NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 102/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Zdeňka Krčmáře
v právní věci žalobce P. B., proti žalovanému Ing. J. B., o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 236/2000, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2004,
č. j. 14 Co 53/2003-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.075,-- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám
zástupce žalovaného JUDr. H.A.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 17.10.2002, č. j. 6 C 236/2000-81,
určil, že žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí - stavby občanské
vybavenosti č. p. 3610, na pozemku zastavěná plocha parcelní číslo 4854 a
zastavěné plochy parcelní číslo 4854, zapsaných na listu vlastnictví číslo
5242 pro katastrální území a obec P. u Katastrálního úřadu v P. a uložil
žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 7.450,- Kč.
Soud dospěl k závěru, že podmínka naléhavosti právního zájmu ve smyslu
ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) je
splněna, neboť rozhodnutím lze dosáhnout shody mezi žalobcovým tvrzením o
jeho výlučném vlastnictví k uvedeným nemovitostem a zápisem v katastru
nemovitosti, kde jsou uváděni oba účastníci jako podíloví spoluvlastníci.
Vycházel ze zjištění, že žalobce nabyl vlastnictví nemovitostí dražbou podle
zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na
právnické nebo fyzické osoby, a jako výlučný vydražitel byl uveden v dražebních
listinách, tj. v protokolu o průběhu dražby a v potvrzení o dražbě. Žalovaný
byl do uvedených listin připsán až dodatečně. Vyslovil názor, že rozhodující
jsou skutečnosti dané v době konání dražby (16. 3. 1991), kdy byl žalobci,
který jednal sám za sebe, udělen příklep. Tento závěr nemůže podle soudu
ovlivnit ani žalovaným tvrzená smlouva o konsorciu, která je neplatná, takže
nemohla vést ke vzniku spoluvlastnických práv k nemovitostem. Bez ohledu na
(ne)platnost této smlouvy nemůže být samo o sobě podstatné případné finanční
přispění žalovaného na dražební jistotu a jeho účast v dalších právních
úkonech, v nichž jsou oba účastníci deklarováni jako podíloví spoluvlastníci
nemovitostí. Takové právní úkony nemohou být nabývacím titulem vedoucím ke
vzniku spoluvlastnictví.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil žalobci
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku
6.155,- Kč. Odvolací soud poukázal na to, že z protokolu o veřejné dražbě ze
dne 16. 3. 1991 (odůvodnění nesprávně zmiňuje rok 2001) bylo zjištěno, že za
původní text, v němž byl jako vydražitel uveden žalobce, bylo dopsáno jméno
žalovaného jako druhého vydražitele a tento text byl podepsán oběma účastníky,
zástupci organizace, licitátorem, zástupcem komise a zástupcem města. Dopsání
protokolu o veřejné dražbě o osobu žalovaného jako vydražitele bylo provedeno
na základě zmocnění pracovnice Ministerstva pro správu národního majetku a jeho
privatizaci se souhlasem obou účastníků projeveným jejich podpisem na uvedeném
protokolu. Je zřejmé, že účastníci jednali jako společníci dražby na základě
ústní smlouvy. Žalovaný se fakticky účastnil dražby jako společník žalobce,
který jej v průběhu licitace přijetím nejvyššího podání zastupoval. Tento
závěr je v souladu se smlouvou o konsorciu a vyplývá i ze skutečnosti, že oba
účastníci učinili nemovitosti předmětem zástavního práva a za tím účelem čestně
prohlásili, že jsou jejich spoluvlastníky. Rovněž ve specifikaci
podnikatelského záměru vystupovali účastníci jako spolumajitelé a v prohlášení
ze dne 12. 5. 1992 oba uvedli, že nemovitosti jsou jejich majetkem rovným
dílem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání s tím, že
odvolací soud učinil o věci nesprávný právní závěr. Podle dovolatele bylo v
řízení prokázáno, že dne 16. 3. 1991 byl udělen příklep pouze jemu. Právní řád
pak nezná změnu vlastnictví tím, že budou doplňovány protokoly a potvrzení
vztahující se k dražbě podle zákona č. 427/1990 Sb. Takové doplňování listin je
právně irelevantní a nemůže založit spoluvlastnický vztah dalšího subjektu k
vydražené nemovitosti. Pokud se žalovaný odvolává na smlouvu o konsorciu, jde
o smlouvu neplatnou, neboť nebyl odstraněn rozpor v datu jejího uzavření a
tehdejší konsorcium nebylo právnickou osobou. Záměr účastníků spočíval v tom,
že budou dražit každý jednu provozovnu a vzájemně si budou při dražbách,
zejména při zajištění úvěru, nápomocni. První prodejnu vydražil žalobce, při
další dražbě byl žalovaný neúspěšný.
Dovolatel dále namítá, že listiny sepsané po udělení příklepu, které vzal
krajský soud za důkaz ve prospěch měnícího rozhodnutí, nemohou navodit právní
stav, na jehož základě by se žalovaný mohl stát spoluvlastníkem vydražených
nemovitostí. Prohlášení obsažené v dopisech dovolatelova zmocněnce, o tom, že
jde o podílové spoluvlastnictví, bylo učiněno z nutnosti tvrdit určité
skutečnosti vzhledem k aktuálním událostem a jednáním při rozpadu sdružení mezi
účastníky, zejména pak proto, že dopisy koncipoval advokát, který měl za úkol
řešit rozpad sdružení a jemuž nebyly detailně známy dřívější vztahy účastníků.
Podle dovolatele nebylo prokázáno, že byl žalovaným zmocněn k účasti na dražbě
a že dražil i ve prospěch žalovaného; proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zejména uvedl, že dovolatel nedefinuje, v čem
spočívá nesprávné právní posouzení věci a která právní norma byla nesprávně
vyložena. Poukázal též na nález Ústavního soudu uveřejněný ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu, svazku 21, pod pořadovým číslem 17 (jde o nález ze
dne 25. ledna 2001, sp. zn. IV. ÚS 67/2000), který podle něj vyvrací
dovolatelův názor, že by nemohla existovat dohoda o provedení dražby a z toho
vyplývající vznik podílového spoluvlastnictví. Navrhl proto, aby dovolaní bylo
jako zjevně bezdůvodné zamítnuto.
V posuzované věci je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., není však důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozdílnost právního závěru odvolacího soudu a soudu prvního stupně spočívá v
řešení otázky, zda lze vydražit provozní jednotku ve veřejné dražbě, provedené
v tzv. malé privatizaci podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, s právními účinky nejen pro vydražitele, nýbrž i pro třetí osobu a
zda na základě toho vznikne podílové spoluvlastnictví této další osoby s
vydražitelem k vydražené provozní jednotce.
Ze skutkových zjištění, učiněných oběma soudy, se podává, že předmětem dražby
byla provozní jednotka podniku Potraviny B., závod P. a podniku Restaurace a
jídelny P., a to restaurace a samoobsluha L. a O. v P. Podle protokolu č.
6/1991/701 o průběhu veřejné dražby konané dne 16. 3. 1991 vydražil tyto
provozní jednotky spolu s pozemky žalobce. Okresní privatizační komise vydala
podle § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb. a § 12 odst. 1 zákona č. 500/1990
Sb. potvrzení o tom, že vydražitelem uvedených provozních jednotek se stal
žalobce. V tomto potvrzení bylo dodatečně uvedeno „potvrzení doplněno dozorcem
dražby ze dne 16. 3. 1991, na základě zmocnění JUDr. E. H., ředitelkou odboru
M. a P v přítomnosti J. N., člena OPK, neboť oba účastníci jednali jako
plněprávní účastníci dražby na základě ústní smlouvy (nebyla předložena v den
dražby písemně). Tuto skutečnost stvrzují jmenovaní svým podpisem.“ V kartě
vydražovaných provozních jednotek byl jako vydražitel uveden žalobce s tím, že
dne 15. 4. 1991 doplatil vydraženou cenu 3,157.000,- Kč.
Ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. přechází vlastnictví
k věcem vydraženým ve veřejně dražbě na vydražitele příklepem licitátora.
Při dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, činí licitátor nabídku věci k prodeji za vyvolávací cenu (ofertu),
přičemž účinná akceptace nabídky účastníkem dražby je podmíněna tím, že
některým z účastníků dražby není učiněna vyšší nabídka ceny (nová oferta). Za
ofertu, jež vedla k uzavření smlouvy, se tu považuje poslední nabídka vyšší
ceny a příklep licitátora za potvrzení akceptace této nabídky, tedy za úkon,
kterým se uzavření smlouvy ve smyslu § 9 odst. 1 tohoto zákona završuje (srov.
shodně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 25/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Licitátor je pouze organizátorem dražby. Rozhodné v daném případě je, zda na
straně kupující žalobce dražil předmětnou provozní jednotku nejen svým jménem,
ale i jménem žalovaného (na základě vzájemné dohody), tedy, zda smluvní vůle
účastníků zakládala společné vydražení provozní jednotky a vznik podílového
spoluvlastnictví.
Odvolací soud se pak podle Nejvyššího soudu přiléhavě vypořádal se zjištěními o
krocích, jimiž účastníci po dražbě navenek potvrzovali existenci
spoluvlastnictví (podpis dodatku v potvrzení o veřejné dražbě, písemné
prohlášení z 12. 5. 1992, prohlášení ze dne 10. 8. 1992, zástavní smlouva z
10. 8.1992, dopisy ze dne 2. 10. 1996, 17. 2. 1997 a 13. 3. 1997).
Úsudek odvolacího soudu, že okresní privatizační komise napravila pochybení, k
němuž došlo při veřejné dražbě, takže předmětnou provozní jednotku vydražili
společně žalobce a žalovaný, vede k závěru, s níž se dovolací soud ztotožňuje,
totiž k závěru, že žalobce není výlučným vlastníkem sporných nemovitostí.
Nejvyšší soud nadto připomíná, že závěr, podle kterého provozní jednotku,
privatizovanou ve veřejné dražbě může dražitel vydražit i do podílového
spoluvlastnictví osoby, která jako dražitel při dražbě nevystupovala, učinil
již v rozsudku ze dne 21. prosince 1999, sp. zn. 29 Cdo 2532/98 a obdobně se
vyslovil i Ústavní soud v cit. nálezu sp. zn. IV. ÚS 67/2000.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tudíž správné a dovolací důvod dle §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dán není. Jelikož ze spisu se nepodávají ani
vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před
středníkem o. s. ř.).
Výrok o nákladech řízení - je ve shodě s ustanovením § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného.
Žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího
řízení, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., (dále jen „vyhláška“). Ve smyslu ustanovení § 5 písm. b/ a § 10 odst. 3
vyhlášky činí sazba odměny 10.000,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst.
1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 5.000,- Kč, jelikož advokát žalovaného
učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k
dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ve výši 75,- Kč, tak jde o částku
5.075,- Kč, kterou dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 20. prosince 2006
JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.
předseda senátu