29 Odo 105/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce J. S., jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. S., a. s., proti žalované I. - K, a. s., o 47.588,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 191/99, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2001, č.j. 3 Cmo 320/2000 - 42, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 11. listopadu 1998 se žalobce, jako správce konkursní podstaty úpadkyně I. S., a. s., domáhal po žalované zaplacení částky 47.588,- Kč s dvacetiprocentním úrokem z prodlení od 21. července 1998 do zaplacení, s tím, že jde o poměrnou část nájemného za dobu od 4. června 1998 do 31. prosince 1998. Po prohlášení konkursu na majetek obchodní společnosti I. S., a. s. (dne 4. června 1998) totiž žalobce v souladu s ustanovením § 14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) odstoupil od smluv o reklamě uzavřených mezi úpadkyní a žalovanou (č. VS … a VS …).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. března 2000, č.j. 28 Cm 191/99 - 23, žalobu zamítl, s tím, že žalobce neukončil nájemní vztah ze smluv výpovědí ve smyslu § 14 odst. 3 ZKV, takže mu nárok na vrácení poměrné části nájemného nevznikl.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2001, č.j. 3 Cmo 320/2000 - 42, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 17.076,- Kč s dvacetiprocentním úrokem z prodlení od 2. listopadu 1998; ve zbývající části zamítavý výrok ve věci samé potvrdil. Podle odvolacího soudu je třeba podání žalobce ze dne 10. července 1998 - byť označené jako „odstoupení od smlouvy“ - dle obsahu považovat za výpověď nájemních smluv. Jelikož žalovaná výpověď převzala dne 13. července 1998, počala výpovědní lhůta běžet dne 1. srpna 1998 a skončila 31. října 1998. Žalobci proto vzniklo právo na vrácení poměrné části nájemného za období od 1. listopadu 1998 do 31. prosince 1998, jež z obou smluv činilo celkem částku 17.076,- Kč.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala
žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2001, s tím, že jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001, jejichž prostřednictvím lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3). V dovolání snáší podrobné argumenty na podporu závěru o existenci těchto dovolacích důvodů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek v napadené části zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud odvolání (jak se výslovně podává z odůvodnění jeho rozsudku) ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., rovněž projednal a rozhodl o něm podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o. s. ř. Zmatečnostní vady ve smyslu § 237 odst. 1 o. s. ř., jež dovolací soud posuzuje (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) z úřední povinnosti, nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevplývají a dovolání není přípustné ani dle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nebo dle § 239 o. s. ř., jelikož napadený výrok rozsudku odvolacího soudu je výrokem měnícím a nikoliv potvrzujícím.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Neplatí to však ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč (srov. § 238 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o částce 17.076,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním dotčeným výrokem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím ani částku 20.000,- Kč (natož částku 50.000,- Kč), když k příslušenství uvedené částky se při tomto posouzení nepřihlíží (srov. usnesení Nevyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání tudíž není přípustné ani dle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty první, o. s. ř. (per analogiam). Žalovaná, která podáním nepřípustného dovolání zavinila jeho odmítnutí, nemá podle těchto ustanovení na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2002
JUDr. Zdeněk K r č m á ř , v. r.
předseda senátu