29 Odo 1020/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v
právní věci žalobkyně G. S. a. s., zastoupené, advokátem, proti žalované E. –
E. C. C. s. r. o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 1,312.389,- Kč,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 296/2000, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2003, č.
j. 3 Cmo 142/2002-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
80.883,10 Kč (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(druhý výrok).
V odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že skutkový stav zjištěný soudem prvního
stupně vychází z důkazů, jež byly tímto soudem provedeny, přičemž odvolací soud
po částečném doplnění a opakování dokazování listinami dospěl „v podstatě ke
stejným skutkovým zjištěním“.
Odvolací soud uzavřel, že 4. února 1997 byla mezi účastníky uzavřena
smlouva o spolupráci při šíření softwarových produktů C. X. (tj. o
převodu užívacího práva k němu, jeho údržbě a implementaci - dále též jen
„smlouva o spolupráci“) na území České republiky a Slovenské republiky, v níž
se žalobkyně zavázala mimo jiné vyhledat koncové uživatele (zákazníky),
uzavírat s nimi smlouvy o distribuci programů, vytvořit implementační tým a
žalovaná se zejména zavázala poskytnout žalobkyni odměnu vyjádřenou v
procentech z objemu cen vyplacených z distribučních smluv, popř. určitým
procentem z ceny programů při vyškolení určitého počtu pracovníků. Účastníci se
současně dohodli, že na základě této smlouvy bude žalobkyně písemnými
objednávkami (jež budou obsahovat smlouvou určené náležitosti) u žalované
příslušné programy objednávat a žalovaná se zavázala ve sjednané lhůtě
objednávku potvrdit a program v dohodnutém místě do patnácti dnů od potvrzení
objednávky dodat. Cena měla být žalobkyní zaplacena předem, popř. při předání
kódů. Koncový zákazník pak měl podepsat licenční smlouvu, s tím, že bez jejího
podpisu produkt (systém) nebude objednán ani předán. Smlouva byla sjednána na
dobu neurčitou s možností písemné výpovědi a pro případ jejího porušení a
neodstranění tohoto porušení, včetně jeho důsledku, v dohodnuté lhůtě od
vyzvání druhou stranou, byla dohodnuta možnost od smlouvy odstoupit.
Podle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno (a mezi účastníky nesporné), že
na základě smlouvy o spolupráci dne 16. ledna 1998 objednala žalobkyně u
žalované konkrétní systém, který byl následně dodán (srov. instalační protokol
ze 17. března 1998 a protokol o převzetí z 24. března 1998) a cena za
systém, kódy k němu a příslušná média ve výši 1,132.389,- Kč (správně
1,312.389,- Kč) byla zaplacena. Následně v průběhu měsíců června až srpna 1998
žalobkyně žalované oznámila chyby, které se v nainstalovaném informačním
systému vyskytly, a jelikož vytčené vady nebyly odstraněny, dopisem ze dne 16.
srpna 1999 od smlouvy odstoupila.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaná podle smlouvy o spolupráci, aniž by byla
povinna uzavírat smlouvu další (o dodávce programu), žalobkyni dodala pro
jejího zákazníka informační systém C. X. a žalobkyně jí zaplatila sjednanou
cenu. Protože dodaný program nebyl „bezvadný“, žalobkyně jej, a to na základě
reklamace od svého zákazníka, reklamovala u žalované a ve smlouvě dohodnutým
způsobem mu sdělila vytčené vady programu. Jelikož v řízení nebylo prokázáno,
že by žalovaná vytčenou vadu odstranila, žalobkyně poté, co žalované program
vrátila, od smlouvy odstoupila.
Smlouvu o spolupráci odvolací soud právně kvalifikoval jako smlouvu
kombinovanou, a to z části smlouvu zprostředkovatelskou a z části smlouvu
mandátní (na rozdíl od soudu prvního stupně, který v rámci svého hodnocení
„nevystihl podstatu smlouvy“). Připustil, že soud prvního stupně, pokud
jde o „ukončení“ smlouvy nepřesně sloučil výpověď a odstoupení,
nicméně jeho závěr o možnosti odstoupení od smlouvy, o zániku všech vzájemných
práv a povinností smluvních stran v důsledku odstoupení a vzniku povinnosti
poskytnutá plnění vrátit (včetně závěru o splnění této povinnosti žalobkyní),
shledal správným.
V této souvislosti odvolací soud dále akcentoval (na rozdíl od soudu prvního
stupně, který, zastávaje názor o oprávnění smluvních stran kdykoli od smlouvy
odstoupit, se důvody odstoupení nezabýval), že pokud pro vady programu
odstoupil konečný uživatel (rozuměj zákazník ve vztahu k žalobkyni), neměla ani
tato jinou možnost, než od smlouvy se žalovanou též odstoupit. Nepovažoval při
tom za „správnou“ námitku žalované, že odpovídala pouze za takové vady systému,
které jej činily zcela nefunkčním, když dle smlouvy o spolupráci to byla
žalovaná, kdo byla oprávněna šířit softwarové produkty C. X. a byla také
odpovědna za řádné a bezvadné dodávky. Za nepodloženou považoval rovněž výhradu
žalované, že žalovaná částka představuje licenční poplatek „za licenci
systému“, jehož autorem a majitelem je třetí subjekt, když v tomto směru
odkázal na argumentaci soudu prvního stupně, podle které částka 1,312.389,- Kč
představovala cenu za systém, kódy k němu a média, a nikoli licenční poplatky,
o kterých ve faktuře (rozuměj faktuře na shora uvedenou částku) nebyla zmínka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odvozujíc
jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a majíc za to, že toto rozhodnutí řeší „věc“, která
má po právní stránce zásadní význam, neboť nebyla dosud dostatečně judikována,
případně „ji“ řeší v rozporu s hmotným právem, a to zejména pokud jde o
„posouzení“ smlouvy zakládající vztah mezi účastníky a posouzení možnosti
uplatnění vad počítačového programu (jakožto autorského díla), jakož i otázky
důkazního břemene při prokazování existence vad počítačového programu.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]
a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř.].
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem dovolatelka
spatřuje zejména v právní kvalifikaci smlouvy o spolupráci. Odkazujíc na
ustanovení § 566 obchodního zákoníku a na ustanovení § 642 obchodního zákoníku
zejména zdůrazňuje, že smlouva o spolupráci neobsahuje podstatné
části smluvních typů těmito ustanoveními obchodního zákoníku upravených,
přičemž sama dovozuje, že jde o „smlouvu jinou“.
Protože (ne)správné právní posouzení smlouvy o spolupráci je
rozhodující pro určení práv a povinností stran smlouvy, dovolatelka shledává z
tohoto důvodu právní posouzení smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Pokud jde o uplatnění vad počítačového programu a odstoupení od smlouvy
dovolatelka argumentuje, že počítačový program je autorským dílem a z hlediska
možnosti a rozsahu reklamace je rozhodující licenční smlouva uzavřená mezi
autorem programu a koncovým uživatelem (rozuměj zákazníkem žalobkyně).
Žalobkyně tak mohla uplatňovat vůči žalované jen ta práva, který mohl
uplatňovat po žalobkyni koncový uživatel (rozuměj jen podstatné chyby
bránící fungování programu - viz licenční smlouva).
Citujíc ustanovení § 15 odst. 6 a § 28 zákona č. 35/1965 Sb., o
literárních, vědeckých a uměleckých dílech (dále jen „autorský zákon“)
dovolatelka namítá, že převod užívacích práv k počítačovému programu musel být
úplatný, tj. že za tento převod musela být poskytnuta „autorská odměna, resp.
licenční poplatek“. Jelikož autorský zákon nezná pojem řádného plnění (plnění
bez vad), ale požaduje pouze takové dodání, aby program mohl být užíván
dohodnutým způsobem, je podstatné pouze aby byla uživateli věc, na níž je
program zachycen, odevzdána, resp. aby byl program nainstalován do počítače
uživatele. Autorský zákon rovněž nestanoví žádnou odpovědnost za vady
počítačového programu a nelze užít ani obecnou odpovědnost za vady, když ta se
vztahuje pouze na vady věci a nikoli na vady „užívacího práva“.
Dále dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že neprokázala
odstranění vytčených vad programu. Důkazní břemeno ohledně prokázání existence
vad tíží žalobkyni, která - dle dovolatelky - vady mající vliv na funkčnost
programu nevytkla ani neprokázala. Žalovaná tak nebyla povinna prokazovat
odstranění vad, jejichž existenci neuznala, a které ani žalobkyní nebyly
prokázány.
Další výhrady dovolatelka směřuje proti závěru odvolacího soudu o
splnění povinnosti žalobkyně vrátit poskytnuté plnění. Žalobkyně totiž vrátila
pouze nosiče počítačového programu, ale dosud žádným způsobem nedoložila zánik
oprávnění užívat počítačový program svým zákazníkem.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci,
dovolatelka spatřuje v neupozornění na možnost změny právního hodnocení smlouvy
o spolupráci v situaci, kdy tato změna měla podstatný význam pro další tvrzení
žalované. Poukazuje zejména na skutečnost, že soud prvního stupně se blíže
nezabýval důvody odstoupení od smlouvy, a odvolací soud dospěl k závěru, podle
kterého žalovaná neprokázala odstranění reklamovaných vad, aniž by provedl
žalovanou navrhované důkazy, jejichž prostřednictvím by bylo možno potvrdit
funkčnost počítačového programu. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího
soudu v tomto směru spatřoval v řešení otázky, zda se na odvolací soud vztahuje
ustanovení § 118a o. s. ř. a zda je odvolací soud povinen provést důkazy
navržené u soudu prvního stupně nebo se jinak ve svém rozhodnutí s takovými
důkazy vypořádat.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
V souladu s body 1., 15. a 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č.
30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro dovolací řízení uplatní
občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2001.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
[§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má
rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém
případě), ale z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s
hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již
v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání
nezakládají.
Dovolacími námitkami zpochybněné právní závěry odvolacího soudu, pokud
jde o právní kvalifikaci smlouvy, o smlouvou vymezený obsah práv a
povinností stran a o zánik smlouvy odstoupením pro vady plnění, v prvé řadě
postrádají potřebný judikatorní přesah, když jsou významné právě a jen pro
projednávanou věc.
Účinky odstoupení od smlouvy odvolací soud neřeší ani v rozporu s
hmotným právem (ustanoveními § 344 a násl. obchodního zákoníku) a jeho závěr o
povinnosti vrátit poskytnuté plnění je v souladu s ustanovením § 351 odst. 2
obchodního zákoníku.
Výhrada dovolatelky, že žalobkyně sama tuto povinnost (rozuměj
povinnost vrátit poskytnuté plnění) nesplnila, když nedoložila zánik oprávnění
užívat počítačový program svým smluvním partnerem (zákazníkem), je v tomto
směru bez právního významu, když zaměňuje vrácení plnění se zánikem práva.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nemá ani v řešení
otázky důkazního břemene. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že plnění
poskytnuté žalovanou žalobkyní je vadné, kladně posoudil i unesení důkazního
břemene žalobkyní ohledně jí tvrzených vad plnění. Doplnění, podle
kterého žalovaná neprokázala odstranění vad, je vzhledem k procesní obraně
žalované, vybudované na argumentech jiných, než je odstranění vad, nadbytečné a
pro rozhodnutí nevýznamné.
Výhrady dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu ohledně vad plnění
(zda šlo o vady programu nebo pouze o vady nosiče, na kterém byl program
umístěn), pak jsou zpochybněním skutkových a nikoli právních závěrů, a jako
takové jsou v případě posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. irelevantní. Nelze-li totiž zpochybnit skutkový závěr
o chybách v informačním systému, nelze úspěšně polemizovat ani s právním
závěrem o existenci vad plnění.
Je-li závazkový vztah založený smlouvou účastníků vztahem obchodním a
nebyl-li závěr odvolacího soudu v tomto směru dovoláním zpochybněn, nelze
vzhledem k ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku akceptovat ani výhrady
dovolatelky ohledně (ne)správnosti aplikace právní úpravy odstoupení
obsažené v obchodním zákoníku.
Samotná skutečnost, že předmět smlouvy (poskytnuté plnění) může být (a
často i je) předmětem ochrany podle autorského zákona na možnost aplikace
obecných ustanovení obchodního zákoníku, upravujících odstoupení od smlouvy, na
vztahy podřaditelné ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku nemá vliv a
ani z tohoto pohledu tak rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam
nemá.
Ani další výhrady dovolatelky, jejichž prostřednictvím uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nejsou
způsobilé přípustnost dovolání založit.
Námitka akcentující absenci „upozornění“ na změnu právního „hodnocení“
smlouvy se nijak netýká řešení otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá, tj. zániku této smlouvy odstoupením.
Namístě není ani výhrada, že odvolací soud neprovedl důkazy vztahující se
k řešení otázky odstranění vad, když žalovaná - dle vlastní argumentace
obsažené v dovolání - navrhla doplnění dokazování ke svému tvrzení, že
počítačový program fungoval bez problémů, tj. nikoli k poskytnutí řádného
plnění (funkčnost předmětu plnění nelze ztotožňovat s řádným plněním) a k
odstranění vad.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ani z pohledu
dovolatelkou namítaného (ne)splnění poučovací povinnosti podle ustanovení §
118a o. s. ř. a (ne)provedení, respektive (ne)vypořádání se s navrženými
důkazy. Případné pochybení soudu v tomto směru by sice mohlo být považováno za
vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, samotná
existence takové vady ovšem přípustnost dovolání způsobilá založit není.
Dovolání tak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné
není.
Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání,
dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání
žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím
řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. března 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu