29 Odo 111/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K.Z., proti
žalovanému Z.d.S., o vydání podílů z transformace, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 5 C 782/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 2. srpna 2000, čj. 12 Co 292/2000-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.825,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám
zástupkyně žalobce JUDr. K.S.,| advokátky.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Třebíči
ze dne 18.4.2000, čj. 5 C 782/95-47, kterým soud prvního stupně uložil
žalovanému povinnost zaplatit žalobci 150.000,- Kč.
Žalovaný zastoupený advokátkou podal proti výše uvedenému rozsudku odvolacího
soudu včas dovolání. Jeho důvodnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je tedy dán dovolací
důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“). Pokud jde o přípustnost dovolání odkazuje dovolatel na ustanovení § 238
odst.1 písm. b) a § 239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně namítá nesprávný výklad
zákona č. 42/1992 Sb. soudy obou stupňů, které zaujaly názor, že v případě
neexistence dohody o způsobu uspokojení nároků plynoucích z transformačních
podílů nepřichází do úvahy jiný způsob vypořádání, než vypořádání v penězích.
Tento výklad zákona považuje dovolatel ze nesprávný zejména s ohledem na
strukturu jeho majetku (zvláště pokud jde o majetek představovaný akciemi) a
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k
dalšímu řízení. Pokud jde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2
o. s. ř., předložil dovolatel Nejvyššímu soudu v doplnění dovolání ze dne
30.7.2001 (doručeném dovolacímu soudu dne 2.8.2001) rozsudek Krajského soudu v
Plzni ze dne 19.3.2001 ve věci sp. zn. 14 Co 122/2001, kterým posledně
jmenovaný soud s ohledem na změnu zákona č. 42/1992 Sb. v ustanovení § 13
provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., kdy termín „vydání“ byl nahrazen termínem
„vypořádání“, žalobu na peněžité plnění zamítl.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že považuje rozhodnutí obou
soudů za správná a vzhledem k tomu, že dle jeho názoru zde nejsou
zákonné předpoklady pro dovolání navrhuje, aby dovolací soud
dovolání odmítl.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2001).
Dovolání není přípustné.
Pokud jde o přípustnost podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ta se
v tomto případě neuplatní, neboť soud prvního stupně nerozhodl o věci samé
jinak než ve svém dřívějším (posléze zrušeném) rozsudku ze dne 16. 6. 1997.
Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na
vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením
potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam.
Mimo předpokladu včasného návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání (jenž byl v
dané věci - jak se podává ze spisu na čl. 50 - naplněn) může být dovolání ve
smyslu cit. ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního
významu. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že
rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až
zjištěním (závěrem), že tomu tak vskutku je.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění
(skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu
práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl použit správný
právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Ve výše uvedeném smyslu musí mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam
po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do
obecného dopadu na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů
(tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se
v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy ji při svém rozhodování
řeší rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže
odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní
judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné (“nové”)
řešení této právní otázky (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13,
ročník 1997, pod číslem 101).
Přestože, s ohledem na výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, jde v
tomto případě o posouzení právní otázky (jakou formu má mít vypořádání nároků
plynoucích z transformačního podílu v případě absence dohody, zejména s ohledem
na změnu zákona č. 42/1992 Sb. provedenou zákonem č. 144/1999 Sb.), kterou
vyšší soudy při svém rozhodování řeší rozdílně, není v tomto případě dána
přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. Posouzením výše
uvedené právní otázky se Nejvyšší soud již zabýval, a to i pokud jde o
změnu provedenou zákonem č. 144/1999 Sb., přičemž dospěl k závěru, že jestliže
nedojde k dohodě o vypořádání nároků z transformace, vypořádají se tyto nároky
v penězích, a to i po cit. změně zákona č. 42/1992 Sb. (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8.8.2001, ve věci sp. zn. 29 Odo 134/2001 a rozsudek
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 65/98 ).
Napadené rozhodnutí proto za zásadně významné po právní stránce mít nelze.
Nejvyšší soud proto, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením
odmítl.
Dovolatel z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, takže
žalobci vzniklo ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2, věty první (per analogiam),
§ 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 10. zákona č. 30/2000 Sb. platí, že
odměna za zastupování advokátem nebo notářem v řízeních v jednom stupni,
která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se stanoví podle
dosavadních právních předpisů. V intencích § 82 odst. 1 a § 243c o. s. ř. je
dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy
dnem, kdy soudu dojde dovolání. Den případného předání dovolání orgánu, který
má povinnost je doručit (srov. § 57 odst. 3 o. s. ř.) z tohoto hlediska dnem
zahájení řízení není. Jelikož dovolání v této věci došlo soudu 4.1.2001 (čl.
66) a dovolací řízení tak bylo zahájeno po 1.1.2001, určuje se
výše odměny za zastupování advokáta podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním
řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen
“vyhláška”).
Podle ustanovení § 2 vyhlášky sazby odměny se stanoví pro řízení v jednom
stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu
projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle odstavce 1 jsou zahrnuty všechny
úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem s výjimkou odměny za
úkony, která patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky pak ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. V intencích § 3 odst. 1 bodu 5. a odst. 3 a §
16 vyhlášky se další úvahy o sazbě odměny podle shora citovaného
ustanovení v dané věci odvíjejí od částky 27.000,- Kč.
Ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky pak určuje, že rozhodne-li soud o odmítnutí
odvolání nebo o zastavení odvolacího řízení, činí sazba odměny 50 % sazby
stanovené podle § 10 odst. 3, nejméně však 400 Kč a nejvýše 15 000 Kč.
Podle ustanovení § 15 vyhlášky, rozhodne-li soud o odmítnutí dovolání
nebo o zastavení dovolacího řízení, platí § 14 obdobně.
Z ustanovení § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky se dále podává, že učinil-li
advokát v řízení pouze jediný úkon právní služby, soud sníží sazbu
odměny o 50 %, nejméně na částku 250 Kč.
Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce učinila v dovolacím řízení toliko jediný
úkon (vyjádření k dovolání) a zároveň bylo dovolání odmítnuto, snižuje se sazba
odměny na konečných 6.750,- Kč.
Jelikož vyhláška č. 484/2000 Sb. dle svého § 1 odst. 1 upravuje pouze paušální
sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoli již nároky advokáta
na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle
odměny (srov. § 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů), přísluší zástupkyni žalobce též náhrada hotových výdajů
dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby, který v řízení
v jednom stupni učinila, bez zřetele k tomu, že samotná odměna za zastupování v
řízení v jednom stupni se podle počtu úkonů právní služby neurčuje. V dané věci
jde o paušální částku náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75
Kč za jeden úkon právní služby. Konečnou částku 6.825,- Kč tedy soud žalobci k
tíži dovolatele také přiznal.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí,
může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. září 2001
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á, v. r.
předsedkyně senátu