NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Odo 104/2003-74
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela
a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně T. „spol. s r.o.“, zastoupené
JUDr. H. A., advokátem, proti žalovanému M. D., podnikateli, zastoupenému JUDr.
Ing. J. M., advokátem, o zaplacení částky 696.953,80 Kč s příslušenstvím,
vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 176/98, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2002,
č.j. 7 Cmo 181/2000-58, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. června 2002,
č.j. 7 Cmo 181/2000-58, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek Krajského
obchodního soudu v Brně ze dne 13. září 1999, č.j. 6 Cm
176/98-32, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo
zaplatit žalobkyni 153.476,50 Kč a ve výroku III.,
jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení 11.886,-
Kč, tak, že žalobu ohledně zaplacení částky 153.476,50 Kč zamítl, a žalobkyni
uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně
21.225,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 14.025,- Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že zopakoval dokazování
provedené již soudem prvního stupně, důkazní řízení dále doplnil a dospěl k
zjištění, že účastníci dne 31. května 1995 uzavřeli smlouvu o
dílo č. 8/95, přičemž v čl. IV. odst. 4 (správně čl. VI. odst. 4) se dohodli,
že zhotovitel vyzve objednatele k převzetí díla ve stavebním
deníku a z přejímacího řízení bude vyhotoven zápis za účasti obou stran, s tím,
že dle odst. 5 téhož článku mělo být odevzdání a převzetí dokončených prací
provedeno s odkazem na ustanovení § 554 obchodního zákoníku. Jelikož přes výzvu
odvolacího soudu žalobkyně nepředložila důkaz, jímž by prokázala, že došlo k
řádnému předání díla způsobem, který ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky
vyplývá, ani případnou změnu smlouvy týkající se způsobu
předání díla, odvolací soud uzavřel, že žalobkyni v souladu s ustanovení § 548
odst. 1 obchodního zákoníku nárok na zaplacení ceny díla
nevznikl a žalovaný se s její úhradou nemohl dostat do prodlení, v důsledku
čehož nebyly naplněny předpoklady pro vyúčtování smluvní pokuty sjednané mezi
účastníky ve smlouvě o dílo pro případ neuhrazení faktur v termínu splatnosti,
když „fakturace měla být provedena po ukončení zakázky“. Proto odvolací soud
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně zaplacení částky
153.476,50 Kč zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, jehož
přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Odvolacímu soudu vytýkala nesprávné
právní posouzení věci [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského
soudního řádu v témže znění], co do závěru, že neprokázala, že došlo k řádnému
předání díla způsobem, který ze smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky
vyplýval. Dle dovolatelky byl soudu předložen stavební deník, ze kterého je
zřejmé, že žalovaný byl vyzván k převzetí díla a toto převzetí rovněž potvrdil.
Podle ujednání obsaženého v článku VI. odst. 4 smlouvy o dílo, dle kterého z
přijímacího řízení bude vyhotoven zápis za účasti obou stran, pak dle
dovolatelky vyhotovení zápisu nebylo podmínkou převzetí díla,
a ke splnění závazku žalobkyně (zhotovitelky) nebylo zapotřebí „formalizovaného
zápisu o převzetí“. Dále dovolatelka zdůrazňovala, že se jednalo o tzv.
subdodávku, přičemž žalobkyní předané dílo žalovaný předal třetí osobě (svému
objednateli), touto osobou bylo dílo převzato a užíváno a žalovanému byla cena
díla uhrazena. Pokud žalovaný dílo jako řádně dokončené, bez vad, předal svému
dalšímu odběrateli, který zaplatil žalovanému jeho cenu, je dle dovolateky
jednoznačně prokázáno, že k převzetí díla žalovaným skutečně došlo tak, jak
vyplývá ze stavebního deníku. Odvolací soud tak nesprávně vyložil smlouvu o
dílo v konfrontaci se zjištěným skutkovým stavem a
nesprávně aplikoval ustanovení § 554 obchodního zákoníku ve spojení s
ustanovením § 324 obchodního zákoníku. Proto dovolatelka požadovala, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen, a současně, aby byla odložena jeho
vykonatelnost.
Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. lednem 2001 (dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ
jde i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15., hlavy
I., části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., odvolání rovněž projednal a rozhodl
o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil
v odůvodnění rozsudku.
Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.
Protože vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) se z obsahu
spisu nepodávají a dovolatel je ani netvrdil, podrobil
Nejvyšší soud dovolacímu přezkumu námitky dovolatelky, jejichž prostřednictvím
vytýkala odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
S přihlédnutím k době, kdy byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo č. 8/95,
je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve
znění účinném k 31. květnu 1995.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 536 odst. 1 obchodního zákoníku smlouvou o
dílo se zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a
objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení.
Podle ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku objednatel je povinen
zaplatit zhotoviteli cenu v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo
tohoto zákona nevyplývá něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Ustanovení § 554 obchodního zákoníku pak určuje, že zhotovitel splní svou
povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla
objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném tímto zákonem. Je-li
místem předání jiné místo, než je uvedené v odstavcích 2 a 4, vyzve zhotovitel
objednatele k převzetí díla (odstavec 1). Požádá-li o to kterákoli strana,
sepíše se o předání předmětu díla zápis, který podepíší obě strany (odstavec 6).
Skutková zjištění odvolacího soudu učiněná z č. VI. 4. a z čl. VI. 5.
smlouvy o dílo č. 8/95 (dále též jen „smlouva“), dle kterých se
účastníci dohodli, že zhotovitel vyzve objednatele k převzetí díla ve stavebním
deníku, z přejímajícího řízení bude vyhotoven zápis za účasti obou stran a
odevzdání a převzetí dokončených prací bude prováděno podle ustanovení § 554
obchodního zákoníku, nebyla dovoláním zpochybněna, a dovolací soud z nich při
dalších úvahách vychází.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy
je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též
podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.
Podle ustanovení § 266 odst. 1 obchodního zákoníku projev vůle se vykládá podle
úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle
určen, znám, nebo jí musel být znám.
Výše uvedená ustanovení formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby
případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem
založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu
zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednající osoby. Jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno
prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých
pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či
systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu).
Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná
vůle stran (úmysl jednající osoby) v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž
podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím,
co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem pak lze zjišťovat pouze obsah
právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat.
Způsob a místo předání díla upravuje obchodní zákoník v ustanoveních § 554
odst. 1 až 4 a § 555 odst. 1, 2. V žádném z těchto ustanovení pak
neurčuje, že podmínkou pro předání předmětu díla
objednateli je existence zápisu o předání.
Ustanovení § 554 odst. 6 obchodního zákoníku, dle kterého na žádost kterékoli
strany se o předání předmětu díla sepíše zápis, jenž obě strany podepíší,
neupravuje zápis o předání jako způsob předání díla, popř. podmínku, bez
splnění které k předání nedojde. Při absenci jiného ujednání stran smlouvy má
takový zápis význam zejména jako důkaz o tom, že k předání předmětu díla došlo.
Vzhledem k dispozitivní povaze ustanovení § 554 odst. 1 až 4 a § 555 odst. 1, 2
obchodního zákoníku, považuje dovolací soud za rozhodující, zda odvolací soud
správně vyložil čl. VI. 4., 5. smlouvy, tj., zda v tomto článku smlouvy
obsažené ujednání modifikovalo podmínky, jejichž naplnění bylo nezbytné pro
přijetí závěru o předání předmětu díla či nikoli.
Jelikož ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem z čl. VI.
4. a č. VI. 5. smlouvy nelze pouze na základě
gramatického výkladu dovodit, že by vyhotovení
zápisu o předání díla bylo podmínkou pro předání díla, případné pochybnosti o
obsahu smlouvy v tomto směru bylo zapotřebí odstranit za použití výše uvedených
výkladových pravidel.
Dospěl-li za tohoto stavu odvolací soud k závěru, že žalobce
neprokázal, že došlo „k řádnému předání díla způsobem,
který ze smlouvy o dílo, uzavřené mezi účastníky, vyplývá“, a
to ve vazbě na ujednání účastníků dle čl. IV. 4. (správně čl. VI. 4.)
smlouvy, tj., že podmínkou pro předání předmětu díla bylo vyhotovení zápisu o
předání za účasti obou stran, aniž při výkladu článku VI. 4. smlouvy postupoval
dle ustanovení § 266 obchodního zákoníku ve spojení s ustanovením § 35 odst. 2
občanského zákoníku, dovolací soud uzavírá, že právní posouzení věci, na němž
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, je nesprávné a dovolací důvod
uplatněný žalobkyní (§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.) je dán.
Proto dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 1 věty za
středníkem o. s. ř., odst. 2 věty první, odst. 5 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. května 2003
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu