29 Odo 1019/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobce L. B., zastoupeného, advokátem, proti žalované „Č. spol.
s r. o.“, zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 1,561.600,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 429/99, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2003,
č.j. 12 Cmo 84/2003-52, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2003, č.j. 12 Cmo
84/2003-52, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003,
č.j. 20 Cm 429/99-39, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2003, č.j. 20 Cm 429/99-39,
uložil žalované zaplatit žalobci částku 585.600,- Kč s 15% úrokem z prodlení od
6. května 1998 do zaplacení proti vydání nákladního automobilu DAF 1000
- chassis, číslo karoserie …, a částku 976.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení od
6. května 1998 do zaplacení proti vydání nákladního automobilu DAF 800 - skříň,
číslo karoserie …, a na náhradě nákladů řízení 108.712,- Kč.
Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena
„ústní kupní smlouva“ na dodávku dvou nákladních automobilů, přičemž žalovaná
automobily žalobci dodala a žalobce žalované uhradil sjednanou kupní cenu ve
výši 1,561.600,- Kč. Následně 4. února 1997 byla mezi účastníky uzavřena
dohoda, v níž se žalovaná zavázala přihlásit oba nákladní automobily na
dopravním inspektorátu a zajistit vystavení technických průkazů, s tím, že v
případě nesplnění tohoto závazku se zavázala proti vrácení nákladních
automobilů vrátit žalobci kupní cenu. Jelikož výše uvedená dohoda obsahovala
prohlášení účastníků, podle něhož ostatní nároky vyplývající z kupní smlouvy
jsou vyrovnány, posoudil soud prvního stupně zmíněnou dohodu ve smyslu
ustanovení § 570 občanského zákoníku jako dohodu o novaci.
V situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že žalovaná svůj závazek z
dohody z 4. února 1997 (dále též jen „dohoda“),
tj. závazek k zajištění technických průkazů a přihlášení
vozidel na dopravním inspektorátu, nesplnila, a to ani v dodatečně stanovené
lhůtě, žalobce od dohody dopisem datovaným 9. března 1997 odstoupil, v důsledku
čehož vznikla oběma smluvním stranám povinnost vydat druhé smluvní straně
přijaté smluvní plnění ve smyslu ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku.
Protože soud prvního stupně nepovažoval za důvodnou ani obranu žalované, v
rámci které proti žalovanému nároku uplatnila k započtení vzájemnou pohledávku
z titulu půjčky, shledal žalobou uplatněný nárok po právu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2003, č.j. 12 Cmo 84/2003-52,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožňuje se skutkovými zjištěními i
právními závěry soudu prvního stupně.
Dohodu účastníků ze dne 4. února 1997 kvalifikoval (ve shodě se soudem prvního
stupně) jako dohodu podle ustanovení § 570 občanského zákoníku, v důsledku
které došlo k nahrazení původních závazků z uzavřených kupních smluv závazky
novými (ve smlouvě uvedenými). Poněvadž „od uzavření dohody o novaci se stává
právním důvodem nového závazku dohoda stran, přičemž obsah závazku, který
uzavřením dohody zaniká, pozbyl pro posuzování daného vztahu
význam“, považoval odvolací soud za nevýznamné námitky žalované vztahující se
k reklamaci „zboží“ a prekluzi nároku z původních kupních smluv.
V důsledku platného odstoupení žalobce od dohody - pokračoval odvolací soud -
vzniklo účastníkům právo na vrácení vzájemně poskytnutých plnění podle
ustanovení § 351 odst. 2 obchodního zákoníku.
Výhrady žalované akcentující započtení její pohledávky vůči pohledávce
uplatněné žalobou shledal odvolací soud nedůvodnými, když stejně jako soud
prvního stupně měl za prokázáno, že žalobce
žalované „nic nedluží“ a žalovaná existenci pohledávky způsobilé k započtení
neprokázala.
Jako neopodstatněnou odvolací soud vyhodnotil rovněž námitku žalované,
prostřednictvím které zpochybnila obchodní povahu mezi účastníky vzniklého
závazkového vztahu, když oba účastníci jsou podnikatelé a dohoda, kterou byly
nahrazeny kupní smlouvy, byla uzavřena s odkazem na ustanovení § 269 odst. 2
obchodního zákoníku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odvozujíc jeho
přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a uplatňujíc
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v
tom, že toto rozhodnutí řeší „právní otázku v rozporu s hmotným
právem“. Podstatou problému, podle dovolatelky, je právní posouzení
vzájemných smluvních ujednání a jednostranných úkonů účastníků, a to kupních
smluv ze dne 6. prosince 1995 a 11. ledna 1996, dohody ze dne 4. února 1997,
odstoupení žalobce od této dohody učiněné 9. března 1998 a odstoupení žalobce
od kupních smluv realizované 1. listopadu 1999.
Dovolatelka zpochybňuje správnost právního posouzení dohody ve smyslu
ustanovení § 570 občanského zákoníku, akcentujíc, že předmětná dohoda
neobsahuje žádné „ustanovení“, ze kterého by bylo možno dovodit úmysl účastníků
zrušit veškeré závazky vyplývající z kupních smluv a nahradit je pouze závazkem
z této dohody. Vyjadřuje názor, že dohoda na kupní smlouvy navazuje, přičemž
pouze rozšiřuje a upravuje podmínky, za kterých je možno předmět
koupě vrátit.
Odvolací soud proto měl - pokračuje dovolatelka - posoudit právní otázku
odstoupení žalobce od dohody a rozhodnout, zda k tomuto úkonu byl žalobce
oprávněn a zda toto odstoupení je platné, popř. zda se měl žalobce „tvrzeného“
nároku domáhat podle ujednání obsaženého v uvedené dohodě. V této souvislosti
odvolacímu soudu rovněž vytýká, že zcela pominul otázku „absolutní neplatnosti
dohody“ ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 občanského zákoníku, a to vzhledem k
počáteční nemožnosti plnění, k němuž se v rámci dohody žalovaná zavázala.
Odvolací soud tak pochybil, pokud odmítl posuzovat právní vztahy vzniklé z
kupních smluv.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího
soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když po
právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
spatřuje ve výkladu ustanovení § 570 občanského zákoníku.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní
normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový
stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku dohodne-li se věřitel s
dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek
zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový.
Výše citované ustanovení upravuje tzv. privativní novaci, kterou se dohodou
smluvních stran ruší povinnost dlužníka z dosavadního závazkového vztahu a
namísto ní se zřizuje závazek nový. Současně zaniká
dosavadní právo věřitele a vzniká pohledávka nová, založená touto dohodou.
Dohodu podle ustanovení § 570 občanského zákoníku lze uzavřít za podmínky, že
původní závazek je platný. Novace se nemůže týkat závazku absolutně neplatného
nebo závazku, který již zanikl (srov. Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., a
kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 736).
Odvolací soud založil své právní posouzení dohody ze dne 4. února 1997 jako
dohody o privativní novaci (§ 570 občanského zákoníku) na skutkovém
zjištění, podle něhož smluvní strany v dohodě výslovně prohlásily, že si nečiní
žádné další nároky vyplývající z kupní smlouvy, kterou žalovaná žalobci prodala
(mimo jiné) nákladní automobily.
Dovolací soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu neztotožňuje.
Je-li možnost uzavřít dohodu ve smyslu ustanovení § 570 občanského zákoníku
podmíněna platností a existencí původního závazku, je pro závěr, zda jde o
privativní novaci či nikoli, rozhodující, zda a jaký závazek žalované z kupní
smlouvy, resp. z kupních smluv, platně vznikl a zda nedošlo k jeho zániku
(např. splněním).
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se otázkou trvání
původního závazku žalované (rozuměj závazku pro ni vyplývajícího ze smlouvy,
resp. ze smluv o koupi nákladních automobilů) k datu uzavření dohody, tj. k 4.
únoru 1997, nezabýval a pouze, navzdory skutkovému zjištění, že žalovaná
žalobci automobily dodala a žalobce kupní cenu uhradil, tj. že účastníci
splnili závazky z kupních smluv, bez bližší konkretizace
uzavřel, že v důsledku dohody zanikly původní závazky vzniklé
mezi účastníky na základě uzavřených kupních smluv.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, pokud jde o řešení otázky povahy
dohody, je tak neúplné a tudíž i nesprávné, a dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty
za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které nemohlo obstát
rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
V další fázi řízení soud prvního stupně neopomene zabývat se zejména otázkou,
zda a jaké závazky (a jim odpovídající práva) založené kupní
smlouvou, resp. kupními smlouvami účastníků, existovaly k datu uzavření dohody
(tj. k 4. únoru 1997), popřípadě zda skutečně byly touto dohodou nahrazeny
závazky novými. V rámci posouzení, zda žalobci vzniklo právo na vrácení
zaplacené ceny proti vydání automobilů, rovněž vyhodnotí, zda žalobcem
poskytnuté plnění bylo plněním závazku z kupních smluv, nebo plněním závazku z
dohody, když na řešení této otázky budou závislé jeho další úvahy vztahující se
k platnosti a účinkům úkonů, jimiž žalobce od kupních smluv a dohody odstoupil.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. června 2004
JUDr. Ivana Štenglová,v.r.
předsedkyně senátu