29 Odo 1012/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně E. G., a. s., proti žalované E. P. a. s. v likvidaci, o zaplacení
částky 10,063.705,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 1 Cm 5/97, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 9. března 2005, č.j. 5 Cmo 45/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením - odkazuje na ustanovení §
107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“ ) - potvrdil usnesení ze dne
12. ledna 2005, č. j. 1 Cm 5/97-77, jímž Městský soud v Praze zamítl návrh
žalobkyně na vstup Č. k. a., do řízení na místo dosavadní žalobkyně.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval
správně, pokud návrhu žalobkyně na vstup Č. k. a. do řízení nevyhověl.
Žalobkyně totiž odůvodnila návrh tvrzením, že smlouva o postoupení pohledávky
č. P ČKA04-091-1516914 uzavřená mezi Č. k. a. a žalobkyní (dále jen „smlouva o
postoupení pohledávky“), jež stála na počátku procesu postupování pohledávky
vymáhané v řízení, je neplatná a žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována.
Otázku aktivní legitimace však v řízení o procesním nástupnictví, vedeném podle
ustanovení § 107a o. s. ř. nelze posuzovat, neboť soud nezkoumá meritorní
stránku věci, pouze ověří, zda je osvědčena skutečnost, s níž je spojen přechod
nebo převod práva či povinnosti.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odvozujíc jeho
přípustnost z ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítajíc, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka zastává názor, že smyslem rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s.
ř. je, aby v řízení vystupovaly subjekty, které jsou ve sporu aktivně a
pasivně legitimovány a aby tato otázka nemusela být řešena až v meritorním
rozhodnutí. Rozhodl-li soud prvního stupně o vstupu žalobkyně do řízení na
základě návrhu původní žalobkyně (rozuměj Č. k. a.) doloženého smlouvou o
postoupení pohledávky, pak si musel kladně posoudit otázku platnosti a
účinnosti této smlouvy. Jestliže následně Rozhodčí soud při Hospodářské komoře
České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčím nálezem označil
předmětnou smlouvu o postoupení pohledávky za neplatnou, podle názoru
dovolatelky „zcela nepochybně nastala po zahájení řízení další právní
skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod práva“, a ke které měly
soudy obou stupňů přihlédnout. Pokud tak soud prvního stupně neučinil, je
nadále vázán svým rozhodnutím ze dne 3. prosince 2002, č.j. 1 Cm 5/97-49, jímž
rozhodl o vstupu žalobkyně do řízení. Přitom musel mít za prokázané, že smlouva
o postoupení pohledávky, je platná a účinná a žalobkyně je ve sporu aktivně
legitimována. V rozporu s tímto závěrem však soud prvního stupně rozsudkem ze
dne 3. května 2005, č.j. 1 Cm 5/97-102, žalobu zamítl s odůvodněním, že
žalobkyně neunesla důkazní břemeno co do aktivní věcné legitimace.
Rozhodnutím soudu prvního stupně i odvolacího soudu bylo - podle přesvědčení
dovolatelky - porušeno její právo na soudní ochranu podle článku 36 Listiny
základních práv a svobod. Považuje za nespravedlivé, aby poté, kdy smlouva o
postoupení pohledávky byla rozhodčím soudem posouzena jako neplatná, nemohla z
řízení, do něhož vstoupila na základě téže smlouvy, vystoupit.
Proto dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm b) o. s. ř.; není však důvodné.
Ze spisu vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2005,
č.j. 1 Cm 5/97-102, byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. G., a. s. o zaplacení
částky 10,063.705,60 Kč s příslušenstvím a žalobkyně byla zavázána k náhradě
nákladů řízení žalované. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně
odvoláním, směřujícím pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení.
Jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé nabylo právní moci dne 24.
května 2005, nemůže ani případné odklizení dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí
návrhu na vstup Č. k. a. do řízení na straně žalobkyně, přivodit změnu
rozhodnutí ve věci samé.
Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně rozhodnutí soudu
prvního stupně napadla ve výroku o nákladech řízení včasným odvoláním, neboť
již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 83/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, byl formulován a odůvodněn závěr, podle něhož, je-li předmětem
odvolacího řízení pouze výrok o nákladech řízení, nepřichází postup podle §
107a o. s. ř. v úvahu.
Z tohoto pohledu je nutno považovat dovolání žalobkyně za bezpředmětné, mající
ve shodě s výkladem podávaným právní teorií i soudní praxí za následek
rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 218 o. s. ř., a to i přesto,
že ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. obecně přípustnost dovolání proti
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o
vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka, zakládá (k tomu srov. mutatis
mutandis důvody rozhodnutí uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4,
ročník 2004, pod číslem 71, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září
2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 o. s. ř.
odmítl.
Nákladový výrok se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146
odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované podle
obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2005
JUDr. Petr Gemmel,v.r.
předseda senátu