29 Odo 1106/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce F. H., zastoupeného JUDr. J. F., advokátkou, proti žalované R. –
N., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P.Š., advokátem, o zaplacení částky
253.980,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn.
21 C 38/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě -
pobočky v Olomouci ze dne 22. února 2005, č. j. 40 Co 723/2004-190, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. února 2005,
č. j. 40 Co 723/2004-190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. dubna 2002, č. j. 21 C 38/99-79,
zamítl žalobu o zaplacení částky 253.980,- Kč s 22% úrokem od 16. listopadu
1998 do zaplacení (výrok I.) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení (výrok
II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. listopadu 2002,
č. j. 40 Co 263/2002-98, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním, že závěr o platnosti smlouvy o
postoupení pohledávek uzavřené mezi účastníky dne 1. února 1993 (dále jen
„smlouva o postoupení pohledávek“) je nesprávný, neboť smlouva byla uzavřena
jako úplatná, neobsahuje však dohodu o výši úplaty. Neurčitost ujednání o výši
úplaty za postoupenou pohledávku způsobuje neplatnost celé smlouvy, když vůlí
účastníků nebylo postoupit pohledávky bezplatně. Soudu prvního stupně uložil
zabývat se právními důsledky plynoucími z absolutně neplatného právního úkonu.
Rozsudkem ze dne 4. července 2003, č. j. 21 C 38/99-161, Okresní soud v
Olomouci uložil žalované zaplatit žalobci částku 253.980,- Kč s 15% úrokem z
prodlení od 6. února 1999 do zaplacení (výrok I.), co do 22% úroku z prodlení z
částky 253.980,- Kč od 16. listopadu 1998 do 5. února 1999 a 7% úroku z
prodlení z téže částky od 6. února 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně zejména uvedl, že žalobce nabyl po
svých rodičích majetkové restituční nároky ve výši 192.989,- Kč a majetkový
podíl z transformace Zemědělského družstva N. (dále též jen „družstvo“) ve
výši 253.980,- Kč. Žalobce nároky u družstva řádně uplatnil.
Zemědělské družstvo N. se transformovalo na Zemědělské družstvo S. a společnost
R.-N., spol. s r. o., ke dni schválení transformačního projektu nedošlo k
vypořádání restitučních nároků ani nároků z transformace družstva. Žalobce
uzavřel 1. února 1993 se žalovanou úplatnou smlouvu o postoupení pohledávek za
Zemědělským družstvem N., kterou jí postoupil pohledávku z restituce a
pohledávku na majetkový podíl z transformace družstva ve výši žalované částky.
Výše úplaty za postoupenou pohledávku na majetkový podíl z transformace
družstva nebyla dohodnuta, smlouvou předvídaný dodatek řešící vypořádání
transformačních nároků nebyl uzavřen. Přípisem ze dne 12. ledna 1993, doručeným
Zemědělskému družstvu S. dne 3. února 1993, žalobce žádal družstvo o vydání
restitučních nároků a majetkového podílu z transformace družstva žalované na
základě dohody, kterou se žalovanou uzavřel. Následně 16. března 1993 uzavřelo
Zemědělské družstvo N. se žalovanou dohodu o vypořádání majetkových a
transformačních podílů oprávněných osob, v níž byl zahrnut i nárok žalobce na
majetkový podíl z transformace ve výši 253.980,- Kč. Převod obou majetkových
nároků žalobce na žalovanou byl potvrzen přípisy Zemědělského družstva S. ze
dne 2. června 1997 a 14. září 1998.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nemá proti žalované právo na
zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení podle ustanovení §
451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) z neplatné smlouvy o
postoupení pohledávek, neboť žalovaná na základě této smlouvy nezískala od
žalobce žádné plnění a vzhledem k tomu se nezabýval ani námitkou promlčení
uplatněnou žalovanou pro tento případ. Jako oprávněná osoba má však podle
zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“), žalobce právo na
majetkový podíl ve výši žalované částky (když k postoupení této jeho pohledávky
na žalovanou platně nedošlo), proti žalované jako právní nástupkyni
Zemědělského družstva N., neboť dohodou ze dne 16. března 1993 uzavřenou mezi
Zemědělským družstvem N. a žalovanou byla tato majetková hodnota převedena na
žalovanou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. února 2005, č.
j. 40 Co 723/2004-190, rozsudek soudu prvního soudu změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 253.980,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 6. února 1999 do
zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý a
třetí výrok).
Odvolací soud se zabýval otázkou věcné legitimace účastníků a uzavřel, že
aktivní legitimace žalobce jako oprávněné osoby vyplývá z transformačního
zákona, žalovaná však není pasivně legitimována, neboť není právním nástupcem
Zemědělského družstva N., jak vyplývá ze zápisů v obchodním rejstříku.
Zemědělské družstvo N. vzniklo zápisem do obchodního rejstříku 5. února 1991 a
ke dni 30. dubna 1993 změnilo obchodní firmu na Zemědělské družstvo S. Žalovaná
byla zapsána do obchodního rejstříku 31. prosince 1992, následně změnila pouze
své sídlo. Subjektem povinným k vydání majetkového podílu z transformace je tak
Zemědělské družstvo S.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována z
neplatné smlouvy o postoupení pohledávky, neboť nezískala od žalobce žádné
plnění a není ani povinným subjektem podle transformačního zákona, když není
právním nástupcem transformovaného družstva. Na právní posouzení pak nemá vliv
- pokračoval odvolací soud - ani dohoda z 16. března 1993, kterou družstvo
převedlo na žalovanou majetkový podíl žalobce z transformace ve výši žalované
částky, poněvadž nemění ničeho na postavení žalobce jako oprávněného z
transformace vůči Zemědělskému družstvu S..
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř. Nesprávnost právního posouzení věci dovolatel spatřuje v
závěru odvolacího soudu, podle něhož je smlouva o postoupení pohledávek z 1.
února 1993 absolutně neplatná podle § 37 obč. zák. pro neurčitost, když
neobsahuje ujednání o výši úplaty za postoupenou pohledávku. Mezi účastníky
nikdy nebylo sporu o tom, že hodnota majetkového podílu žalobce z transformace
družstva je 253.980,- Kč a že žalovaná za tento podíl zaplatí uvedenou částku.
O tom svědčí i návrh na úhradu pohledávky předložený žalovanou, v němž navrhla
zaplacení právě této částky. Smlouva o úhradě podílu měla řešit jen splatnost
pohledávky. Splatnost ujednána nebyla, proto žalobce vyzval žalovanou k
zaplacení dluhu.
Za nesprávný považuje i závěr, že žalované nevzniklo bezdůvodné obohacení v
případě, že smlouva o postoupení pohledávek je neplatná, neboť z provedených
důkazů je zřejmé, že Zemědělské družstvo N. vydalo žalované majetkový podíl
žalobce z transformace družstva ve výši žalované částky poté, co žalobce s
ohledem na smlouvu o postoupení pohledávek vyzval družstvo, aby žalované jeho
majetkový podíl vydalo. Žalovaná tak získala na úkor žalobce plnění v hodnotě
253.980,- Kč z neplatného právního úkonu a vzniklo jí bezdůvodné obohacení.
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 524 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu
dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému (odstavec 1). S postoupenou
pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená
(odstavec 2).
Z ustanovení § 526 obč. zák. vyplývá, že postupitel je povinen postoupení
pohledávky bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení
pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky
dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec
1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn
se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Podle ustanovení § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí
obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Nejvyšší soud považuje závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o
postoupení pohledávek uzavřené jako smlouvy úplatné neobsahující však ujednání
o výši úplaty jakožto podstatné náležitosti této smlouvy, za správný.
Pohledávka může být smlouvou postoupena bezplatně nebo za úplatu. Zamýšlely-li
strany postoupit pohledávku za úplatu, je dohoda o úplatě podstatnou
náležitostí smlouvy, jejíž nedostatek způsobuje neplatnost smlouvy. Nesprávnost
právního posouzení věci však Nejvyšší soud shledává v závěru, podle kterého
žalované nevzniklo z neplatné smlouvy bezdůvodné obohacení na úkor žalobce.
Již v rozsudku uveřejněném pod číslem 16/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že pouze platná smlouva o postoupení
pohledávky může mít za následek změnu v osobě věřitele, kdy nový věřitel
(postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní
věcnou legitimaci k jejímu uplatnění a úplnému výkonu. Naproti tomu je otázka
platnosti smlouvy o postoupení pohledávky nerozhodná z hlediska účinku splnění
závazku dlužníkem postupníkovi, oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky
postupitel. Za této situace, kdy dlužník není oprávněn dožadovat se prokázání
smlouvy o postoupení pohledávky, zaniká jeho závazek splněním postupníkovi i v
případě, že smlouva o postoupení pohledávky neexistuje (z jakéhokoli důvodu).
Tento závěr vyplývající z ustanovení § 526 odst.1 obč. zák. se uplatní i v
projednávané věci.
Byla-li mezi žalobcem a žalovanou uzavřena (neplatná) smlouva o postoupení
pohledávek a žalobce následně dlužníka - družstvo - vyzval přípisem doručeným
družstvu 3. února 1993 k vydání restitučních nároků a majetkového podílu z
transformace žalované „podle dohody, kterou uzavřel se zástupci této
společnosti“, je třeba se zabývat otázkou, zda šlo o oznámení postoupení
pohledávky žalobcem jako postupitelem družstvu jakožto dlužníkovi ve smyslu
ustanovení § 526 odst. 1 obč. zák. Bylo-li tomu tak a družstvo poté uzavřelo se
žalovanou dne 16. března 1993 „dohodu o vypořádání náhrady za živý a mrtvý
inventář a vydání majetkových podílů“ oprávněných osob, mezi nimiž byl i
žalobce s nárokem na vydání částek 192.989,- Kč a 253.980,- Kč a podle této
dohody bylo plněno, pak plnění poskytnuté družstvem jako dlužníkem žalobce
žalované by mělo za následek zánik dluhu podle ustanovení § 559 obč. zák.
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že žalovaná není ve sporu
pasivně legitimována, protože smlouva o postoupení pohledávek je neplatná a
žalovaná nezískala od žalobce žádné plnění ve smyslu ustanovení § 451 obč.
zák., které by měla vrátit, aniž se zabýval otázkou, zda družstvo žalované
plnilo a aniž by splnění závazku družstvem posuzoval z hlediska ustanovení §
526 odst. 1 obč. zák., je jeho právní posouzení neúplné a tedy i nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání, rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
řízení dovolacího.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. prosince 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu