29 Odo 1004/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivana Meluzína a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní
věci žalobkyně K., spol. s r. o., proti žalovanému J. K., o zaplacení částky
97.111,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod
sp. zn. 5 C 266/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 22. května 2003, č. j. 27 Co 187/2002 126, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 15. května 2002, č. j. 5 C
266/98 110, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala
zaplacení částky 97.111,- Kč s 20,6 % úrokem z prodlení z částky 86.350,- Kč od
3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,- Kč od 28. května 1996 do
zaplacení. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že
žalobkyni (jako zhotovitelce) vznikl vůči žalovanému (jako objednateli) nárok
na zaplacení ceny díla ze smlouvy o dílo uzavřené podle § 536 a násl.
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a to ve výši 97.111,- Kč.
Rovněž však vzal za prokázáno, že žalovaný zprostředkoval žalobkyni uzavření
smlouvy o dílo se společností H. s. r. o. a s Ing. P. B., čímž mu podle ústní
dohody účastníků (a v intencích ustanovení § 642 a § 644 obch. zák.) vznikl
vůči žalobkyni nárok na provizi ve výši 200.000,- Kč. Důvod zamítnutí žaloby
pak shledal v tom, že žalovaný svou pohledávku započetl proti pohledávce
žalobkyně a tímto způsobem došlo k zániku žalobou uplatněné pohledávky.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. května 2003, č.
j. 27 Co 187/2002 – 126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
zamítnutí části příslušenství, konkrétně, co do 5,3 % úroku z prodlení z částky
86.350,- Kč od 3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,- Kč od 28. května
1996 do zaplacení (první výrok); ve zbývající části jej změnil tak, že
žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 97.111,- Kč s 15,3 % úrokem z
prodlení z částky 86.350,- Kč od 3. října 1995 do zaplacení a z částky 10.761,-
Kč od 29. května 1996 do zaplacení (druhý výrok). Odvolací soud poukázal na to,
že mezi účastníky nebyla spornou existence žalobkyniny pohledávky vůči
žalovanému, nýbrž existence pohledávky, kterou žalovaný uplatnil vůči
pohledávce žalobkyně k započtení. Zdůraznil dále, že v situaci, kdy žalobkyně
popřela existenci ústně uzavřené smlouvy o zprostředkování, prokazoval žalovaný
tuto dohodu výpověďmi svědků Ing. P. V. a Ing. P. B. Svědek V. pak podle
odvolacího soudu sice vypovídal ve prospěch žalovaného, odvolací soud však
poukázal na rozdíly v tvrzeních žalovaného a výpovědi svědka V., přičemž
uzavřel, že obsah smlouvy o zprostředkování nebylo možné z této výpovědi
dovodit. K výpovědi svědka B. pak odvolací soud poznamenal, že ten k obsahu
označené smlouvy neuvedl ničeho. Za opodstatněnou pokládal odvolací soud i
námitku žalobkyně, že jí žalovaný až do zahájení sporu „smluvenou“ provizi
nevyúčtoval, uzavíraje, že tvrzení žalovaného, že se tak nestalo pro velmi
dobré přátelské vztahy, není přesvědčivé. Nebylo rovněž prokázáno tvrzení
žalovaného, že měl provádět dodávku interiéru pro společnost H. s. r. o. a pro
rodinný dům Ing. P. B. Odvolací soud na základě výše uvedeného uzavřel, že k
uzavření ústní smlouvy o zprostředkování mezi účastníky nedošlo a že jde toliko
o účelově vznesenou námitku žalovaného. Žalobu o zaplacení částky 97.111,- Kč
proto shledal po právu. Změnu rozsahu příslušenství odůvodnil odvolací soud
odkazem na ustanovení § 502 obch. zák., s tím, že ke dni uzavření smlouvy o
dílo činil úrok za střednědobý úvěr 14,3%.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný
včasné dovolání, namítaje, že ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. V dovolání dovolatel snáší argumenty na podporu
závěru, že žaloba je nedůvodná, neboť žalovaná pohledávka zanikla započtením, a
to konkrétně započtením jeho pohledávky ve výši 200.000,- Kč vůči žalobkyni z
titulu smlouvy o zprostředkování. K tomuto závěru přitom dovolatel dospívá tím,
že provádí vlastní rozbor hodnocení výpovědí svědků V. a B. Dovolatel požaduje
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod uplatněný dovolatelem v rovině jím užitých argumentů zjevně není
dán. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. správné, totiž dovolací soud
vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu; to platí i tehdy, jsou-li tyto
skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 98). Jinak řečeno, prověrku
správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem nelze provést způsobem
uplatněným v posuzovaném dovolání, totiž tak, že dovolatel zde po skutkové
stránce jinak (než odvolací soud) hodnotí provedené důkazy a na nesprávnost
napadeného rozhodnutí usuzuje z takto přetvořeného skutkového stavu.
V podobě obsažené v dovolání nevystihují uplatněné argumenty po obsahové
stránce dostatečně ani dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž slouží
právě k uplatnění výhrad proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Jinak řečeno, dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné
jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze
kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování v podstatné části. Námitka, že se nestala okolnost, již měl soud
dokazováním za zjištěnu, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je
nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel současně nezpochybní
logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li,
že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné
(logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím,
že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že
soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna
výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů
účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti,
zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek
hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z
ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (srov. k tomu mutatis mutandis např.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 27/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Tímto způsobem však dovolatel výhrady ke skutkovému stavu věci zjištěnému
odvolacím soudem neformuloval (jeho námitky se soustřeďují na polemiku s
významem skutkových zjištění odvolacího soudu z výpovědí svědků B. a V.). Ani
tím, jak sám hodnotí výpověď svědka B., však dovolatel nevyvrací závěr
odvolacího soudu, že tomuto svědku nebylo o obsahu zprostředkovatelské smlouvy
a o tom, zda vůbec byla uzavřena, ničeho známo.
Výpověď svědka V. hodnotí dovolatel jinak než odvolací soud uváděje, že jí byla
prokázána ústní zprostředkovatelská smlouva, s tím, že to, zda provize činila
200.000,- Kč přesně nebo jen přibližně, není významné, stejně jako námitky
žalobkyně k věrohodnosti tohoto svědka (s tím, že ať už je svědek zaměstnancem
nebo společníkem některé ze stran sporu, vypovídal po poučení o následcích
křivé výpovědi). Takto formulované argumenty však – jak řečeno výše – správnost
skutkových závěrů odvolacího soudu co do významu této výpovědi nejsou způsobilé
zpochybnit. Obecně platí, že z hlediska věrohodnosti a průkaznosti svědecké
výpovědi může být významné i to, jak se tato výpověď odchyluje od tvrzení
účastníků. Podstatné přitom není – jak se dovolatel domnívá – ani to, že
zprostředkovatelská smlouva nevyžaduje ke své platnosti ujednání o výši
provize (vskutku stačí, že jde o smlouvu úplatnou), nýbrž to, že v daném
případě byla dohoda o provizi tvrzena (a proto i prokazována). Stejně tak
platí, že z hlediska úvah o věrohodnosti svědeckých výpovědí přihlíží soud i k
tomu, jaký je poměr svědka k účastníkům řízení.
Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán
není a že dovolání po obsahové stránce neposkytuje ani oporu pro závěr o
existenci dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 a 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení je – ve shodě s ustanoveními § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. – odůvodněn tím, že dovolatel, jehož dovolání
bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a u žalobkyně žádné prokazatelné
náklady dovolacího řízení zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. prosince 2005
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu