NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY
29 Odo 1004/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Tomáše Brauna, v právní věci
žalobců a/ P. D., a b/ O. D., proti žalovanému JUDr. P. A., advokátu, jako
správci konkursní podstaty úpadce J. Š., o vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 50 Cm 5/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 5. června 2002, č. j. 4 Cmo 184/2000-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 29.
března 2000, č. j. 50 Cm 5/2000-45, jímž Městský soud v Praze zamítl žalobu o
vyloučení označených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce
J. Š. Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že vylučovací
žaloba je opožděná, jelikož hmotněprávní lhůta k jejímu podání žalobcům marně
uplynula 3. ledna 2000. K odvolacím námitkám poznamenal, že výzva k podání
vylučovací žaloby nemusí být doručena do vlastních rukou a že nebyl důvod
doručit výzvu zástupci žalobců s procesní plnou mocí udělenou pro jiné řízení
(ve sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy).
Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 239 odst. občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. lednem 2000 (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíce, že spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. S odkazem na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a § 175k odst. 2 o.
s. ř. pak uvádějí, že je namístě, aby pravidlo uvedené v posledně označeném
ustanovení analogicky platilo i pro doručování usnesení podle § 19 odst. 2 ZKV.
Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za
správné.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci.
Zmatečnostní vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., k nimž Nejvyšší soud
přihlíží (s výjimkami zakotvenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.) z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. O
případy uvedené v § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 o. s. ř. nejde a důvod založit
(v situaci, kdy pozdější dovolatelé před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu
vznesli návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž odvolací soud
nevyhověl) přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud
neshledal. V rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo 497/2003,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2006, pod číslem 11,
jenž je mutatis mutandis uplatnitelný i v této věci, Nejvyšší soud na dané téma
uzavřel, že při přiměřené aplikaci ustanovení občanského soudního řádu o
doručování soudních písemností na konkursní řízení, nelze v žádném případě
pominout obecnou úpravu doručování písemností. To ovšem neplatí pro přiměřenou
aplikaci ustanovení, jež jsou ustanoveními speciálními (slouží jako odchylka od
obecné úpravy jen pro určité situace nebo jen pro určité druhy řízení).
Konkursní řízení není řízením dědickým a neexistuje žádný zákonný podklad, na
jehož základě by rozhodnutí konkursního soudu vydaná v konkursním řízení měla
být poměřována (byť i jen pro účely jejich doručování) ustanoveními občanského
soudního řádu, jež upravují řízení o dědictví. Toto rozhodnutí, na něž Nejvyšší
soud v podrobnostech odkazuje, obstálo i v rovině ústavního přezkumu, když
Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou odmítl usnesením ze dne 12.
dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 726/05.
Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako
nepřípustného. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm.
c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst.
5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. (per analogiam) odůvodněn
tím, že dovolatelé z procesního hlediska zavinili odmítnutí dovolání a u
žalovaného žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu