29 Odo 1019/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci navrhovatele Mgr. R. D., zastoupeného advokátkou, za účasti společnosti R.
H. a. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 591.600,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 46/2004, o
dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince
2005, č. j. 9 Cmo 76/2005-49, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2005, č. j. 9 Cmo
76/2005-49, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004, č. j.
30 Cm 46/2004-29, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Návrhem ze dne 25. listopadu 2003 se navrhovatel domáhá zaplacení
částky 591.600,- Kč s příslušenstvím jakožto rozdílu mezi cenou přiměřenou
hodnotě akcií společnosti P. i. h. a. s. a cenou uvedenou ve veřejném návrhu
smlouvy ze dne 11. dubna 2002. Uvádí, že dne 12. března 2002 rozhodla valná
hromada společnosti P. i. h. a. s. o zrušení registrace akcií této společnosti
ve smyslu ustanovení § 186 odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“). Navrhovatel hlasoval proti zrušení registrace akcií.
Společnost P. i. h. a. s. dne 11. dubna 2002 uveřejnila návrh smlouvy na koupi
akcií, a to za částku 400,- Kč na jednu akcii. Protože přiměřená cena jedné
akcie měla činit 726,- až 747,- Kč, domáhá se navrhovatel doplacení rozdílu ve
výši 340,- Kč na jednu akcii, tj. při vlastnictví 1.740 kusů akcií částky
591.600,- Kč.
Napadeným rozhodnutím Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 15.
prosince 2004, č. j. 30 Cm 46/2004-29, kterým Městský soud v Praze zastavil
řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a rozhodl
o vrácení soudního poplatku navrhovateli. Shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že pokračování v řízení brání překážka litispendence ve smyslu
ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), tedy překážka věci zahájené dříve. Za toto dříve
zahájené řízení, tvořící překážku řízení v projednávané věci, považoval řízení
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 52/2003, v němž se
navrhovatel Ing. M. H. domáhá vůči společnosti R. H. a. s. (dále jen
„společnost“) doplatku rozdílu ceny akcií společnosti P. i. h. a. s., a to
rozdílu mezi cenou dle nabídky převzetí akcií a cenou přiměřenou stanovenou
znaleckým posudkem, v souvislosti se zrušením registrace akcií a navazujícím
veřejným návrhem společnosti P. i. h. a. s., učiněným vůči akcionářům na
odkoupení akcií (§ 186a obch. zák.). Obě řízení se týkají stejného skutkového
základu a nárok obou navrhovatelů se opírá o ustanovení § 183c odst. 5 obch.
zák.
Odvolací soud uzavřel, že ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. upravuje obecně
překážku věci zahájené a existenci této překážky podmiňuje dřívějším zahájením
téže věci, přičemž naplnění pojmu táž věc vyžaduje totožnost nároku a účastníků
řízení. Jinak však tomu je v případě odstavce 2 citovaného ustanovení, které
stanoví překážku věci zahájené pro případ, že je vedeno (dříve zahájeno) další
řízení proti témuž „žalovanému“ jiným „žalobcem“ s uplatněním stejného nároku
vyplývajícího z téhož jednání nebo stavu. Z uvedené právní úpravy je zřejmé, že
v odstavci 2 ustanovení § 83 o. s. ř. je prolomena zásada totožnosti účastníků
ve „srovnatelných“ řízeních tak, že se vyžaduje jen totožnost „žalovaného“.
Podle názoru odvolacího soudu je takovým řízením i „proces uplatnění nároků na
doplacení cen, rozdílu jejich doplatků, u akcií odkoupených smlouvou, jejíž
vznik je procedurálně upraven ustanovením § 183c obch. zák.“ Pokud zákon v
tomto ustanovení současně stanoví– pokračoval odvolací soud – že soudní
rozhodnutí ohledně práva na doplacení rozdílů cen je závazné i pro ostatní
osoby, jež nabídku přijaly, a tím předpokládá pluralitu žalujících subjektů, je
zřejmé, že jde o případ úpravy obsažené ve zvláštním právním předpisu ve smyslu
ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. V situaci, kdy – kromě existující
zvláštní právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku pro režim uplatnění
doplatku ceny akcií odkupovaných při tzv. povinné nabídce k jejich odkupu – je
splněna i podmínka téhož jednání nebo stavu, zde vázána na jednání stejného
žalovaného, nemusí být naplněna podmínka stejnosti účastníků, tedy v dané
souvislosti i „žalobců“, pro účely závěru o existenci dané překážky řízení.
Řízení zahájené ve věci Ing. M. H., vedené u soudu prvého stupně pod sp. zn. 28
Cm 52/2003, tedy zakládá existenci neodstranitelné překážky řízení a brání
tomu, aby řízení v této věci probíhalo současně. Závěrem odvolací soud uvedl,
že navrhovateli přísluší právo vedlejšího účastenství (§ 93 o. s. ř.).
Proti usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání, odkazuje co
do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, neboť podle názoru
dovolatele z ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. jednoznačně vyplývá, že právo
domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v nabídce převzetí a cenou
přiměřenou má každý, kdo takovou nabídku přijal. Uvedené vyplývá i z toho, že
až soudní rozhodnutí, jímž se přiznává právo na doplacení rozdílu je, co do
základu práva přiznaného navrhovateli, závazné i vůči ostatním osobám, které
nabídku převzetí přijaly. Ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. tedy nestanoví
překážku věci zahájené, ale až překážku věci rozhodnuté. Podle názoru
dovolatele mají všechny osoby, které nabídku převzetí přijaly, ničím neomezené
právo domáhat se vydání soudního rozhodnutí podle citovaného ustanovení. Z
ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. není v žádném případě možné dovodit, že
právo domáhat se svých práv má pouze ten akcionář, který podá návrh jako první,
a ostatní pouze čekají na výsledek soudního řízení, který by byl vůči nim
závazný, případně vystupují pouze v roli vedlejšího účastníka.
Dovolatel poukazuje na možné odlišnosti v průběhu samotných řízení, kdy
například jeden navrhovatel nepostupuje ve sporu dostatečně efektivně, neplní
své procesní povinnosti a jeho liknavý přístup ke sporu může vést až k
zastavení řízení nebo vydání rozhodnutí v jeho neprospěch, a kdy takové
negativní rozhodnutí posléze co do základu přiznaného práva dopadá na všechny
akcionáře, kteří nabídku převzetí přijali a kteří tak budou postupem prvního
navrhovatele poškozeni. Poukazuje i na možnost jakési tiché dohody mezi prvním
navrhovatelem a společností, jejímž výsledkem bude zpětvzetí návrhu a zánik i
nároků ostatních akcionářů, kteří nabídku převzetí přijali, neboť jimi zahájená
řízení by byla pravomocně zastavena a zákonná lhůta pro podání návrhu již
uplynula. Institut vedlejšího účastenství ve smyslu § 93 o. s. ř. nezajišťuje
stejnou právní ochranu, kterou by navrhovatel požíval v případě, kdy by měl sám
postavení „plnohodnotného“ účastníka řízení.
Uzavírá, že zastavení řízení zahájeného na jeho návrh je v rozporu s
ustanovením § 183c odst. 5 obch. zák., s účelem a základním principem institutu
nabídek převzetí, kterým je ochrana práv a právem chráněných zájmů minoritních
akcionářů, ale i v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, kdy je mu odpíráno plné a ničím neomezené právo na soudní ochranu.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Společnost ve vyjádření k dovolání argumentuje na podporu napadeného
usnesení a navrhuje, aby dovolání navrhovatele bylo zamítnuto.
Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i
důvodné.
S přihlédnutím k datu konání valné hromady společnosti P. i. h. a. s.,
jež rozhodla o zrušení registrace akcií (12. března 2002) a datu vydání
napadeného rozhodnutí (5. prosince 2005) je pro další úvahy Nejvyššího soudu
rozhodný především výklad obchodního zákoníku ve znění zákona č. 353/2001 Sb. a
občanského soudního řádu ve znění zákona č. 383/2005 Sb.
Zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné
řízení (§ 83 odst. 1 o. s. ř.). Zahájení řízení v dalších věcech stanovených
zvláštními právními předpisy brání též tomu, aby proti témuž žalovanému
probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož
jednání nebo stavu stejné nároky (§ 83 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.).
Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83
odst. 2 o. s. ř., je závazným nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby
oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu.
Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu
je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení (§
159a odst. 2 o. s. ř.).
Přiměřenost ceny nebo směnného poměru cenných papírů při povinné
nabídce převzetí musí být doložena posudkem znalce. Přestože cena v povinné
nabídce převzetí nebyla přiměřená, je smlouva platná. Ten, kdo takovou nabídku
převzetí přijal, je oprávněn domáhat se doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v
nabídce převzetí a přiměřenou cenou. Soudní rozhodnutí, jímž se přiznává právo
na doplacení tohoto rozdílu, je co do základu přiznaného práva pro navrhovatele
závazné i vůči ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly (§ 183c odst. 5
obch. zák.).
Předně Nejvyšší soud uzavírá, že řízení o doplacení rozdílu mezi cenou
uvedenou v nabídce převzetí a přiměřenou cenou (§ 183c odst. 5 obch. zák.) je
řízením podle § 200e odst. 1 ve spojení s § 9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., tedy
řízením nesporným (viz § 120 o. s. ř.), a účastenství v něm se řídí v souladu s
§ 200e odst. 3 o. s. ř. ustanovením § 94 odst. 1 větou první o. s. ř. V tomto
řízení proto nepřipadá v úvahu aplikace § 93 o. s. ř., neboť vedlejší
účastenství je přípustné pouze v řízení sporném (srov. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 20 Cdo 91/99, uveřejněného v
časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 99, pod číslem 73).
Ustanovení § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř. upravuje překážku
litispendence pro věci, o nichž tak stanoví zvláštní právní předpis. Odvolací
soud založil své rozhodnutí na názoru, podle kterého je tímto zvláštním právním
předpisem i § 183c odst. 5 obch. zák. Citované ustanovení však žádné důsledky
pro řízení zahájené osobou v něm uvedenou (dále též jen „akcionář“) později,
než řízení o návrhu jiného akcionáře týkajícího se stejné nabídky převzetí,
neupravuje. Nestanoví, že podání návrhu má pro případné další navrhovatele
účinky překážky věci zahájené dříve, tedy účinky předpokládané ustanovením § 83
odst. 2 písm. d) o. s. ř., a není proto zvláštním právním předpisem,
předjímaným v § 83 odst. 2 písm. d) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že řízení o doplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v
nabídce převzetí a přiměřenou cenou ve smyslu § 183c odst. 5 obch. zák. není
věcí uvedenou v § 83 odst. 2 o. s. ř., nedopadá na ně ani ustanovení § 159a
odst. 2 věty první o. s. ř.
Ustanovení § 183c odst. 5 obch. zák. je zvláštním právním předpisem ve smyslu §
159a odst. 2 věty druhé o. s. ř., který stanoví, v jakém rozsahu („co do
základu přiznaného práva pro navrhovatele“) a vůči jakým jiným osobám než
účastníkům řízení („ostatním osobám, které nabídku převzetí přijaly“) je výrok
pravomocného rozhodnutí v této věci závazný. Základem přiznaného práva je třeba
rozumět rozdíl mezi cenou, uvedenou v nabídce převzetí, a cenou přiměřenou,
připadající na jeden cenný papír. Účelem této konstrukce je koncentrovat
provádění důkazů do jediného řízení, a to jak z důvodu procesní ekonomie, tak i
proto, aby se předešlo situaci, kdy by ohledně stejné nabídky převzetí byla v
různých řízeních určena jiná výše přiměřené ceny.
Podá-li tedy osoba uvedená v § 183c odst. 5 obch. zák. návrh na
doplacení rozdílu mezi cenou, uvedenou v nabídce převzetí, a cenou přiměřenou
až poté, kdy již nabylo právní moci rozhodnutí, jež jinému navrhovateli
přiznává ve vztahu ke stejné nabídce převzetí právo na doplacení tohoto
rozdílu, musí soud při určení výše doplatku vycházet z přiměřené ceny
připadající na jeden cenný papír určené v tomto pravomocném rozhodnutí (jen v
tomto směru lze tudíž hovořit o překážce věci rozsouzené).
Je-li však návrh podle § 183c odst. 5 obch. zák. podán akcionářem poté,
kdy již bylo návrhem jiného akcionáře řízení ve věci stejné nabídky převzetí
zahájeno (dále též jen „původní návrh“), ale dříve, než je pravomocně skončeno,
je nutno tento další návrh považovat za přistoupení k prvnímu řízení.
Předpokládá-li totiž obchodní zákoník v citovaném ustanovení, že základ nároků
všech dotčených osob bude vyřešen v jednom řízení, je nutné i všem pozdějším
navrhovatelům, kteří se doplacení rozdílu v souladu s tímto ustanovením
domáhají u soudu, umožnit plné uplatnění jejich procesních práv, včetně práva
vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny (§ 123
o. s. ř.). To je možné pouze tehdy, stanou-li se účastníky prvního řízení, v
němž budou důkazy k prokázání základu jejich nároků prováděny.
Soud nerozhoduje o spojení věcí ke společnému řízení (§ 112 o. s. ř.)
ani o přibrání dalšího navrhovatele do řízení (§ 94 odst. 3 o. s. ř.), neboť
závěr, že o všech návrzích se vede jedno (společné) řízení, vyplývá – jak
dovodil Nejvyšší soud výše – přímo ze zákona (§ 183c odst. 5 obch. zák.).
Je-li další návrh omylem podán u jiného než místně či věcně příslušného soudu,
postoupí jej dotčený soud neprodleně soudu, u kterého probíhá řízení o původním
návrhu. Nejedná-li soud s dalším navrhovatelem jako s účastníkem řízení
(zahájeného původním návrhem), nemůže soudní rozhodnutí nabýt právní moci před
doručením opomenutému navrhovateli. Pro každého dalšího navrhovatele platí stav
řízení v době jeho přistoupení. Z uvedeného (mimo jiné) plyne, že došel-li
další návrh soudu poté, kdy rozhodnutí o návrhu původním bylo již účastníkům
řízení doručeno, avšak dosud nenabylo právní moci, není třeba (vzhledem ke
stavu, v němž se řízení nachází) toto rozhodnutí novému účastníku doručovat.
Jeho právo napadnout rozhodnutí odvoláním zůstává zachováno, a to ve lhůtě, v
níž je oprávněn podat odvolání původní navrhovatel, a bylo-li jich více, ve
lhůtě, počítané od doručení rozhodnutí poslednímu z nich.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací
důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl navrhovatelem
uplatněn právem, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Důvody, pro
které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí
soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a odst.
3 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižšího stupně závazný (§
243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud prvního stupně znovu rozhodne i o náhradě
nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 10. dubna 2008
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu