29 Odo 1032/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátkou, proti
žalovanému Z. d. H., zastoupenému JUDr. J. J., advokátkou, o zaplacení částky
469.668,60 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm
39/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
prosince 2005, č. j. 14 Cmo 112/2005-138, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 22.479,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám
jeho zástupkyně.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. listopadu
2004, č. j. 35 Cm 39/2002-109, zastavil řízení co do
3% úroku z prodlení z částky 339.669,- Kč a z částky 90.684,- Kč od 20.
listopadu 1998 do zaplacení (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci
částku 408.334,50 Kč jako 20% úrok z prodlení z částek 339.669,- Kč a 90.684,-
Kč od 20. listopadu 1998 do 20. srpna 2003 (výrok II.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok III.).
Při posuzování důvodnosti žaloby vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že
usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 26. října 1998, č. j. 1 C
474/96-92, byl schválen smír spočívající v závazku žalovaného zaplatit
žalobkyni A. M. (jež pohledávku následně postoupila žalobci) částku 1,100.000,-
Kč se 17% úrokem z částky 760.331,- Kč od 1. listopadu 1998 do
zaplacení a náklady řízení 90.684,- Kč do patnácti dnů od právní moci
rozhodnutí. Usnesení o schválení smíru nabylo právní moci. Předmětem řízení je
20% úrok z prodlení z částek 339.669,- Kč a 90.684,- Kč.
S odkazem na ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“) a § 99 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)
soud prvního stupně dospěl k závěru, že na základě pravomocného usnesení o
schválení smíru vznikl žalovanému závazek uhradit částku 1,100.000,- Kč.
Žalovaný tuto částku ve stanovené lhůtě neuhradil, dostal se do prodlení a „v
části, kde nebyly smírem stanoveny úroky z prodlení, měl povinnost hradit úroky
z prodlení stanovené zákonem“, přičemž je nerozhodné, jaký byl právní titul
závazku žalovaného. I kdyby však šlo o „sjednanou sankci“ za prodlení s úhradou
částky 760.331,- Kč k datu uzavření smíru, jde o peněžitý závazek v
kapitalizované formě. Za prodlení s úhradou tohoto závazku je povinen hradit
úroky z prodlení ve výši určené ustanovením § 369 obch. zák. Uplynutím
patnáctidenní lhůty k zaplacení náhrady nákladů řízení se stal splatným i tento
závazek a nebyl-li uhrazen, vzniklo žalobci rovněž právo na úroky z prodlení z
neuhrazené částky. Zdůraznil, že právo na náhradu nákladů řízení přiznané
pravomocným soudním rozhodnutím nemá jiný režim než jakýkoli jiný peněžitý
závazek. Žalobce má proto právo na úhradu částky 322.917,50 Kč představující
20% úrok z prodlení z částky 339.669,- Kč a částky 85.417,- Kč představující
tentýž úrok z prodlení z částky 90.684,- Kč.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud doplnil dokazování obsahem spisu Okresního soudu v
Semilech sp. zn. 1 C 474/96 a zjistil, že žalobkyně A.M. (jež byla
i původní žalobkyní v dané věci) požadovala po žalovaném zaplacení částky
760.331,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 1. července 1995 do zaplacení z titulu
vypořádacího podílu z transformace družstva. Žaloba nebyla měněna ani
rozšiřována o jiné nároky. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, v průběhu
řízení stanovisko změnil a v podání ze dne 22. září 1998 uznal žalovanou částku
760.331,- Kč s příslušenstvím za svůj dluh vůči žalobkyni. Následně při jednání
dne 26. října 1998 účastníci uzavřeli smír, jímž se žalovaný zavázal zaplatit
žalobkyni částku 1,100.000,- Kč se 17% úrokem z částky 760.331,- Kč od 1.
listopadu 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši
90.684,- Kč. Tento smír byl soudem schválen. Odvolací soud dovodil, že smír byl
uzavřen na zaplacení žalobou uplatněné pohledávky ve výši 760.331,- Kč a úroků
z prodlení, z nichž část, a to úroky z prodlení za dobu od 1. července 1995 do
data uzavření smíru, byly kapitalizovány na částku 339.669,- Kč. Zdůraznil, že
jiný hmotněprávní podklad pro tuto částku než vyčíslení úroků z prodlení podle
ustanovení § 369 obch. zák. ze spisu nevyplývá. Nejde o nový závazek, jak by
tomu bylo, kdyby obsahem smíru byla dohoda podle § 570 občanského zákoníku
(dále též jen „obč. zák.“) nebo narovnání podle § 585 obč. zák., žádné takové
ujednání spis neobsahuje. Uzavřel, že úroky z prodlení z úroků z prodlení
přiznat nelze. Ty mohou být přiznány ze závazku, nikoliv z jeho příslušenství.
Stejně tak nelze přiznat úroky z prodlení z náhrady nákladů řízení ve výši
90.684,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítaje, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, tj. uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v závěru, že
žalovaný nárok „je úrokem z prodlení z úroků z prodlení a nikoliv úrok z
prodlení“. Dovolatel namítá, že odvolací soud vycházel především ze spisu
Okresního soudu v Semilech sp. zn. 1 C 474/96 a učinil z něj neadekvátní
skutková zjištění. Posuzoval-li obsah tohoto spisu z hlediska hmotného práva,
překročil vymezený rozsah právního posouzení věci. Mohl se totiž zabývat pouze
otázkou, zda žalovaný splnil povinnost, k níž se smírem zavázal a pokud
nikoliv, musel dospět k závěru, že žalovaný má povinnost zaplatit zákonný úrok
z prodlení. Odvolací soud však z obsahu spisu dovodil, že smír byl uzavřen na
zaplacení žalobou uplatněné pohledávky 760.331,- Kč a úroků z prodlení, z nichž
část - úroky za dobu od 1. července 1995 do 26. října 1998 představují částku
339.669,- Kč.
Dovolatel zdůrazňuje, že soud nemůže přezkoumávat pravomocné rozhodnutí soudu v
jiném řízení a zjišťovat, co bylo předmětem řízení a schváleného smíru. Smír
může svým obsahem překročit i rámec předmětu řízení. Tvrdí-li žalobce, že
účastníci mezi sebou upravili sporná práva, která v době schválení smíru
existovala, tak že se dohodli na částce 1,100.000,- Kč zahrnující
i nárok žalobce vyplývající z protokolu o předání pozemku, jenž žalovaný ke dni
uzavření smíru nesplnil, bylo na žalovaném, aby prokázal své tvrzení, že šlo
zčásti o úroky z prodlení a v jaké výši. Žalovaný toto neprokázal. Pokud by
úvaha odvolacího soudu byla správná, pak 19% úrok z prodlení z částky 760.331,-
Kč za dobu prodlení od 1. července 1995 do 26. října 1998
představuje částku 479.300,- Kč, a nikoliv 339.669,- Kč.
Podle dovolatele neobstojí ani závěr, podle něhož nelze požadovat úroky z
prodlení z náhrady nákladů řízení, neboť výrok o náhradě nákladů řízení je
výrokem o plnění peněžitého závazku, s nímž se dlužník ocitl v prodlení.
Shoduje-li se judikatura na tom, že nelze požadovat úroky z prodlení z úroků z
prodlení, neboť takový požadavek nemá oporu v zákoně, není možné „tuto úvahu
rozšiřovat i na úroky z prodlení z náhrady nákladů řízení“. Proto požaduje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolatel svou argumentaci opírá o dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., posuzováno podle obsahu však uplatňuje i dovolací důvod dle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým
vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího
soudu co do správnosti skutkových zjištění a co do správnosti
právního posouzení věci.
Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkový
závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní stránce a který
nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom
nelze úspěšně napadat jakékoli skutkové zjištění odvolacího soudu, nýbrž jen
takové, které jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř.
Skutková zjištění odvolacího soudu co do obsahu smíru schváleného při jednání
před Okresním soudem v Semilech dne 26. října 1998 ve věci sp. zn. 1 C 474/96,
jímž se žalovaný zavázal zaplatit částku 1,100.000,- Kč se 17% úrokem z
prodlení z částky 760.331,- Kč od 1. listopadu 1998 do zaplacení,
jakožto nároku na vypořádací podíl z transformace družstva ve výši 760.331,- Kč
s příslušenstvím, oporu v provedeném dokazování mají. Odvolací soud vzal v
úvahu všechny skutečnosti, které předcházely uzavření smíru a vyplynuly z
provedeného dokazování, přičemž závěr o tom, že rozdíl mezi částkou 1,100.000,-
Kč a 760.331,- Kč, představují kapitalizované úroky z prodlení za dobu prodlení
od 1. července 1995 do data uzavření smíru, považuje Nejvyšší soud za správný a
řádně odůvodněný. Závěr, že předmětem smíru byly i jiné nároky než ty, které
byly uplatněny žalobou ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn.
1 C 474/96, by bylo možné učinit, jen kdyby to vyplývalo z obsahu smíru nebo
alespoň z usnesení, jímž byl schválen.
V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že závěr zastávaný dovolatelem, podle
něhož smírem účastníci upravili mezi sebou sporná práva a v částce 1,100.000,-
Kč, byl zahrnut i nárok vyplývající z protokolu o předání pozemku,
jenž žalovaný ke dni uzavření smíru nesplnil, neobstojí, protože - jak vyplývá
z obsahu spisu - uvedený protokol o předání pozemku byl žalobcem předložen až v
řízení v dané věci, nikoliv ve věci sp. zn. 1 C 474/96, žádný nárok opírající
se o tento protokol nebyl před uzavřením smíru uplatněn a jak vyplývá ze
zjištění odvolacího soudu, žalovaný před uzavřením smíru uznal závazek ve
výši 760.331,- Kč s příslušenstvím. K matematickým výpočtům, jejichž
prostřednictvím se dovolatel snaží doložit, že částka zjištěná odečtem jistiny
(760.331,- Kč) od částky 1,100.000,- Kč, neodpovídá kapitalizované výši v
původním řízení požadovaných úroků (19 % ročně za dobu od 1.
července 1995), Nejvyšší soud poukazuje na to, že při absenci výslovného
ujednání v tomto směru ve smíru, nelze bez dalšího spekulovat o tom, že smír
postihoval (co do úroků z prodlení) celé požadované období ani o tom, že
zůstala zachována původní uplatněná sazba úroků (19 %), když od 1. listopadu
1998 byla jistina dle smíru úročena již 17 %.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak naplněn
není.
Opodstatněnou Nejvyšší soud neshledává ani výhradu dovolatele co do správnosti
právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Z ustanovení § 488 obč. zák. vyplývá, že závazkovým vztahem je právní
vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka)
od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek.
Podle ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. je-li dlužník v prodlení se splněním
peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je
dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě,
jinak určené předpisy práva občanského.
Ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. určuje, že příslušenstvím pohledávky jsou
úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím
uplatněním.
Otázkou, zda věřitel má právo požadovat po dlužníku, který je v prodlení s
placením úroků z prodlení, zaplacení úroků z prodlení, se Nejvyšší soud obsáhle
zabýval již v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. března
2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), v němž byl
odůvodněn závěr, podle něhož občanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují
věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ
prodlení s placením příslušenství pohledávky. Závěr odvolacího soudu, podle
něhož nelze z částky 339.669,- Kč, představující kapitalizované úroky z
prodlení, požadovat úroky z prodlení, je s citovaným rozhodnutím v souladu a
dovolatelem nebyl tento právní závěr zpochybněn.
Byl však zpochybněn závěr, že nelze přiznat úroky z prodlení z částky náhrady
nákladů řízení. Závěr výše zmíněného rozhodnutí R 5/2006 o tom, že občanský
zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku
příslušenství (úroky z prodlení) v případě prodlení s placením příslušenství
pohledávky, vychází z úvahy, že úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení
jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky, kterou se ve
smyslu tohoto ustanovení a v návaznosti na definici závazkového vztahu v § 488
obč. zák. a jeho obecné chápání v právní teorii rozumí peněžité plnění
(jistina), na něž má věřitel právo podle hlavního závazkového vztahu, k jehož
změně (potud, že lze nárokovat i sankce za prodlení s placením),
dochází přímo ze zákona právě až prodlením dlužníka. Úrokový závazkový vztah je
vztahem akcesorickým, jehož vznik je podmíněn platným závazkovým vztahem
hlavním. Splněním hlavního závazku (nebo jiným ze způsobů jeho zániku) zaniká
(končí) i akcesorický závazek úrokový; přetrvává pouze povinnost uhradit již
dospělé úroky. Tím, že včas nesplatí úroky z jistiny, se dlužník dostává do
prodlení s plněním příslušenství, nikoli do prodlení s plněním vlastního dluhu
(jistiny).
Příslušenství lze požadovat pouze z pohledávky ve smyslu § 488 obč. zák., tedy
má-li věřitel právo žádat po dlužníkovi plnění vyplývající ze závazkového
vztahu. V případě náhrady nákladů občanského soudního řízení nejde o pohledávku
podle citovaného ustanovení, protože povinnost účastníka řízení hradit náklady
řízení nevyplývá ze závazkového právního vztahu, ale
z rozhodnutí soudu o této povinnosti podle občanského soudního řádu. Není-li
zde hlavní závazkový vztah, nemůže vzniknout ani vztah akcesorický. Náklady
spojené s uplatněním pohledávky, jimiž jsou nepochybně i náklady soudního
řízení, v němž byla pohledávka uplatněna, jsou podle § 121 odst. 3 obč. zák.
příslušenstvím pohledávky. Nastává tak situace obdobná jako u požadavku na
úroky z prodlení z úroků (ať už smluvních nebo zákonných) nebo z
úroků z prodlení. Přitom ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. je ve vymezení
příslušenství pohledávky ustanovením kogentním. Vytvoření nové kategorie
„příslušenství z příslušenství“ v podobě úroků z prodlení z nákladů spojených s
uplatněním pohledávky by tak bylo v rozporu se zákonem.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy i v popsaném rozsahu v
souladu s R 5/2006 a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. není dán.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal ani vady, k jejichž existenci u přípustného
dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.),
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení
úspěšný, byl proto zavázán k náhradě nákladů dovolacího řízení žalovanému. Ty v
dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši
18.815,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006, z náhrady hotových výdajů ve
výši 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k
témuž datu, z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty (ve výši 3.589,- Kč), a
celkem činí 22.479,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. června 2008
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu