29 Odo 1062/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Petra Gemmela v
právní věci žalobkyně P. S., a.s., S. p. N., zastoupené, advokátem, proti
žalované M. K. s., s.r.o., zastoupené, advokátem, o vydání věcí, vedené u
Krajského soudu v Ústí nad Labem pod
sp. zn. 32 Cm 46/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 19. června 2003, č.j. 8 Cmo 310/2002-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení
7575,- Kč do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ze dne
23.5.2002, č.j. 32 Cm 46/2002-218, ve výrocích III. a V., kterými tento soud
zamítl vzájemný návrh žalované, aby uložil žalobkyni vydat jí směnku vlastní
identifikovanou ve výroku a rozhodl o povinnosti žalované
zaplatit žalobkyni náklady řízení, a - na základě zpětvzetí -zastavil odvolací
řízení ohledně výroku I., kterým soud prvního stupně uložil žalované vydat
žalobkyni šest kusů balneoterapeutických zařízení specifikovaných ve výroku.
V projednávané věci soud prvního stupně zjistil, že žalovaná byla povinna na
základě smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne
30.3.2000 (dále jen „přípravná smlouva“) uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu na
6 kusů balneoterapeutického zařízení TOMESA (dále jen „zařízení“) a první
výbavy pro vanu. Uzavřením kupní smlouvy a zaplacením kupní ceny mělo
na žalovanou přejít vlastnické právo k zařízení. Žalovaná však zaplatila pouze
dvě splátky kupní ceny. Žalobkyně - aniž by byla uzavřena kupní smlouva -
zařízení v prostorách žalované instalovala a žalovaná je provozovala. Žalovaná
vázala vydání zařízení žalobkyni na předání směnky, kterou vystavila na částku
10,000.000,- Kč, (dále jen „směnka“) a která měla sloužit k zajištění závazku
ze smlouvy o půjčce ve výši 348.000,- DEM. Tuto půjčku
poskytla žalobkyně žalované za účelem pořízení zařízení. Žalovaná zaplatila na
kupní cenu zařízení dvě (ze tří) splátek, každou ve výši 174.000,- DEM.
Přípravná smlouva obsahovala mimo jiné ujednání pro případ, že nedojde k
uzavření kupní smlouvy do šesti měsíců od nabytí vlastnického práva k zařízení
žalobkyní, přestože k němu žalobkyně žalovanou vyzve. V takovém případě zaniká
závazek žalované uzavřít kupní smlouvu, je však povinna doplatit nezaplacené
zálohy kupní ceny a žalobkyně není povinna již zaplacené zálohy vrátit. Podle
ujednání účastníků se zálohy považují za tzv. opční poplatek, který je žalovaná
povinna žalobkyni zaplatit.
Kupní smlouva na zařízení nebyla uzavřena, přičemž žalobkyně nepředložila
žalované její návrh. Dne 27.12.2001 žalobkyně od přípravné smlouvy odstoupila.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se nejprve zabýval
správností závěrů soudu prvního stupně o tom, že požadavek na vydání směnky
nemá oporu v zákoně č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“)
a nelze mu vyhovět ani podle § 126 občanského zákoníku. Se závěry soudu prvního
stupně se ztotožnil potud, že vydání směnky je upraveno v § 39
směnečného zákona a že podmínky v tomto ustanovení upravené nebyly
splněny. Proto nemá žalovaná právo vyžadovat směnku podle tohoto
ustanovení. Dále dopěl k závěru, že v projednávané věci nejde o žalobu
vlastníka na vydání věci podle § 126 občanského zákoníku a žalovaná nemá právo
na vydání směnky ani z tohoto důvodu.
Odvolací soud rovněž uzavřel, že námitka žalované, že splnila dluh z půjčky
vrácením zařízení, tj. formou naturálního plnění, není důvodná. Vrácením
zařízení žalovaná pouze splnila svou povinnost z přípravné smlouvy. Žalobkyně
„poskytla žalované finanční prostředky, žalovaná zaplatila splátky na kupní
cenu podle smlouvy o uzavření budoucí smlouvy (jak vyplývá ze shodných tvrzení
účastníků), která pro odstoupení žalobkyně zanikla, a proto důvod pro platby
žalované (uvedené splátky na kupní cenu), odpadl. Smluvní strany tak mají právo
na vypořádání (§ 351 obchodního zákoníku - dále jen „obch.
zák.“) a žalovaná má proto právo na vypořádání jí poskytnutého
plnění, tedy na vrácení uvedených splátek. Zde by mohlo dojít k započtení
pohledávek, avšak započtecí úkon ze strany žalované nebyl učiněn. Proto
žalovaná nadále dluží finanční prostředky poskytnuté
žalobkyní na základě shora uvedené smlouvy. V důsledku
existence tohoto dluhu žalované vůči žalobkyni nadále existuje kauzální důvod
vystavení směnky a není tedy dán právní důvod pro její vydání žalované z důvodu
zániku zajištěné pohledávky, jak se žalovaná domáhá.“ Další námitky žalované
jsou, podle názoru odvolacího soudu, z hlediska posouzení jejího vzájemného
návrhu irelevantní.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud potvrdil výrok
III. a výrok V. soudu prvního stupně, podala žalovaná
dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
ve spojení s odstavcem 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“), co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení, zda je
majitel zajišťovací směnky „povinen vydat směnku, pokud došlo k zániku
kauzálního vztahu z titulu zániku či neplatnosti smlouvy, která tento kauzální
vztah zakládala a který tato směnka zajišťovala, aniž by povinnost k vydání
směnky výslovně vyplývala ze zákona.“
Dovolatelka tvrdí, že všechny smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou byly
závislými smlouvami ve smyslu ustanovení § 275 odst. 2 obch. zák., neboť „byly
projevem projektované (budoucí) vzájemné spolupráce v oboru poskytování
speciální léčebné péče.“ Odstoupením žalobkyně od přípravné smlouvy dle názoru
žalované „došlo ke zrušení či zániku“ všech navazujících
smluv, včetně smlouvy o půjčce zajištěné směnkou. Dovolatelka tvrdí, že zrušení
této smlouvy o půjčce jako kauzálního vztahu zajištěného směnkou, dalo „vznik
právu na vydání bezdůvodného obohacení jako synallagmatického vztahu, tj.
vydání poskytnutého plnění ze smlouvy o půjčce, což ovšem již není půjčka jako
hospodářská kauza, která byla zajišťovaná směnkou, a na druhé straně pokud jde
o nás, vznikla nám povinnost vydat bezdůvodné obohacení, pokud jsme ze smlouvy
o půjčce čerpali. Tomu ovšem odpovídalo naše oprávnění jako směnečného dlužníka
žádat vydání směnky.“
Dále pak žalovaná snáší argumenty o tom, že žalobkyně ve vztahu k ní nesplnila
některé povinnosti vyplývající ze smlouvy, kterou se zavázala k převedení svých
pacientů s trvalým bydlištěm na severu Čech na žalovanou, a dovozuje, že tato
smlouva byla od počátku neplatná.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že v případě odstoupení od smlouvy
mají smluvní strany podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. povinnost vrátit
si poskytnutá plnění. Žalovaná v průběhu řízení neprokázala, že svou povinnost
k vrácení plnění ze smlouvy o půjčce splnila. Stejnou
povinnost by měla žalovaná podle žalobkyně i v
případě, že by smlouva byla od počátku neplatná,
což vyplývá z ustanovení § 457 občanského zákoníku. V ostatním odkázala na
právní argumentaci obsaženou v žalobě a v dalších podáních ve věci.
Dovolání není přípustné.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam se
jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že je
třeba postavit na jisto, zda má majitel zajišťovací směnky povinnost vydat
směnku za situace, kdy zajištěný kauzální vztah zanikl. Svůj nárok na vydání
směnky založila na tom, že smlouva o půjčce, jejíž plnění směnka
zajišťovala, zanikla.
Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, tento soud v obecné poloze
nepopřel právo na vydání zajišťovací směnky při zániku zajištěného vztahu.
Dovodil pouze, že toto právo není právem podle § 39 směnečného zákona ani
právem podle § 126 občanského zákoníku (což však netvrdí ani žalovaná). Dospěl
ale též k závěru, že v projednávané věci nenastal stav, kdy by byla žalobkyně
povinna žalované směnku vydat.
Při formulaci tohoto závěru vycházel odvolací soud z toho, že žalobkyně a
žalovaná mají právo na vypořádání podle § 351 obch. zák., tj. v důsledku zániku
závazků z přípravné smlouvy a žalovaná má tedy právo na vypořádání jí
poskytnutého plnění, tj. na vrácení splátek na koupi zařízení. Dále pak
dovodil, že účastníci mohli vzájemné pohledávky (tj. pohledávku ze smlouvy o
půjčce a pohledávku ze zaplacených splátek ceny zařízení) započíst, to se však
v projednávané věci nestalo. Konstatoval, že žalovaná neučinila právní úkon
směřující k započtení, a proto nadále dluží „finanční prostředky“ poskytnuté jí
žalobkyní na základě smlouvy o půjčce. V důsledku existence tohoto dluhu
žalované vůči žalobkyni nadále existuje kauzální důvod vystavení směnky a není
tedy dán právní důvod pro její vydání žalované z důvodu zániku zajištěné
pohledávky, jak se žalovaná domáhá.
Jak patrno z uvedeného, odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na řešení právní
otázky, jejíhož přezkoumání se dovolatelka domáhá. Nezaložil je ani na tom, že
závazky ze smluv uzavřených mezi účastníky nezanikly. Založil
je na tom, že zánikem práv a povinností z přípravné
smlouvy vzniká jejím účastníkům právo na vzájemné vypořádání poskytnutých
plnění (což tvrdí i dovolatelka) podle § 351 odst. 2 obch. zák. Dále pak
dovodil, že k vzájemnému vypořádání poskytnutého plnění, jehož povinnost
vyplývá z ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák., mezi účastníky
nedošlo. Toto vypořádání mohla dle odvolacího soudu provést sama žalovaná
započtením své peněžité pohledávky na vrácení zaplacených splátek proti
peněžité pohledávce žalované ze smlouvy o půjčce. Vzhledem k
tomu, že žalovaná takové započtení neprovedla (a k
vypořádání nedošlo ani jiným způsobem), závazek zajištěný směnkou dle
odvolacího soudu nezanikl, a proto „není dán právní důvod pro vydání směnky
žalované z důvodu zániku zajištěné pohledávky, jak se žalovaná domáhá“. Závěr o
tom, že nedošlo k vypořádání pohledávek z přípravné smlouvy dovolatelky
nenapadá.
Pro úplnost je třeba uvést, že i kdyby práva a povinnosti z přípravné smlouvy
zanikly jiným způsobem než odstoupením, resp. kdyby tato smlouva byla od
počátku neplatná, neměnilo by to nic na tom, že si její strany byly povinny
vypořádat navzájem poskytnuté plnění.
Za tohoto stavu nemohl Nejvyšší soud než uzavřít, že neshledává zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud posoudil právní otázku,
jejíhož přezkoumání se dovolatelka domáhá, stejně jako dovolatelka a to, že
nerozhodl ve prospěch dovolatelky, založil na skutkových závěrech, jejichž
správnost dovolatelka nenapadá a - vzhledem k tomu,
že se domáhá přezkoumání rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. - ani napadat nemůže.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) proto dovolání přípustné není. Protože
dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti dovolání a dovolatelka jej
ostatně ani netvrdí, dovolací soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu
nákladů řízení podle ustanovení § 3 odst. 5, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18
odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a paušální náhradu
nákladů řízení podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 24. srpna 2004
JUDr. Ivana Štenglová, v.r.
předsedkyně senátu