29 Odo 1007/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové
v právní věci navrhovatelky P.-Ž. spol. s r. o., proti odpůrkyni R. K., o
vyloučení společníka ze společnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 1 Cm 31/2003, o dovolání odpůrkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 3. února 2005, č. j. 7 Cmo 117/2004-39, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovatelce na náhradu nákladů dovolacího
řízení 5075,- Kč, do rukou jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
(dále též jen „společnost“) a o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vycházel při rozhodování z toho, že R. a J. K. jsou společníky
společnosti, jejíž sídlo je umístěno v nemovitosti ve vlastnictví společnice.
Vzal za prokázané, že dne 31. března 1995 byla mezi společností a společnicí
uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, ve kterých bylo umístěno sídlo
společnosti a zároveň její provozovna, s trváním nájmu nejméně do 31. prosince
2007. Podle této smlouvy společnost užívala nebytové prostory v uvedené
nemovitosti do roku 2000 bez zřejmých problémů. V roce 2001, zjevně v
souvislosti s rozvodem manželů K., se stala platnost nájemní smlouvy spornou,
strany však nedosáhly dohody o skončení nájmu a o žalobě společnice na
vyklizení nemovitosti nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Přesto společnice
zabránila společnosti nebytové prostory dále užívat. Úkony společnice směřující
k vyklizení dotčených nebytových prostor hodnotil odvolací soud nikoliv jako
svépomoc ve smyslu § 6 občanského zákoníku, ale jako jednání v rozporu s
právem, které nepožívá zákonné ochrany.
Cituje ustanovení § 149 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle
něhož se může společnost domáhat u soudu vyloučení společníka, který porušuje
závažným způsobem své povinnosti, dospěl odvolací soud k závěru, že společnice
porušila povinnost danou jí zákonem ve vztahu ke společnosti. Vyšel přitom z
úvahy, že společenská smlouva R. K. mimo ručení a povinnost splatit vklad jiné
povinnosti nestanovila, jmenovaná však podpisem společenské smlouvy vyjádřila
souhlas s podnikáním společnosti v oboru hostinská činnost a koupě zboží za
účelem jeho prodeje, přičemž tyto činnosti společnost realizovala v dotčených
nebytových prostorách. Zvyšování zisku, snižování ztrát a možnost rozvoje
podnikání je cílem nejenom společnosti, ale i jejich společníků. Společnice
místo aby jako společnice přispívala k rozvoji společnosti nebo alespoň
umožnila její činnost – podnikání v nebytových prostorách (kde měla společnost
provozovny), opakovaně, resp. soustavně komplikovala a později i znemožnila
společnosti užívání nebytových prostor. Tím ztížila a po určitou dobu
znemožnila podnikání společnosti a tím i dosažení jejího základního cíle. Pokud
společnosti svědčil právní titul k užívání nebytových prostor v nemovitosti
společnice, jsou úkony vlastníka nemovitosti, který je zároveň společníkem,
protiprávním jednáním, majícím dopad i na jeho účast ve společnosti. Protože
bylo prokázáno, že R. K. porušila své povinnosti společnice, odvolací soud
uzavřel, že byly naplněny podmínky pro vyloučení společnice ze společnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnice dovolání, odkazujíc co do
jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a
b) o. s. ř., jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem a existenci takových vad řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vady řízení shledává dovolatelka v tom, že odvolací soud neúplně a nesprávně
zjistil skutkový stav a soud prvního stupně neprovedl důkazy jí navržené o
(ne)existenci platného nájemního vztahu, neboť společnost užívala dotčené
nebytové prostory nikoliv na základě nájemní smlouvy, ale výprosy.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka především otázku, zda
a za jakých okolností je svépomocné jednání společníka ve vztahu ke
společnosti, která vůči němu porušuje právní povinnosti, porušením povinnosti
společníka a kde končí hranice dovolené svépomoci ve vztahu mezi společníkem a
společností. Zásadní právní význam přikládá dovolatelka i otázce, zda
povinnosti společníka ve smyslu ustanovení § 149 obch. zák. jsou konkrétními
povinnostmi, vyplývajícími ze společenské smlouvy, ze zákona či z dalších
eventuelních listin zavazujících společníka nebo také blíže nespecifikované
povinnosti dovozované z funkce společnosti. Dovozuje, že konkrétní povinnost
danou zákonem či smlouvou neporušila, povinnost zajistit společnosti užívání
nemovitosti nepřevzala a navíc společnost porušovala svou povinnost vyplácet jí
zisk a úhradu za užívání dotčených nemovitostí. Rozhodnutí odvolacího soudu
hodnotí jako velmi nespravedlivé a blížící se vyvlastnění ve prospěch druhého
společníka a z hlediska právního posouzení věci proto nesprávné.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a
věc vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, neboť jeho přípustnost
nelze založit na důvodu nesprávně či neúplně zjištěného skutkového stavu.
Dovolatelkou formulované otázky podle jejího názoru neměly pro řešení věci
zásadní význam a s posouzením věci nesouvisejí zejména proto, že odvolací soud
neřešil otázku hranic dovolené svépomoci společnice. V otázce náplně
„povinností společníka“ nelze podle společnosti nalézt řešení v obecné rovině,
odvolacím soudem přijaté konkrétní řešení je v souladu s právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí
odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní
význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo
obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává v řešení otázky, zda povinnostmi
společníka ve smyslu ustanovení § 149 obch. zák. mohou být i povinnosti, které
pro společníka nevyplývají ze společenské smlouvy nebo „z dalších eventuelních
listin zavazujících společníka“, či ze zákona. K tomu dovolací soud uzavřel, že
povinnosti společníka nemusí vyplývat ze zákona, společenské smlouvy či jiných
„listin“. Takové povinnosti mohou vyplývat též ze zásad, na kterých je postaven
obchodní zákoník, z jiných než písemných závazků převzatých společníkem vůči
společnosti, popřípadě z jiných právních skutečností, v tom směru proto
odvolacímu soudu nesprávný závěr vytýkat nelze. Zda v konkrétním případě taková
situace nastala, je věcí individuálního posouzení okolností daného případu,
které postrádá potřebný judikatorní přesah a je významné právě jen pro
projednávanou věc.
Rovněž posouzení otázky, za jakých okolností je svépomocné jednání společníka
ve vztahu ke společnosti, která vůči němu porušuje právní povinnosti, porušením
povinnosti společníka a kde končí hranice dovolené svépomoci ve vztahu mezi
společníkem a společností, postrádá potřebný judikatorní přesah, když záleží na
posouzení konkrétních okolností případu.
Výhrady dovolatelky zpochybňující správnost soudy obou stupňů učiněných
skutkových zjištění o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu
nebytových prostor, jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, nikoli tedy, jak se domnívá dovolatelka, dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Uvedený dovolací
důvod ovšem v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. použitelný není.
Protože dovolací soud neshledal pochybení odvolacího soudu, dovolání podle
ustanovení § 243b odst. 2 věta první o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se uvádí ve výroku,
a přiznal navrhovatelce náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 7 písm. g) a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 5000,- Kč a paušální náhradu
nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně 31. ledna 2006
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu