29 Odo 10/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně J. L., zastoupené advokátkou, proti žalované Č. p. a. s., zastoupené
advokátem, o určení zániku zástavního práva a zaplacení částky 3,382.412,96 Kč
s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 23 Cm 33/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2004,
č. j. 9 Cmo 156/2004-190, takto:
I. Dovolání proti výrokům rozsudku ze dne 8. června
2004, č. j. 9 Cmo 156/2004-190, jimiž Vrchní
soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 8. června
2004, č. j. 9 Cmo 156/2004-190, jímž
Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku
ve věci samé ohledně částky 3,382.412,96 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky
2,008.000,- Kč od 1. června 2000 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 23 Cm 33/99-151,
zamítl žalobu o určení, že zástavní právo k nemovitostem označeným ve výroku
rozhodnutí (dále jen „zástavní právo k nemovitostem“) zaniklo ke 30. srpnu
1996 (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu žalované o zaplacení částky
3,382.412.96 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 2,008.000,- Kč od 1. června
2000 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně, poté, co ke společnému řízení spojil věci původně vedené
pod sp. zn. 23 Cm 33/99 a 42 Cm 52/2001, vyšel při posuzování důvodnosti
uplatněných nároků ze skutečností, podle kterých:
1) dne 11. října 1993 byla mezi žalobkyní a K. b., akciovou společností
P. (dále jen „banka“) uzavřena smlouva, na základě které banka žalobkyni
poskytla úvěr ve výši 6,600.000,- Kč (dále jen „smlouva o úvěru“); žalobkyně se
zavázala peněžní prostředky vrátit v měsíčních splátkách po 143.500,- Kč v době
od 20. prosince 1993 do 20. září 1997, s tím, že smlouva o úvěru jí umožňovala
hradit splátky i před sjednaným termínem splatnosti;
2) téhož dne byla mezi žalobkyní a bankou uzavřena zástavní smlouva,
podle které vzniklo k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru zástavní právo k
nemovitostem;
3) smlouvou ze dne 7. srpna 1996 banka postoupila žalované pohledávku
vůči žalobkyni ze smlouvy o úvěru, s tím, že postoupení pohledávky bylo
žalobkyni oznámeno 6. září 1996;
4) smlouvou ze dne 26. srpna 1996 postoupilo město H. žalobkyni
pohledávku vůči bance ze smlouvy o běžném účtu č. 1038-2323444 ve výši
2,008.000,- Kč, přičemž bance bylo postoupení pohledávky oznámeno 30. srpna
1996;
5) přípisem ze dne 28. srpna 1996, doručeným bance 30. srpna 1996,
žalobkyně jednostranně započetla na pohledávku banky ze smlouvy o úvěru
pohledávku ze smlouvy o běžném účtu.
Odkazuje na výše uvedená skutková zjištění a na ustanovení § 526, § 559
a § 580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), jakož i na ustanovení § 359
a § 709 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), shledal soud prvního
stupně žalobu nedůvodnou.
Při posuzování, zda jsou splněny „zákonné podmínky“ pro platné
započtení, přitom uzavřel, že žádná ze započítaných pohledávek nebyla splatná.
Pohledávka žalobkyně vůči bance je pohledávkou ze smlouvy o běžném účtu a banka
má povinnost poskytnout ve prospěch věřitele platby podle písemného příkazu
majitele účtu, což v daném případě splněno nebylo. Nelze tudíž dovodit, že by
„částka pouze vložená na účet“ byla splatnou pohledávkou majitele účtu,
popřípadě další osoby oprávněné ze smlouvy o postoupení pohledávky. Rovněž
pohledávka banky vůči žalobkyni ze smlouvy o úvěru - pokračoval soud prvního
stupně - nebyla splatná, když žalobkyně měla úvěr splácet ve sjednaných
měsíčních splátkách a možnost „splatit splátku i před sjednaným termínem“
sjednaná ve smlouvě o úvěru na splatnost dluhu neměla vliv. V situaci, kdy
žádná z pohledávek nebyla splatná, nebylo je možné platně započíst;
nezanikla-li zajištěná pohledávka, nezaniklo ani zástavní právo k nemovitostem.
Dále se soud prvního stupně zabýval opodstatněností žaloby, kterou se
žalovaná domáhala po žalobkyni úhrady pohledávky ze smlouvy o úvěru. V této
souvislosti uzavřel, že žalovaná neprokázala aktivní věcnou legitimaci, když
„soudu nepředložila“ smlouvu o postoupení pohledávky, pročež z důvodu neunesení
důkazního břemene i vzájemnou žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 8.
června 2004, č.j. 9 Cmo 156/2004-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Při řešení otázky splatnosti (a započitatelnosti) obou pohledávek
odvolací soud zdůraznil, že pohledávka ze smlouvy o běžném účtu podle
ustanovení § 708 a násl. obch. zák. „je svou povahou odlišná od jiných
pohledávek“. „Smyslem“ smlouvy o běžném účtu je uložení peněžních prostředků na
účtu, přičemž „majitel účtu (klient banky)“ má kdykoli zajištěn přístup k těmto
prostředkům. „V tomto smyslu je nutno považovat peněžní prostředky, které
klient svěřil bance, za pohledávku tohoto klienta vůči bance, která je splatná
kdykoli podle příkazu klienta“. Majitel účtu proto nemusí podat příkaz k
vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu ve svůj prospěch a teprve
následně činit jednostranný úkon započtení podle ustanovení § 580 obč. zák.
Opačný výklad by totiž v konečném důsledku znamenal, že by postupník byl zbaven
možnosti s postoupenou pohledávkou nakládat; není totiž pochyb o tom, že „se
nestal účastníkem smlouvy o běžném účtu“, pročež mu nepřísluší dávat bance
platební příkazy.
Jako splatnou (a započitatelnou) odvolací soud vyhodnotil rovněž
pohledávku banky za žalobkyní ze smlouvy o úvěru. Mohla-li žalobkyně podle
smlouvy o úvěru dluh uhradit i dříve, než ve sjednaných termínech, platí to
také pro možnost přivodit předčasný zánik takové pohledávky započtením. S
odkazem na ustanovení § 526 a násl. obč. zák. vyhodnotil jako nedůvodnou i
výhradu žalované, podle které k datu započtení již nešlo o vzájemné pohledávky,
když pohledávka ze smlouvy o úvěru byla žalované postoupena bankou již 7. srpna
1996. Do doby, než je postoupení pohledávky dlužníku oznámeno nebo prokázáno,
totiž může dlužník plnit vůči postupiteli a tudíž může vůči postupiteli učinit
i úkon směřující k započtení.
Jelikož dluh žalobkyně ze smlouvy o úvěru zanikl co do částky
2,008.000,- Kč započtením a ve zbývajícím rozsahu, tj. v částce 10.862,94 Kč
byl uhrazen (viz platby realizované ve dnech 16. září a 1. října 1996),
posoudil odvolací soud požadavek žalované na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru
jako nedůvodný.
Ve vztahu k žalobě o určení zániku zástavního práva - a to přes shora
uvedený závěr, podle něhož pohledávka zajištěná zástavním právem zanikla -
zdůraznil, že k 30. srpnu 1996 zajištěná pohledávka co do částky 10.862,94 Kč
trvala, pročež ani tomuto požadavku nemohlo být vyhověno.
Odvolací soud tak, byť dospěl ke zcela odlišným právním závěrům,
shledal rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správným.
Proti tomuto rozsudku, v rozsahu, kterým odvolací soud potvrdil výroky
II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení, podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti
na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“).
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje
v řešení právních otázek:
a) zda se může dlužník před oznámením nebo prokázáním postoupení
pohledávky zprostit svého závazku jednostranným započtením své pohledávky vůči
postupiteli,
b) zda je podmínkou splatnosti pohledávky z běžného účtu podání
platebního příkazu k vyplacení peněžních prostředků z běžného účtu,
c) zda lze jednostranně započíst pohledávku ze smlouvy o úvěru před
dobou stanovenou ve smlouvě o úvěru pro vrácení peněžních prostředků.
Řešení všech shora vymezených právních otázek odvolacím soudem přitom považuje
za rozporné s hmotným právem a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím zpochybňuje správnost
právního posouzení věci.
Dovolatelka zejména namítá, že žalobkyní provedený zápočet nesměřoval proti
vzájemné pohledávce, když k datu zápočtu již byla věřitelkou této pohledávky
žalovaná (a nikoli banka, která jí pohledávku smlouvou ze dne 7. srpna 1996
postoupila). Dále polemizuje se závěry odvolacího soudu o splatnosti
započítávaných pohledávek. Pohledávka ze smlouvy o úvěru „se stávala“ splatnou
postupně vždy do výše „relevantní splátky“, na čemž nic nezměnilo ani oprávnění
žalobkyně vrátit poskytnuté peněžní prostředky před sjednanou dobou splatnosti.
Jelikož ke 30. srpnu 1996 nebyla pohledávka splatná, nebyla ani způsobilá k
započtení. Ve vztahu k pohledávce z běžného účtu dovolatelka akcentuje, že „k
vyvolání splatnosti je třeba kvalifikované výzvy věřitele vůči dlužníkovi a
teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným“. Pohledávka ze smlouvy o běžném
účtu se tak stane splatnou až na základě řádného platebního příkazu majitele
účtu nebo jiné oprávněné osoby, což v projednávané věci splněno nebylo.
V situaci, kdy úkon směřující k započtení lze učinit až poté, co se staly
splatnými obě započítávané pohledávky, nebyly splněny podmínky pro započtení a
jednostranný úkon žalobkyně směřující k započtení tak nemohl mít za následek
zánik dluhu ze smlouvy o úvěru v rozsahu započítávané částky.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v
rozsahu dovoláním dotčeném a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního
stupně zrušil.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu i
v potvrzujícím výroku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ve
výroku o nákladech odvolacího řízení. Uvedené výroky, ač součástí rozsudku,
mají povahu usnesení, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z
ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. shodně usnesení Nejvyššího
soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c) o. s. ř. bez dalšího odmítl.
Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání proti výroku, jímž
odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci
samé ohledně částky 3,382.412,96 Kč s příslušenstvím. V situaci, kdy je z
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že obsah posuzovaného právního
vztahu účastníků (jejich práva a povinnosti) stanovil oproti rozhodnutí soudu
prvního stupně odlišně, shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. shodně např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem
52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu
se nepodávají, přezkoumal Nejvyšší soud - jsa vázán uplatněným dovolacím
důvodem a jeho obsahovým vymezením - správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 27/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2006“) Nejvyšší soud formuloval a
odůvodnil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v projednávané věci a na
nějž v podrobnostech odkazuje, podle kterého dokud není postoupení pohledávky
dlužníku oznámeno nebo není prokázáno, může dlužník započíst svou pohledávku
vůči dosavadnímu věřiteli. Rozhodnutí odvolacího soudu je s výše uvedeným
judikatorním závěrem v souladu a námitky dovolatelky, vycházející z opačného
právního názoru, tak důvodné nejsou.
V důvodech shora zmíněného R 27/2006 Nejvyšší soud dále uzavřel, že využije-li
dlužník oprávnění daného smlouvou a splní svůj závazek dříve, než se stane
splatným, neznamená to, že by takovým plněním přivodil změnu co do sjednaného
okamžiku splatnosti závazku. Skutečnost, že právní posouzení věci odvolacím
soudem v tomto směru neobstojí a naopak nelze upřít důvodnosti dovolatelčině
argumentaci, ovšem nečiní napadené rozhodnutí nesprávným. Je tomu tak proto, že
otázka splatnosti pohledávky ze smlouvy o úvěru není pro posouzení
(ne)platnosti započtení v projednávané věci významná. V rozsudku uveřejněném
pod číslem 90/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek totiž Nejvyšší soud
odůvodnil právní závěr, podle kterého v občanskoprávních závazkových vztazích i
v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku
proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě
nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli
pohledávky, která ještě není splatná.
Zbývá posoudit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem co do závěru
o splatnosti pohledávky z běžného účtu.
Podle ustanovení § 708 obch. zák. (ve znění účinném k 30. srpnu 1996) smlouvou
o běžném účtu se zavazuje banka zřídit od určité doby na určitou měnu běžný
účet pro jeho majitele (odstavec 1). K uzavření smlouvy se vyžaduje písemná
forma (odstavec 2).
Ustanovení § 709 odst. 1 dále určuje, že banka je povinna přijímat na běžný
účet v měně, na kterou zní, peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch
majitele účtu, a z peněžních prostředků na běžném účtu podle písemného příkazu
majitele účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě vyplatit mu
požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám.
Nevyplývá-li z příkazu doba, kdy má být platba provedena, je banka povinna
platbu provést v den, který následuje po doručení příkazu.
Povahou vkladů na běžném účtu se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku velkého
senátu obchodního kolegia uveřejněného pod číslem 50/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek. Přitom zdůraznil, že „peněžní prostředky na účtu“
vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku
majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku
peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě
jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu,
představuje pohledávku; jinak řečeno, jde o „nárok majitele účtu na výplatu
peněžních prostředků z tohoto účtu“ (pohledávku z účtu) při splnění sjednaných
podmínek.
Přestože shora vymezená pohledávka svědčí jen majiteli účtu, nelze vyloučit,
aby v souladu s podmínkami stanovenými ve smlouvě o běžném účtu, činila
dispoziční příkazy ohledně peněžních prostředků na účtu osoba odlišná od
majitele účtu. Za stavu, kdy i pohledávka z běžného účtu může být smlouvou
uzavřenou podle § 524 a násl. obč. zák. postoupena třetí osobě (zákon č.
21/1992 Sb., o bankách, v nyní účinném znění, ostatně s takovou možností
výslovně počítá v ustanovení § 41g odst. 6 písm. b/ ve spojení s ustanovením §
1 odst. 2 písm. a/), pak nutno připustit, že věřitelem takové pohledávky může
být i postupník.
Na rozdíl od jiných peněžitých pohledávek je pohledávka z běžného účtu
pohledávkou, která existuje - v rozsahu kladného zůstatku na běžném účtu - po
celou dobu trvání závazkového vztahu založeného smlouvou o běžném účtu. Tomu
odpovídá i povinnost banky vyplatit při zániku smlouvy majiteli účtu zůstatek
běžného účtu, popř. jej podle jeho příkazu převést na jiný účet u banky nebo po
odečtení nákladů s tím spojených na účet u jiné banky (§ 715 odst. 3 obch.
zák.), jakož i právní úprava počátku běhu promlčecí doby pro uplatnění práva na
prostředky na účtu (§ 396 obch. zák.).
Výše uvedená povaha pohledávky z běžného účtu je pak rozhodující i pro řešení
otázky splatnosti této pohledávky. V případě dispozic majitele účtu (popř. jiné
osoby k tomu oprávněné podle smlouvy o běžném účtu) s peněžními prostředky na
účtu, spočívajících v požadavku na výplatu těchto prostředků nebo v příkazu k
jejich převodu na jiný účet u téže nebo jiné banky, není pochyb o tom, že
povinnost banky splnit takový příkaz nastává - v souladu s podmínkami
stanovenými smlouvou o běžném účtu a neurčují-li právní předpisy jinak - aniž
by majitel účtu musel činit (jiný) právní úkon, jímž by vyvolal „splatnost“
pohledávky. To, zda banka je povinna realizovat příkaz majitele účtu „ihned“
nebo ve lhůtě podle smlouvy o běžném účtu (viz např. úprava hotovostního
platebního styku a provádění platebního styku a zúčtování na účtech obsaženou v
Čl. 10 až 12 a Čl. 13 až 24 Úředního sdělení č. 31/1994 Č. n. b. o vydání
Všeobecných obchodních podmínek, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů
bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech), přitom na
shora uvedeném závěru nic nemění.
Vedle dispozic s peněžními prostředky na běžném účtu spočívajících ve výběru
hotovosti a v příkazech k úhradě, může věřitel pohledávky z běžného účtu
(majitel účtu nebo osoba, které majitel účtu takovou pohledávku postoupil)
„použít“ tuto pohledávku k započtení proti vzájemné (a započitatelné)
pohledávce banky, u které je účet veden. Ani v takovém případě však není - z
hlediska splnění předpokladu splatnosti pohledávky z běžného účtu - nutné, aby
věřitel předtím, než učiní úkon směřující k započtení, banku „k plnění“ vyzval;
pohledávka z běžného účtu se tak stává splatnou (a způsobilou k započtení)
okamžikem, kdy je bance projev vůle vedoucí k započtení doručen.
Jelikož se dovolatelce správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo
zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. prosince 2006
JUDr. Petr G e m m e l , v. r.
předseda senátu