadí pohledávky podle § 185 věty první insolvenčního
zákona. Ve smyslu § 173 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona totiž nastala
skutečnost, na základě které se k přihlášenému právu na (přednostní) uspokojení
ze zajištění nepřihlíží. Zajištěná pohledávka se v důsledku tohoto uspokojuje v
insolvenčním řízení jako nezajištěná. Důvod ukončovat účast dotčeného věřitele
v insolvenčním řízení v rozsahu týkajícím se práva na uspokojení pohledávky ze
zajištění podle § 185 věty druhé insolvenčního zákona není dán, jelikož takový
postup se (z povahy věci) pojí jen se situací, kdy se k pohledávce nepřihlíží
co do její pravosti nebo výše. Zbývá určit, zda v intencích výše formulovaných závěrů je podání z 22. července
2010, jímž se věřitel č. 7 dovolal zajištění dříve přihlášené pohledávky
soudcovským zástavním právem, včasným uplatněním práva na uspokojení pohledávky
ze zajištění. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že právo na uspokojení pohledávky ze zajištění,
které by věřitel podle dovolací argumentace „nabyl“ či „získal“ s účinky „ex
tunc“, tedy k okamžiku, který předcházel zahájení insolvenčního řízení, na
základě soudního rozhodnutí vydaného 24. března 2010, tedy až po uplynutí lhůty
určené insolvenčním zákonem ke změně pořadí přihlášené pohledávky (po 26. únoru
2010, kdy byla přihlášená pohledávka přezkoumána a zjištěna), by nemohl
přihlásit prostě proto, že již pominula doba k tomu určená. To je plně v
souladu s logikou, podle které insolvenční zákon, stejně jako předtím zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), s uspokojením
později vzniklých nároků (byť působících „zpětně“) počítá jen v taxativně
určených případech. Nesprávná je ovšem i dovolatelova interpretace okamžiku „nabytí“ soudcovského
zástavního práva na nemovitostech. Podle ustanovení § 248 odst. 2 insolvenčního zákona, nejde-li o zajištění
poskytnuté podle § 41, stávají se neúčinnými práva na uspokojení ze zajištění,
která se týkají majetkové podstaty a která dlužníkovi věřitelé získali poté, co
nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení; to platí i pro
zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech.
Byl-li majetek sloužící
k zajištění v této době také zpeněžen, náleží do majetkové podstaty výtěžek
získaný zpeněžením a jeho nabyvatel je povinen jej do ní vydat na výzvu
insolvenčního správce. Na otázku, kdy vzniká soudcovské zástavní právo na nemovitostech, odpovídá po
novele zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“),
provedené s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 367/2000 Sb., ustanovení §
160 odst. 1 obč. zák. To určuje, že zástavní právo na základě rozhodnutí soudu
nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí (srov. k
tomu v literatuře shodně např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní
řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 2574
nebo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: Občanský
zákoník II. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck 2008, str. 990). K tomu lze dodat, že srovnatelnou formulaci ohledně zajišťovacích práv, která
věřitelé „získali“ po podání návrhu na konkurs (s účinky jejich zániku),
obsahovalo v konkursních poměrech podle zákona č. 328/1991 Sb. ustanovení § 14
odst. 1 písm. f/ ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Posledně označené
ustanovení Nejvyšší soud vyložil právě ve vazbě na soudcovské zástavní právo k
nemovitostem v rozsudku ze dne 8. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2004,
uveřejněném pod číslem 98/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam
Nejvyšší soud i ohledně doby „získání“ soudcovského zástavního práva před 1. lednem 2001 (kdy hmotněprávní úprava výslovnou odpověď podobnou té, jež se nyní
nachází v § 160 odst. 1 obč. zák., nedávala) shledal rozhodujícím, kdy nabylo
právní moci usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského
zástavního práva k nemovitostem (proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. listopadu 2006, sp. zn. I. ÚS 296/06). Nejvyšší soud podotýká, že výslovná zmínka o soudcovském zástavním právu na
nemovitostech v textu § 248 odst. 2 insolvenčního zákona jednoznačnost odpovědi
plynoucí z textu § 160 odst. 1 obč. zák. jen podtrhuje. Lze tedy shrnout, že nabylo-li rozhodnutí soudu o nařízení výkonu rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do
majetkové podstaty dlužníka právní moci poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, stává se právo věřitele na uspokojení z
takového zajištění neúčinným od prohlášení konkursu na majetek dlužníka (srov. § 245 odst. 1 insolvenčního zákona). V daném případě (kdy byl konkurs na majetek dlužnice prohlášen současně s
rozhodnutím o úpadku dne 6. ledna 2010) tak dovolatel, v jehož prospěch bylo
soudcovské zástavní právo na nemovitostech zřízeno až rozhodnutím odvolacího
soudu z 24. března 2010, právem na uspokojení z takového zajištění, jež by bylo
způsobilé přihlášení do insolvenčního řízení, nedisponoval (takové soudcovské
zástavní právo nenabylo účinků prosaditelných v insolvenčním řízení dlužnice).
Závěr, podle kterého dovolatel nenabyl právo na uspokojení přihlašované
pohledávky v insolvenčním řízení ze zajištění, jestliže rozhodnutí soudu, jímž
toto zajištění vzniklo (rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva na nemovitostech náležejících do majetkové
podstaty dlužníka) nabylo právní moci poté, co nastaly účinky spojené se
zahájením insolvenčního řízení, by se ovšem nezměnil, ani kdyby úpadek dlužnice
v této věci byl řešen jinak než konkursem. Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona se zahájením
insolvenčního řízení se spojují (i) tyto účinky:
(...)
b/ právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví
dlužníka nebo majetku náležejícího do majetkové podstaty, lze uplatnit a nově
nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, to platí i pro zřízení
soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které bylo navrženo po zahájení
insolvenčního řízení,
c/ výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví
dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze
nařídit, nelze jej však provést. Dovolatelova námitka, podle níž ustanovení § 109 odst. 1 insolvenčního zákona,
hovoří jen o soudcovském zástavním právu, jehož zřízení bylo navrženo až po
zahájení insolvenčního řízení, vystihuje pouze (a nepřesně) vazbu na ustanovení
§ 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, vymezující odkazem na podmínky
stanovené insolvenčním zákonem možný vznik nového zajištění po zahájení
insolvenčního řízení, včetně vzniku takového zajištění na základě návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech podaného po zahájení insolvenčního řízení. Zřízení soudcovského
zástavního práva na nemovitostech je ovšem (v intencích § 258 odst. 1 o. s. ř.)
též způsobem výkonu rozhodnutí (stejně jako je způsobem provádění exekuce
zřízení exekutorského práva na nemovitostech, pro jehož provádění se ustanovení
upravující výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech použijí přiměřeně; srov. § 69a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti /exekučního řádu/ a o změně dalších zákonů, ve
znění pozdějších předpisů). Vliv účinků zahájení insolvenčního řízení na
možnost nařízení nebo provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce týkající se
majetku ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiného majetku, který náleží do
majetkové podstaty, přitom postihuje úprava obsažená v ustanovení § 109 odst. 1
písm. c/ insolvenčního zákona, umožňující nařízení, leč nikoli provedení,
výkonu rozhodnutí nebo exekuce vedeného na takový majetek. V tomto ohledu je úprava obsažená v ustanoveních § 109 odst. 1 písm. b/ a c/
insolvenčního zákona srovnatelnou s tou, jež se v konkursních poměrech podle
zákona č. 328/1991 Sb. prosazovala při prohlášení konkursu prostřednictvím
ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV, ve znění účinném do 31. prosince 2007
(jež určovalo, že nelze provést výkon rozhodnutí /exekuci/ postihující majetek
patřící do podstaty a k tomuto majetku nelze ani nabýt právo na oddělené
uspokojení /§ 28/).
K dopadům úpravy obsažené v posledně označeném ustanovení
se Nejvyšší soud ve vazbě na soudcovské zástavní právo na nemovitostech
vyjádřil již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek. Tam pod bodem XXVI., str. 194 (370),
vysvětlil (odkazuje na ustanovení § 338a odst. 1 větu první o. s. ř., v
tehdejším znění, jež určovalo, že soudcovské zástavní právo na nemovitosti se
zřizuje nařízením výkonu rozhodnutí), že při výkonu rozhodnutí zřízením
soudcovského zástavního práva sice vlastní výkon rozhodnutí splývá s nařízením
výkonu, z ustanovení § 14 odst. 1 písm. e/ ZKV in fine je však patrno, že v
době po prohlášení konkursu pravomocné usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí,
ani záznam soudcovského zástavního práva v katastru nemovitostí nezakládá
věřiteli (oprávněnému) právo na oddělené uspokojení pohledávky v konkursu,
takže i zde lze proto nařídit výkon rozhodnutí. V porovnání s dnešním právním
stavem nastal u soudcovského zástavního práva na nemovitostech posun jen v tom,
že vlastní výkon rozhodnutí u tohoto způsobu výkonu rozhodnutí již nesplývá s
jeho nařízením, nýbrž (až) s právní mocí rozhodnutí o jeho zřízení (srov. § 160
odst. 1 obč. zák. a výklad podaný výše). Konstrukce známá a vyložená v konkursních poměrech při výkladu § 14 odst. 1
písm. e/ ZKV v souvislosti s prohlášením konkursu se v insolvenční úpravě
účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení prosazuje ve stejném rozsahu
prostřednictvím § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (jež dovoluje
nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech, leč odepírá oprávněnému věřiteli možnost provedení takového
výkonu, vázanou na právní moc rozhodnutí), ve spojení s § 109 odst. 1 písm. b/
insolvenčního zákona (jež věřiteli, v jehož prospěch vzniklo soudcovské
zástavní právo /dnem právní moci rozhodnutí o jeho zřízení/ poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nepřiznává v insolvenčním
řízení právo na uspokojení pohledávky z takového zajištění). Skutečnost, že ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona výslovně
potvrzuje platnost v něm obsaženého pravidla pro soudcovské zástavní právo na
nemovitostech, jehož výkon má být nařízen na základě návrhu (na nařízení výkonu
rozhodnutí) podaného „po zahájení insolvenčního řízení“ (tedy ve smyslu § 97
odst. 1 části věty za středníkem insolvenčního zákona po dni, kdy insolvenčnímu
soudu došel insolvenční návrh /jenž se může lišit ode dne, kdy ve smyslu § 109
odst. 4 insolvenčního zákona nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení/), není sama o sobě (vzhledem k době vzniku soudcovského zástavního
práva na nemovitostech plynoucí z § 160 odst. 1 obč. zák.) podkladem pro
závěr, že příslušné pravidlo nedopadá do poměrů soudcovského zástavního práva
na nemovitostech, které vzniklo poté, co nastaly účinky spojené se zahájením
insolvenčního řízení, na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením
insolvenčního řízení.
Insolvenční zákon výslovně počítá s novým nabytím zajištění po zahájení
insolvenčního řízení v souvislosti s uzavřením smluv o úvěrovém financování (§
41 insolvenčního zákona), přičemž zmínka o soudcovském zástavním právu na
nemovitostech zřízeném na základě návrhu podaného „po“ zahájení insolvenčního
řízení v § 109 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona, zjevně neměla za cíl
vyloučit z účinků uvedeného ustanovení jen takto vzniklé soudcovské zástavní
právo na nemovitostech. Smyslem této úpravy bylo především připomenout, že i
takto vzniklé soudcovské zástavní právo na nemovitostech může založit právo na
uspokojení věřitele ze zajištění v insolvenčním řízení ve spojení s těmi
ustanoveními insolvenčního zákona (§ 41), která nabytí nového zajištění po
zahájení insolvenčního řízení výslovně dovolují. Soudcovské zástavní právo na nemovitostech, které vzniklo (právní mocí soudního
rozhodnutí) poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení,
na základě návrhu na jeho zřízení podaného před zahájením insolvenčního řízení,
je na tom stejně jako jiné způsoby zajištění pohledávky, jejichž vznik nebyl
dovršen k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního
řízení. Např. při zřízení zástavního práva k nemovitostem na základě zástavní
smlouvy (představující tzv. titulus adquirendi) uzavřené před tím, než nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, rovněž nevznikne věřiteli
právo na uspokojení z tohoto zajištění v insolvenčním řízení, bude-li vklad
zástavního práva k nemovitostem rozhodnutím katastrálního úřadu povolen (byť s
účinky ke dni podání návrhu na vklad, jenž může předcházet okamžik, kdy nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení) a stanovený modus adquirendi
ve smyslu § 157 odst. 1 obč. zák. završen až poté, co nastaly účinky spojené
se zahájením insolvenčního řízení. Lze tudíž uzavřít (v situaci, kdy nebylo ani tvrzeno, že by soudcovské zástavní
právo na nemovitostech zřizované ve prospěch dovolatele v této věci patřilo k
zajištění, s jehož vznikem počítá ustanovení § 41 insolvenčního zákona), že
vzniku dovolatelova práva na uspokojení z označeného zajištění v insolvenčním
řízení bránila již úprava obsažená v § 109 odst. 1 písm. b/ a c/ insolvenčního
zákona. Jinak řečeno, na základě soudcovského zástavního práva na nemovitostech, které
vzniklo (právní mocí soudního rozhodnutí o jeho zřízení) poté, co nastaly
účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, aniž šlo o případ uvedený v §
41 insolvenčního zákona, nenabývá věřitel právo na uspokojení pohledávky z
takového zajištění bez zřetele k tomu, zda návrh na zřízení soudcovského
zástavního práva na nemovitostech podal před zahájením insolvenčního řízení
nebo v jeho průběhu.
Nepočítá-li insolvenční zákon (s výjimkou danou ustanovením § 41 insolvenčního
zákona) s tím, že by zajištění zřízením soudcovského zástavního práva na
nemovitostech, které vzniklo po zahájení insolvenčního řízení, zakládalo
věřiteli v insolvenčním řízení vznik práva na uspokojení pohledávky z tohoto
zajištění, pak logicky ani nemá smysl spekulovat o tom, zda by insolvenční
zákon měl vytvářet věřiteli dodatečný časový prostor pro prosazení takto
zřízeného práva formou přihlášky. Ke vztahu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b/ a c/ a ustanovení § 248 odst. 2
insolvenčního zákona lze v této souvislosti doplnit, že první z označených
ustanovení pouze nedovoluje „nabytí“ a „uplatnění“ zajištění v insolvenčním
řízení, kdežto (pozdější) prohlášení konkursu na majetek dlužníka činí takto
„nabytá“ zajištění neúčinnými v rovině práva hmotného (nedovoluje jejich
prosazení ani mimo rámec insolvenčního řízení). Ustanovení § 248 odst. 2
insolvenčního zákona je nadto nezbytnou pojistkou pro případy, kdy
sounáležitost majetku postiženého takto „nabytým“ zajištěním k majetkové
podstatě dlužníka je rozpoznatelná nebo je založena (např. pravomocným
výsledkem sporu o odpůrčí žalobě podané insolvenčním správcem) až v pozdějších
fázích insolvenčního řízení. Lze proto uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím dovolacího důvodu dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného
rozhodnutí. V rovině dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. dovolatel
neuplatňuje jiné argumenty než ty, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal (jako s
neopodstatněnými) již v rovině právního posouzení věci. Jelikož vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se nepodávají ani ze spisu,
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání zamítl. Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; dovolateli, dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru
(zástupci věřitelů) případně státnímu zastupitelství, které vstoupilo do
insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu