29 Odo 1015/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce J. M., proti žalovanému JUDr. V. M., advokátu, jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. P., a. s. v likvidaci, o peněžité plnění, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 Cm 110/2000, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č.j. 4 Cmo 41/2004-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. února 2005, č.j. 4 Cmo 41/2004-73, potvrdil usnesení ze dne 17. dubna 2003, č.j. 46 Cm 110/2000-60, jímž Krajský soud v Hradci Králové odmítl pro opožděnost odvolání žalobce ze dne 9. listopadu 2001 (podané osobně u soudu prvního stupně 12. listopadu 2001) proti usnesení tohoto soudu ze dne 5. října 2001, č.j. 46 Cm 110/2000-30, uzavíraje, že žalobce podal odvolání proti usnesení soudu prvního stupně po uplynutí lhůty určené v ustanovení § 204 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, namítaje, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru ohledně data, kdy mu bylo usnesení ze dne 5. října 2001, č.j. 46 Cm 110/2000-30, doručeno. Dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí „Krajského soudu …“ zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že dovoláním napadené usnesení nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.
Ustanovení § 237 o. s. ř. upravuje podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé. Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, však usnesením „ve věci samé“ není (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod číslem 41/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání žalobce tak není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
Protože přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2005
JUDr. Petr Gemmel, v.r.
předseda senátu