29 Odo 1016/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci navrhovatelů a) Doc. Ing. Z. Č., DrSc., b) M. F., a c) J. P., o neplatnost
usnesení valné hromady H. p. h., a. s. v likvidaci, za účasti JUDr. J. S., a
Ing. T. Š., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 103/2001, o
dovolání odpůrkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2003,
č.j. 14 Cmo 308/2002-340, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Odpůrkyně je povinna zaplatit navrhovateli a) do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení 5.075,- Kč, do rukou jeho
advokáta.
III. Navrhovatelé b) a c) nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Napadeným usnesením potvrdil odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ze dne
25. 7. 2002, č.j. 54 Cm 103/2001-303, kterým tento soud vyslovil neplatnost
usnesení přijatých mimořádnou valnou hromadou H. p. h., a. s. v likvidaci (dále
jen „společnost“) konanou dne 10. 1. 2001, jimiž bylo rozhodnuto o zrušení
rozhodnutí valné hromady společnosti konané dne 20. 8. 1997, o zrušení
společnosti a jejím vstupu do likvidace, o změně článku 3 jejích stanov a o
volbě JUDr. A. K. a JUDr. M. Š. členy představenstva společnosti (dále jen
„sporná valná hromada“).
V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že podle § 183 odst. 1 a § 131
odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), se může každý akcionář,
likvidátor a další osoby domáhat, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné
hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou,
zakladatelskou listinou nebo stanovami.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, které
má podle jeho názoru oporu v provedeném dokazování a nebylo ani odvolatelem
konkrétně zpochybněno a ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně věc
posoudil po právní stránce. Soud prvního stupně podle jeho názoru aplikoval
odpovídající právní režim a řádně své rozhodnutí odůvodnil. Na správnosti
závěru soudu prvního stupně, že při svolání sporné valné hromady byl porušen
obchodní zákoník, nemůže argumentace odvolatele ničeho změnit. Rozhodný den k
účasti na sporné valné hromadě, uvedený v oznámení o jejím konání, zveřejněném
20. 12. 2000 v Hospodářských novinách (sedmý den před jejím konáním),
neodpovídal stanovám společnosti ve znění po změnách schválených na valné
hromadě konané 18. 12. 2000 (rozhodný den stanoven na třetí den před konáním
valné hromady).
Ustanovení článku VIII bod 30. zákona č. 370/2000 Sb. na souzený případ podle
odvolacího soudu nedopadá, neboť obchodní zákoník neoznačuje stanovy akciové
společnosti za právní předpis. Při konání sporné valné hromady byl porušen
zákon i tím (jak namítá první navrhovatel), že při prezenci akcionářů nebyl k
dispozici výpis z registru emitenta ze Střediska cenných papírů. Povinnost
opatřit při svolání valné hromady (má-li společnost zaknihované akcie) tento
doklad vyplývá z § 184 odst. 2 obch. zák. Předmětná porušení obchodního
zákoníku a stanov při svolání a konání sporné valné hromady [§ 184 odst. 2, §
184 odst. 5 písm. e)] nutno považovat – při srovnání s tím, co obchodní zákoník
v § 183 odst. 2 uvádí jako příklad nepodstatného porušení práv – za podstatné
porušení práv akcionářů. Nelze říci, že by porušení neměla závažné právní
následky. Okruh osob na spornou valnou hromadu pozvaných jako akcionáři nebyl
stejný s okruhem osob oprávněných valné hromady se zúčastnit. Na valnou hromadu
byly pozvány i osoby, které právo účastnit se neměly a naopak nebyly pozvány
všechny osoby, které takové právo měly. Oprávněnost osob, které se na valnou
hromadu dostavily, účastnit se jí jako akcionáři, nebyla věrohodně zákonným
způsobem, tj. podle výpisu ze Střediska cenných papírů, zjišťována.
Dále odvolací soud uzavřel, že usnesení sporné valné hromady o zrušení
rozhodnutí valné hromady o zrušení společnosti s likvidací je v rozporu se
zákonem. Obchodní zákoník ve znění účinném v době konání valné hromady možnost
„vystoupit z likvidace“ v případě, že likvidátora jmenoval soud (na rozdíl od
úpravy účinné od 1. 1. 2002, podle níž o tom rozhoduje soud), neupravoval. Pod
§ 68 odst. 8 obch. zák. v tehdejším znění případ podřadit nelze pro rozpor s
účelem § 219 odst. 3 obch. zák., jímž je zamezit akciové společnosti odvolání
likvidátora jmenovaného soudem, neboť právě k takovému důsledku „vystoupení z
likvidace“ vede. V souzeném případě (dle obsahu spisu) o „vystoupení z
likvidace“ za účelem zbavení se soudem jmenovaného likvidátora jde. Plyne to z
protiprávního jednání společnosti vůči likvidátorovi, kterého od jeho zápisu do
obchodního rejstříku k 15. 12. 2000 nikdy společnost nerespektovala,
nezpřístupnila mu účetnictví a výkon funkce mu neumožnila. Místo toho opakovaně
na dvou valných hromadách konaných 18. 12. 2000 a 10. 1. 2001 rozhodla o
„vystoupení z likvidace“. Zmíněná účelovost rozhodnutí sporné valné hromady je
patrna i z toho, že na ní žádné seriozní podnikatelské argumenty pro
„vystoupení z likvidace“ po třech letech a obnovení podnikání nezazněly.
Neplatnost rozhodnutí první valné hromady byla vyslovena usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 54 Cm 28/2001, potvrzeným usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. 14 Cmo 267/2002.
Ani při výkladu, že § 68 odst. 8 obch. zák. ve znění účinném v roce 2001
umožňoval „vystoupení z likvidace“ i v případě, že společnost měla soudem
jmenovaného likvidátora, usnesení sporné valné hromady neobstojí. Je neplatné
pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 občanského zákoníku analogicky), neboť
připravilo drobné akcionáře, jichž jsou řádově statisíce, o jimi právem tři
roky očekávaný výnos v podobě podílu na likvidačním zůstatku.
Z uvedených odvolací soud podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) napadené usnesení potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala společnost dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do
důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka především namítá nedostatek aktivní věcné legitimace prvního
navrhovatele. Tvrdí, že jeho funkce likvidátora skončila rozhodnutím valné
hromady, tj. 10. 1. 2003, a proto není osobou uvedenou v taxativním výčtu osob
oprávněných domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Pokud jde
o rozhodný den k účasti na sporné valné hromadě, dovolatelka namítá, že soud
prvního stupně použil pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady právě
tento jediný argument. Žalovaná nepopírala a ani nepopírá, že v oznámení o
konání valné hromady zveřejněném 20. 12. 2000 v Hospodářských novinách,
neodpovídal formálně takto stanovený rozhodný den stanovám společnosti po
změnách schválených na valné hromadě konané 18. 12. 2000, kde byl jako rozhodný
den stanoven třetí den před konáním valné hromady. Je však třeba vzít v potaz,
že zveřejnění pozvánky bylo vyžádáno před 18. 12. 2000, konkrétně 12. 12. 2000.
To znamená, že rozhodný den byl uveden v souladu se zněním stanov před 18. 12.
2000. Dovolatelka v odvolání uvedla, že v době, kdy bylo rozhodnutí postaveno
najisto obsahem notářského zápisu dne 6. 1. 2000, již změna ve stanovení
rozhodného dne ze sedmého dne na třetí nemohla být provedena a navíc z údajů o
obchodech cennými papíry společnosti ve dnech 3. až 7. 1. 2001 (včetně soboty a
neděle) vyplývají jen nepodstatné změny držitelů akcií.
Protože soud prvního stupně nepoužil v odůvodnění svého rozhodnutí jiný
argument, dovolatelka se v odvolání soustředila pouze na argumentaci vztahující
se k uvedenému důvodu pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady. Zde
zejména poukazovala i na stávající judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. Odon
74/96, kde bylo vysloveno, že samotné formální porušení stanov či zákona
nestačí k tomu, aby mohl být učiněn automaticky závěr o neplatnosti usnesení
valné hromady. V ustanovení § 183 odst. 1 obch. zák. s použitím § 131 odst. 3
písm. a) obch. zák., ve znění platném v době konání valné hromady, bylo soudu
výslovně zakázáno vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v případech, kdy
sice došlo k porušení právních předpisů zakladatelské listiny nebo stanov, ale
důsledkem bylo jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných domáhat se
vyslovení neplatnosti usnesení, nebo jestliže porušení nemělo závažné právní
následky.
Pokud jde o nesprávné uvedení rozhodného dne, poukazovala dovolatelka v
odvolání na to, že soud prvního stupně vůbec nezkoumal, jaké konkrétní důsledky
mělo uvedené chybné označení rozhodného dne. Odvolací soud se jejími argumenty
vůbec nezabýval a pouze uzavřel, že došlo k nesprávnému uvedení rozhodného
dne.
Dovolatelka rovněž namítala, že odvolací soud odmítl aplikovat článek VIII
bod 30. přechodných ustanovení k zákonu č. 370/2000 Sb. Přitom v
projednávané věci je nesporné, že valná hromada byla svolána před účinností
zákona č. 30/2000 Sb., tj. před 1. 1. 2001. Citované přechodné ustanovení
uvádí, že v případě, kdy se tak stalo a text pozvánky na valnou hromadu již
nelze měnit, použijí se na náležitosti pozvánky na valnou hromadu nebo oznámení
o jejím konání dosavadní právní předpisy.
K závěru odvolacího soudu, že povinnost opatřit si při svolání valné hromady
výpis z registru emitenta ze Střediska cenných papírů vyplývá z § 184 odst. 2
obch. zák., dovolatelka uvádí, že v době konání valné hromady požádala o výpis
ze Střediska cenných papírů, to však uvedený doklad odmítlo dovolatelce předat.
Městský soud vyhověl žalobě dovolatelky vedené proti Středisku cenných papírů a
konstatoval, že právo vydat výpis má dovolatelka a nikoli likvidátor. Uvedené
rozhodnutí Vrchní soud na základě odvolání změnil tak, že žalobu zamítl. Tento
postup soudu svědčí podle dovolatelky o nejednosti rozhodovací praxe v tom, že
akciová společnost v likvidaci by měla i nadále plnit své zákonné povinnosti,
pokud jde o svolání valné hromady včetně vyžádání výpisu ze Střediska cenných
papírů. Dovolatelka se snažila svoji zákonnou povinnost splnit, ale Středisko
cenných papírů jí plnění této povinnosti znemožnilo. Dovolatelka dále uvádí, že
zákon v případě zaknihovaných cenných papírů výslovně nespojuje nedostatek
výpisu z evidence cenných papírů s nemožností konat valnou hromadu. Osvědčit
přítomnost jednotlivých akcionářů je možné i jiným způsobem, což se v daném
případě stalo.
K závěru odvolacího soudu, že obchodní zákoník ve znění platném v době konání
valné hromady neumožňoval vystoupení z likvidace v případě, kdy likvidátora
jmenoval soud, dovolatelka uvedla, že v době konání valné hromady zákon možnost
„vystoupit z likvidace v případě, že likvidátora jmenoval soud“, na rozdíl od
úpravy účinné od. 1. 1. 2002, podle níž o tom rozhoduje soud, neupravoval.
Zákon umožňoval společníkům či příslušnému orgánu společnosti, aby zrušil své
rozhodnutí o zrušení společnosti, o jejím vstupu do likvidace do doby, jež bylo
započato s rozdělováním likvidačního zůstatku. Zákon žádným způsobem neomezoval
společníky či příslušný orgán v tom, aby revokovali své předchozí rozhodnutí o
vstupu do likvidace. V daném případě rozhodla dovolatelka o své likvidaci sama,
tedy nikoli na základě rozhodnutí soudu. Dovolatelka se domnívá, že v takovém
případě má právo bez jakýchkoli důvodů revokovat autonomně své rozhodnutí o
vstupu do likvidace a vstup do likvidace takto zrušit. Skutečnost, že u
takovéhoto vstupu do likvidace byl likvidátor následně jmenován soudem,
neznamená podle názoru dovolatelky, že by autonomní rozhodnutí o vstupu do
likvidace bylo nemožné. Dovolatelka soudí, že názor odvolacího soudu znamená
negaci práva akcionářů jako vlastníků akcií na svobodné rozhodnutí zaručené
Listinou základních práv a svobod každému vlastníku, které lze omezit jen
zákonem, a dále zásady, že každý může činit vše, co není zákonem zakázáno.
Ke konstatování soudu, že jediným důvodem vystoupení z likvidace bylo odvolání
likvidátora, dovolatelka uvádí, že to, že neodůvodnila své rozhodnutí o
vystoupení z likvidace, nemůže způsobit jeho neplatnost.
A konečně dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nad rámec rozhodnutí soudu
prvního stupně a odvolání a nad rámec dokazování, aniž by sám v rámci jednání
jakékoli důkazy prováděl a umožnil dovolatelce se k těmto důkazům vyjádřit,
přijal jednoznačný právní závěr, který nebyl opřen o výsledky dokazování.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Navrhovatel a) ve vyjádření k dovolání snáší argumenty na podporu jednotlivých
částí odůvodnění odvolacího soudu a polemizuje se závěry dovolatelky.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není
však důvodné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména, jestliže rozhodnutí řeší právní otázku, kterou dovolací soud dosud
nevyřešil, nebo kterou odvolací soudy nebo dovolací soud rozhodují rozdílně.
Řeší-li napadené rozhodnutí určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem,
má vždy po právní stránce zásadní význam. Za otázku zásadního právního významu
nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v
souladu s ustálenou soudní praxí.
Zásadní právní význam dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné)
v řešení otázky, zda mohla před účinností zákona č. 501/2001 Sb. valná hromada
rozhodnout o zrušení svého rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace za
situace, kdy likvidátora společnosti jmenoval soud.
Tuto otázku obchodní zákoník před uvedenou novelou výslovně neupravoval, a
proto Nejvyšší soud vycházel – ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. –
při jejím posuzování ze zásad, na kterých tento zákon spočívá. Jak již Nejvyšší
soud uzavřel dříve (viz např. rozsudek ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 32 Cdo
1623/98), je jednou ze zásad, na kterých spočívá právní úprava akciové
společnosti, zásada ochrany minoritních akcionářů. V právní úpravě likvidace
obchodních společností došla tato zásada vyjádření v ustanovení § 71 odst. 4
obch. zák., které v rozhodném znění, t. j. ve znění zákona č. 370/2000 Sb.,
určovalo, že soud může na návrh osoby, jež na tom osvědčí právní zájem, bez
ohledu na způsob určení likvidátora, odvolat likvidátora, který porušuje své
povinnosti, a nahradit ho jinou osobou. Není pochyb o tom, že osobou oprávněnou
se domáhat odvolání likvidátora je i menšinový akcionář, který nemůže prosadit
odvolání likvidátora porušujícího své povinnosti valnou hromadou, neboť
porušování povinností likvidátora může mít výrazný dopad do majetkové sféry
takového akcionáře. V návaznosti na to pak ustanovení § 219 odst. 3 obch. zák.
určovalo, že likvidátor, který nebyl jmenován soudem, může být valnou hromadou
odvolán a nahrazen jiným likvidátorem. Z toho vyplývá, že likvidátora
jmenovaného soudem valná hromada zbavit funkce nemohla.
Z uvedeného lze, za použití zásady ochrany minoritních akcionářů a rovněž
teleologickým a logickým výkladem, dovodit, že nemohla-li valná hromada
rozhodnout o odvolání likvidátora jmenovaného soudem, nemohla rozhodnout ani o
zrušení svého rozhodnutí o vstupu do likvidace a tím vlastně i o odvolání
likvidátora, neboť důsledkem takového rozhodnutí by zcela nepochybně bylo
zbavení likvidátora funkce.
Za otázku zásadního právního významu považuje dovolací soud i otázku, zda na
projednávanou věc dopadá ustanovení článku VIII bodu 30. přechodných ustanovení
k zákonu č. 370/2000 Sb., které určuje, že pokud byla přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona svolána valná hromada na den po dni nabytí účinnosti
tohoto zákona a text pozvánky na valnou hromadu již nelze změnit, použijí se na
náležitosti pozvánky na valnou hromadu nebo oznámení o jejím konání dosavadní
právní předpisy. K této otázce dovolací soud uzavřel, že závěr odvolacího soudu
je správný. Citované ustanovení se, jak správně dovodil odvolací soud, vztahuje
k původnímu znění právních předpisů, nikoli ke znění stanov, a neumožňuje tedy
postupovat v případě v něm uvedeném podle předchozího znění stanov.
Pro poslední dovolatelkou předestřenou otázku dovolací soud přípustnost
dovolání neshledal.
Dovolatelka namítá, že nesprávné uvedení rozhodného dne v pozvánce na valnou
hromadu není ve smyslu ustanovení § 183 odst. 1 obch. zák. s použitím § 131
odst. 3 písm. a) obch. zák., ve znění platném v době konání valné hromady,
důvodem pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, neboť uvedená
ustanovení soudu zakazují vyslovit neplatnost usnesení valné hromady v
případech, kdy sice došlo k porušení právních předpisů, zakladatelské listiny
nebo stanov, ale důsledkem bylo jen nepodstatné porušení práv osob oprávněných
domáhat se vyslovení neplatnosti usnesení, nebo jestliže porušení nemělo
závažné právní následky. Přitom podle dovolatelky oba soudy pochybily tím, že
vůbec nezkoumaly, jaké konkrétní důsledky mělo chybné označení rozhodného dne.
Z uvedeného plyne, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nedostatky skutkových
zjištění o důsledcích chybného uvedení rozhodného dne. To platí i o posouzení
toho, zda došlo hodnověrným způsobem ke zjištění oprávnění účastníků valné
hromady k účasti na ní. Nedostatky skutkových zjištění však nemohou založit
způsobilý dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém je dána přípustnost
dovolání správné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 věta
první o. s. ř., zamítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, jak se
uvádí ve výroku, a přiznal navrhovateli a) náhradu nákladů řízení podle
ustanovení § 7 písm. g) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši
5.000,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. Navrhovatelům b) a c) náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Jestliže povinná nesplní dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat jeho výkonu.
V Brně 26. října 2005
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu