29 Odo 1059/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudkyň JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně A. - C. a. s., proti žalované G., a. s., o zaplacení částky
27,060.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod
sp. zn. 9 C 1305/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 29 Co 660/2004-200, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. března 2005, č.j. 29 Co
660/2004-200, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 29. července 2004, č.j. 9 C
1305/2001-140, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 27,060.000,- Kč v
pravidelných ročních splátkách po 5,000.000,- Kč, splatných vždy k 31.
prosinci kalendářního roku, počínaje rokem, v němž rozsudek nabude právní moci,
pod ztrátou výhody splátek v případě jejich prodlení, přičemž povinnost
žalované zaniká v rozsahu plnění, které žalobkyni poskytne úpadce J. B., spol.
s r. o., na úhradu této částky „z dluhu z úvěrové smlouvy“ uzavřené mezi I. A
P. B., akciovou společností jako věřitelem a J. B., spol. s r. o. jako
dlužníkem ze dne 27. září 1994, č. 200994080 (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku, odkazuje na výsledky provedeného dokazování, soud
prvního stupně uvedl, že smlouvou o úvěru ze dne 27. září 1994, č. 200994080
(dále jen „smlouva o úvěru“) byl poskytnut právní předchůdkyní žalobkyně I. A
P. B., akciovou společností, společnosti J. B., spol. s r. o., (dále jen
„dlužník“) úvěr ve výši 49,200.000,- Kč na nákup nákladních motorových vozidel,
který měl být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr
byl vyčerpán, dlužník úvěr nesplácel, přestože závazek ze smlouvy o úvěru ve
výši 61,074.086,07 Kč dne 18. listopadu 1998 uznal. Na majetek dlužníka byl
prohlášen Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 93 K 6/99 dne 14.
října 1999 konkurs, pohledávka ze smlouvy o úvěru byla přihlášena do konkursu
ve výši 89,403.142,68 Kč a na přezkumném jednání dne 14. září 2000 byla
správcem konkursní podstaty uznána co do důvodu i výše. Splnění závazku
dlužníka do částky 27,060.000,- Kč bylo zajištěno ručením žalované založeným
ručitelským prohlášením ze dne 23. září 1994. Právní předchůdkyně žalobkyně
vyzvala žalovanou k úhradě ručitelského závazku ve výši žalované částky dne 11.
ledna 2000, žalovaná úhradu závazku neprovedla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je platnou smlouvou
uzavřenou podle § 497 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a
platným je i ručitelský závazek žalované. Neakceptoval námitku žalované, že
ručitelské prohlášení je neplatné, neboť předchází uzavření smlouvy o úvěru s
odkazem na ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák. a čl. 15 smlouvy o úvěru, v němž
byla účinnost smlouvy vázána na předložení ručitelského prohlášení, ani
námitku, že nebylo řádně doručeno právní předchůdkyni žalobkyně, neboť
žalobkyně má originál tohoto prohlášení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. března 2005, č.j.
29 Co 660/2004-200, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po částečném zopakování důkazů listinami přitakal soudu prvního
stupně v jeho závěru, že listina ze dne 23. září 1994 podepsaná za žalovanou M.
G. je platným ručitelským závazkem podle ustanovení § 303 obch. zák.
zajišťujícím závazek dlužníka ze smlouvy o úvěru do výše 27,060.000,- Kč. Pro
posouzení platnosti ručitelského závazku žalované nepovažoval za významné, v
jaké formě a s jakým obsahem uzavřel ručitelský závazek další ručitel,
společnost O., a. s.
Námitku žalované, že ručením nelze zajistit závazek, který ještě nevznikl,
neshledal důvodnou s odkazem na ustanovení § 304 odst. 2 obch. zák., podle
něhož ručením lze zajistit i závazek, který vznikne v budoucnu, nebo jehož
vznik je závislý na splnění podmínky.
Odvolací soud neakceptoval ani výhradu týkající se lhůty splatnosti přisouzené
částky a úpravy výroku rozhodnutí soudem prvního stupně nad rámec návrhu
žalobkyně, neboť tento způsob rozhodnutí je v souladu s ustanovením § 160 odst.
1 o. s. ř., podle něhož soud může určit lhůtu k plnění delší než je lhůta
zákonná nebo stanovit, že peněžité plnění bude poskytnuto ve splátkách, jejichž
výši a podmínky splatnosti určí. Uložení povinnosti plnit v ročních splátkách
bylo soudem prvního stupně řádně odůvodněno, přičemž znění rozsudečného výroku
pak zabrání dvojí exekuci.
K námitce omezení ručitelského závazku do 30. října (správně 31. října) 2000
odvolací soud uvedl, že tuto námitku žalovaná v řízení před soudem prvního
stupně neuplatnila přes řádné poučení podle § 119a o. s. ř. a odvolací řízení
tudíž proběhlo v systému neúplné apelace. Pro úplnost pak dodal, že výzva k
plnění z ručitelského závazku byla učiněna dne 11. ledna 2000, tj. před datem
30. října (správně 31. října) 2000.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka považuje za rozporný s hmotným právem závěr odvolacího soudu, podle
něhož časové omezení ručitelského závazku a jeho vázání na splnění podmínek,
nemají pro rozhodnutí ve věci význam. Je-li v textu ručitelského prohlášení
uvedeno, že záruka se poskytuje na dobu do 31. října 2000 s tím, že všechny
závazky je nutno uplatnit v této době, pak výraz „uplatnit“ znamená uplatnit
žalobou u soudu. Byla-li žaloba podána po uvedeném datu, ručitelský závazek již
neexistoval a je bez významu, v kterém stádiu řízení žalovaná tuto svou obranu
uplatnila. Důkazní břemeno o existenci nároku je na žalobkyni a věcí soudu bylo
posoudit, zda žalovaný nárok byl prokázán. Je-li nárok opřen o ručitelské
prohlášení z 23. září 1994, bylo povinností soudů obou stupňů zabývat se
otázkou, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno o existenci nároku v době podání
žaloby a byl-li přisouzen neexistující nárok, jde o závažné pochybení. Zásada
koncentrace řízení - pokračuje dovolatelka - se týká skutkových okolností,
nikoliv právního hodnocení věci. Navíc ručitelské prohlášení bylo vázáno ze
strany žalované i na splnění dalších podmínek, jimiž se soudy obou stupňů
rovněž nezabývaly.
Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání
žalované za nepřípustné.
Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává, a
potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. l písm. c) o. s. ř. za
přípustné, v řešení otázky, zda skutečnost, která byla účastníkem řízení sice
tvrzena až v odvolání, ale která vyšla najevo (z provedeného dokazování) již
před soudem prvního stupně, je „novou“ skutečností ve smyslu ustanovení § 205a
odst. l a § 211a o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Pro další úvahy Nejvyššího soudu je tak rozhodný výklad občanského soudního
řádu ve znění účinném k datu rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. k 29.
červenci 2004.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo
usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají
podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo
obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna
věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního
stupně; d) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. l; e) nastaly
(vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z ustanovení § 211a o. s. ř. vyplývá, že jiní účastníci řízení než odvolatel
mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly
uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v § 205a nebo
tehdy, neplatí-li pro odvolatele omezení odvolacích důvodů podle § 205a odst. 1.
Podle ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. k novým skutečnostem nebo
důkazům (§ 205a odst. 1 a § 211a) odvolací soud smí, s výjimkou věcí
uvedených v § 120 odst. 2, přihlédnout, jen když byly uplatněny.
Odvolání ve sporném řízení je vybudováno na systému neúplné apelace, jehož
východiskem je zásada, že ve sporném řízení je soud prvního stupně instancí
skutkovou, tj. instancí, u které mají být zásadně při jediném jednání provedeny
všechny účastníky navrhované důkazy potřebné k prokázání sporných právně
významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit
před soudem prvního stupně všechny pro věc právně významné skutečnosti, které
tu byly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy
způsobilé k jejich prokázání.Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v
odvolání, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly účastníkem řízení
(vedlejším účastníkem) uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo zda v
průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly
účastníkem uvedeny (z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jinak
(například při dokazování) vyšly v řízení před soudem prvního stupně najevo,
pak byly z hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. „uplatněny před soudem prvního
stupně“ (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní
řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 921-922).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, v průběhu řízení vyšlo provedeným dokazováním -
prohlášením ručitele ze dne 23. září 1994 a výpovědí Ing. M. G., předsedy
představenstva žalované - najevo, že „společnost G. a. s. poskytuje tuto
záruku na dobu do 31. 10. 2000; všechny závazky společnosti J. B. spol. s
r. o. je nutno uplatnit v této době“.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož námitka žalované, že ručitelský závazek byl
časově omezen - do 30. října (správně 31. října) 2000 - je novou skutečností
uplatněnou v rozporu s ustanovením § 205a odst. l o. s. ř., k níž nelze
přihlížet a jíž se nezabýval, je tak nesprávný a dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2
části věty ze středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř. ).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu vyhodnotit, zda ručitelský
závazek žalované byl časově omezen; dospěje-li k závěru, že tomu tak skutečně
je, posoudí, zda uplynutím doby zanikl či nikoli. Při výkladu dotčeného
právního úkonu (prohlášení ručitele) přitom bude respektovat interpretační
pravidla obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku a § 266 obch.
zák.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2006
JUDr. Petr Gemmel, v. r.
předseda senátu