Nejvyšší soud Usnesení občanské

29 Odo 1004/2002

ze dne 2006-09-27
ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.1004.2002.1

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

29 Odo 1004/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna, v právní věci

žalobců a/ P. D., a b/ O. D., proti žalovanému JUDr. P. A., advokátu, jako

správci konkursní podstaty úpadce J. Š., o vyloučení nemovitostí ze soupisu

majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 50 Cm 5/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 5. června 2002, č. j. 4 Cmo 184/2000-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 29.

března 2000, č. j. 50 Cm 5/2000-45, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o

vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce

J. Š. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že vylučovací

žaloba je opožděná, jelikož hmotněprávní lhůta k jejímu podání žalobcům marně

uplynula 3. ledna 2000. K odvolacím námitkám poznamenal, že výzva k podání

vylučovací žaloby nemusí být doručena do vlastních rukou a že nebyl důvod

doručit výzvu zástupci žalobců s procesní plnou mocí udělenou pro jiné řízení

(ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy).

Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož

přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. občanského soudního řádu ve znění

účinném před 1. lednem 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že spočívá

na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241

odst. 3 písm. d/ o. s. ř. S odkazem na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.

328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a § 175k odst. 2 o.

s. ř. pak uvádějí, že je namístě, aby pravidlo uvedené v posledně označeném

ustanovení analogicky platilo i pro doručování usnesení podle § 19 odst. 2 ZKV.

Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů

zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za

správné.

Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se

mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po

řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou

podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve

znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.

Zmatečnostní vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud

přihlíží (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) z úřední povinnosti

(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. O

případy uvedené v § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 o. s. ř. nejde a důvod založit

(v situaci, kdy pozdější dovolatelé před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu

vznesli návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž odvolací soud

nevyhověl) přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud

neshledal. V rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 497/2003,

uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 11,

jenž je mutatis mutandis uplatnitelný i v této věci, Nejvyšší soud na dané téma

uzavřel, že při přiměřené aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o

doručování soudních písemností na konkursní řízení, nelze v žádném případě

pominout obecnou úpravu doručování písemností. To ovšem neplatí pro přiměřenou

aplikaci ustanovení, jež jsou ustanoveními speciálními (slouží jako odchylka od

obecné úpravy jen pro určité situace nebo jen pro určité druhy řízení).

Konkursní řízení není řízením dědickým a neexistuje žádný zákonný podklad, na

jehož základě by rozhodnutí konkursního soudu vydaná v konkursním řízení měla

být poměřována (byť i jen pro účely jejich doručování) ustanoveními občanského

soudního řádu, jež upravují řízení o dědictví. Toto rozhodnutí, na něž Nejvyšší

soud v podrobnostech odkazuje, obstálo i v rovině ústavního přezkumu, když

Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 12.

dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 726/05.

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako

nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta

první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm.

c/ o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.

5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam) odůvodněn

tím, že dovolatelé z procesního hlediska zavinili odmítnutí dovolání a u

žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. září 2006

JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.

předseda senátu